Povídá se o Dětvanech, že jsou diví chlapi a že rádi kradou, zvláště koně, voly, ovce, při čemž potřebí více odvahy než chytrosti. Dětvan když krade, nekrade z potřeby – jsou to obyčejně synkové zámožných sedláků, kteří na takové lovy vyjíždějí – ani ze zlomyslnosti, nýbrž z rozkoše, z překypující bujnosti. Neokrádá chudého, nedobývá se pod zámky, nedotýká se zlata ani stříbra, ani drahých šperků, to měl by za špatné, ale koně neb vola z pastvy, berana z košiaru se salaše odvésti v noci, s nebezpečenstvím života, to zdá se mu věc dovolená, a čím větší při tom nebezpečenství, tím větší jeho radost a chlouba, neboť jen o tu jim je a nikoli o koně neb berana, což tam co do peněz velkou cenu nemá. Takové dobrodružství nezdá se nikomu hříchem, ba Dětvanka nešla by ani za takového šuhaje, který by se nemohl nějakým hrdinstvím proukázati, neboť vře posud i v žilách jejích, jako v žilách bratra neb milence, nezkažená ještě krev smělých odvážných předků, kteří se v domácích lesích s medvědy a kanci pasovali, kteří se s Turkem pohanem pod Bělehradem bili a vítězili tu i tam. Jediné onou překypující silou a bujností, které někdy nedostačí tichý život rolníka, mohou se násilné ty výstupky omluviti. A nyní to také již přestává.
O králi Matyáši ozývá se dosud z úst lidu, jmenovitě zvolenského, nejedná pověst, zvlášť o jeho lovech na krotké, plaché srnky a lané, které se mu prý mnohem lépe líbily než divoká zvěř ve vysokých lesích. Slyšet o tom nejednu píseň, na příklad:
Stratiía som, stratila,
co som rada nosila,
stratila som zlatý pás,
našiel mi ho král Mátáš.
Mátáš kráľu, daj mi ho,
dám ti turák na pivo,
zíďe sa ti napiti,
keď budeš zver loviti.
Dětvané a Zvoleňané ho vděčně vzpomínají a povídá se vůbec o něm, že byl švarný šuhaj a dobrý král.
Zvláštní ráz lidu jsou dřevorubaři v pralesích na Černém Hronci. Než ale mluviti budu o jich životu a zaměstnání, chci promluviti o Hronci samém.
Černý Hronec vyvěrá v středu pralesů pod Vieprem klenovským a teče pod horu a dědinu Dobroč. Od Dobroče teče k dědině Pustému okolo Látek, Korní, Fajtova na Jánošovku a k Balogu. S druhé strany Balogu je Vydrovo a Závodia, mezi nimiž potůček Vydrový protéká a do Hronce se vlévá. Od Balogu teče na Jergov, Krám, pod nímž je horárna (myslivna). Výše Krámu je Čierna Dolina a dědina Medveďv, nad níž vysoko na hoře druhá horárna v lukách, již zovou Zákluky. Nížeji Zákluk z pralesů přitéká silný potok Kamenistá a okolo Krámu (koliby) teče dolů do Hronce a s ním spojena po nedlouhém toku do Hronu. Nad vtokem Hronce je c. k. železodílna Hronec (Rohnitz), nížeji v pěkném zákoutí je pila, obydlí pelešného a myslivce; lid tam říká Na Štiavničkách. Vrch nad vtokem Hronce do Hronu nazývá se Chvatimech, naproti je Hradisko a nížeji Březová, kde je opět c. k. železodílna. Okolo Březové vede cesta k Horní Lehotě a na Ďumbier, který týmě své do oblaků vypíná, a podle něho k severu řadí se Velký a Malý Gápel, holá Baba, Čertovica, Peklo, černá se dlouhý sochorec Králového lazu, nejnížeji pod Ďumbierem zelenají se krásné vrchy Hrádek a Okosená nad Lehotou a od nich dolů běží Riavka, vtékajíc pod Březovou do Hronu. Voda Hronce zdá se býti černá, což někteří od popele z uhlisk, splaveného z lesů do vody, odvozují, ale ona je černá i v pralesích, kde nejsou žádná uhliska, kde ničehož není než stromy, rostlinstvo a voda. Netřeba tomu dlouho zkoumati, proč voda Hronce černá vyhlíží, kdo se podívá na tučnou, černou prsť, která všude po lesích, kudy Hronec teče, vysoko leží a též i jeho ložisko tvoří, a když si vody načrie a vidí, že je čistá jako boži slovo. — Z Března na Krám počítá se 11/2 hodiny, na Dobroč 31/2 , Sihlu pod Homolkou 6; a vede tam postranní cesta polná. Nad vtokem Hronce do Hronu začínají pralesy a táhnou se po levém jeho břehu až přes Viepor klenovský. Dědiny od Hronce po Dobroč jsou bydliště dřevorubařů, v posledních létech přidána k nim i Sihla, 31/2 hodiny od Balogu v hlubokých lesích ležící, a v lesích z obou stran Hronce ležících jsou c. k. dřevorubařské dílny černohrončanské, jak se všechny společným jménem nazývají. Okres těchto černohrončanských rubanisk leží, krom Sihly, proti jihu, od východu na západ, a obnáší výše 40 000 jiter lesa. Handělců, jak dřevorubary všeobecně jmenují, je 1500 chlapů. V Balogu je kostel. Ještě jsou jedny c. k. dřevorubařské dílny, totiž beňušské, nad pravým břehem Hronu, nad Březnem, severně pod Zvolenskými Karpatami, bezprostředně pod Beňušskou holou, 4 000' vysokou, která přes Certovicu s Ďumbierem sousedí. Na jih sousedí s polhorským hájenstvím (revírem) na Černém vrchu, Zelenou a Fabovou holou, nížeji s městskými grunty a lesy; na východ s Gemerem při Bacúchu a na téže straně sousedí s koburgovskými lesy, na sever se končí na chlumech hol a hraničí s liptovskými pány, na západ hraničí zčásti s městem Březnem, zčásti s hájenstvím šťávnickým (Jarabá). Lesa mají as o polovic méně než černohrončanské dřevorubařské dílny. Strminy má ale vyšší a doliny kratší než na Černém Hronci, a proto je plavačka dřeva do Hronu snadnější.
Dle starých letopisů bylo hornictví v Báňské Bystřici již v 7. a 8. století zavedeno pod slovanskými králi Pannonie od Slovanů. Bystřice jmenovala se dříve Nová Ves a později teprv dostala jméno od potoku Bystřice. Co se povídá o vynalezení rud, že v Šťávnici před 8. stoletím svině kus stříbra vyryla, v Kremnici že proto báně založili, poněvadž ve volatech zabitých slepic zlatá zrna nacházeli, a vynálezce měděné rudy v Panské Dolině že byl medvěd, je pouhá báje. Také se nemůže s jistotou říci, že by prastaré rudné doly a halně trosek, porostlé starou horou, od Kvádů pocházely, ač sídla jejich, než je Římané vytlačili, nejvíce na pravém břehu Hronu a v Gemeru byla, a že byli znalí hornictví. Mohly by i od Slovanů pocházet, jako slovenské staré pece, o nichž jsem se již zmínila.
Nejstarší doly v okresu Báňské Bystrice jsou v Haliaru na Starých horách. Původně jmenoval se vrch ten Holý vrch, když ale mnohem později (r. 1200) Němci nové doly v Panské Dolině vynalezli a dobrý z nich výtěžek měli, jmenovali haliarské staré hory (rozuměj doly), z čeho povstal název Staré hory pro celé pohoří. Z dolů těch se dosud těží a jsou již spojeny s pansko-dolinskými.
Když říše Slovanů klesla a Maďaři uherskou zem opanovali, povolal nejdříve král Štěpán Svatý Němcův do země, aby hory vzdělávali; po něm pak opět král Gejza II. V 11., 12. a 13. století vzkvetlo hornictví ve Zvolenské stolici u velikém stupni. Po vpádu Tatarů r. 1241, kteří všecko poplenili a zhubili, povolal Béla IV., když se z Dalmácie byl vrátil, Němcův z Míšně, Sas, od Rýna a z Durynska, které dílem v Báňské Bystřici, dílem v druhých báňských městech osadil. Noví tito osadníci psali se v listinách „novi hospites de villa Bistricia“ a obdrželi od krále Bély IV. r. 1255; velkých svobod, kterých jiní následující králové potvrdili. Mezi jiným měli právo vlastní soudní moci, jsouce vyjmuti od soudní moci úřadu stoličného; dále měli právo nejen ve vlastním okrsku, ale i v celém hájemství Zvolenské stolice doly na zlato a stříbro a jiné kovy zakládati. Ode všech daní a kontribucí byli osvobozeni, vyjma urbár z vydobytých kovů. Při kolbách a turnajích bylo jim dovoleno nositi saský štít. V čas vojny byli povinni ozbrojeni krále do boje provázeti. Již za krále Bély IV. bylo ryžování zlata a dobývání stříbra rozsáhlé; a jmenovitě v Báňské Bystřici pod rychtářem Ondřejem (Ondráš) tak se hornictví zvelebovalo, že mu daroval král celé prostranství, lesem porostlé, mezi Báňskou Bystřicí, Eupčí a Poniky. Za oněch dob byly nejbohatší ryžovny v údolích ľupečském, moštenickém, bukoveckém, sobotnickém, jasenovském, jarabickém a bockém. Tam nalézala se veliká ložiska zlatého písku, který ale tak dočista jest vyryžován, čili jak tamější lid říká, vyfasován (bašovať, bašoviar od něm. waschen), že se v pozůstalých tam halněch málokdy zrnko najde. – Až do časů krále Zikmunda dobývali skoro výhradně jen zlato a stříbro, nevšímajíce si rudy měděné, až se našli jednatelé, kteří tuto na stříbro bohatou rudu skoupili a do Krakova, Vratislavi a Varšavy rozvezli, kde se stříbro z mědi vylučovalo. – Jak veliká byla moc horníků a spolu nájemníků dolů, poznati z toho, že synové Jana Thurza, jakož i jejich švagři, bratří Fuggerové, od krále Vladislava II. titul „camerarii regii“ (komorní královští) obdrželi.