Hned z počátku, když Gejza král a potom Béla Němcův do země povolali, přišlo jich tolik a ještě za těmi ustavičně přicházelo, že konečně práce v báních pro ně nedostačovala. Ustanovilo se tedy, že jedni k zhotovování potřebného nářadí, druzí k stavění sliváren a hamrů, jiní opět k pálení uhlí a rubáni dřeva ustanoveni budou. Tito poslední posláni jsou výše Bystřice do lesů, „hore Hronom“, aby tam dřevo rubali a k Bystřici dolů spouštěli, tak aby i z lesů osoh byl a příležitost k badaní po zlatě. Započali tedy drvoštěpové tuto jim vykázanou práci v 13. století od místa, kde nyní most lučatínský přes Hron vede a kde úzkým prosmykem skrze Železnou bránu do Eubietové viděti, „hore Hronom“. Zaopatřovali dřívím a uhlím jak Bystřici, tak Eubietovou, královské to svobodné město, které svá práva od Ludvíka I. obdrželo. Že první tito dřevorubaři v lesích hronských a bánící Němci byli, dokazuje dosud užívané názvosloví banické i dřevorubařské, ku př. hámrik, klufta, ding, šichta, šlog, zinkholc, griecpal a j. Tak i některá ještě německá jména rodinná, jako Auxt, Schwandtner, Taxneraj. —Jména vesnic jsou ale z většího dílu poslovenčena, ku př. vesnice při Bystřici ležící, odkudž se dřevorubařům a baníkům strava donášela, jmenovala se dle starých listin Kostfuhrerdorf, nyní se jmenuje Kostiviarska; Deutschdorf – Německá, Eichdorf – Dubová, Granfurt – Medzibrod, Schleifdorf – Brusno (kde se nářadí brousilo), Kaufdorf – Predajná (kde se trhy týdenní držívaly). Vrch jeden jmenují Komov a povídá se, že tam bydlel jistý Stuhlreiter, a když prý zimního času nebo za velkého sucha od níže bydlících sousedů Fojtovců do Hronu pro vodu chodili, volával prý na ně: „Kom of, Vetter Veit, kom of!“ – totiž aby k němu šli pro vodu. Jiní ale název vrchu jinak vykládají, totiž od husitů, kteří po vypovědění z Čech nejvíce v Malém Hontu, Gemeru, Zvolensku se usadili. Ti dali prý jméno vrchu tomu ale Chotnov, na památku podobného v jich domově.
Dlouho bránili se Němci proti poslovenčení a zakladatelově baníctva i měšťané tak o zachování sebe a své národnosti pečovali, že do 17. století žádného jiné národnosti člověka mezi sebou trpěti ani řemeslům vyučovat nechtěli, což často k veřejným stížnostem, ano i k bitkám příčiny zavdalo. Avšak daremné bylo toto namáhání; jakkoliv se jim poštěstilo až do 17. století národnost a přednost ve městech a dědinách horních udržeti, déle nemohli, a to z následujících příčin: Když vojnami v předešlých stoletích zuřícími celé dědiny vypleněny byly a obyvatelů prázdny zůstaly, našlo se ihned Slováků, kteří na těch místech nové dědiny stavěli, je osadili a zalidnili. Kde ještě pozůstalých Němců našli, těch nikoli násilím, ale pěkným způsobem, davše jim poznat krásu jazyka a dobrotu srdce svého, na svou stranu dostali, vzdorující tomu vymřít nechali. Tak stávalo se i s Maďary za prvních dob vlády uherské. První králové uherští mnohým zasloužilým Maďarům ve slovenských krajích, jako v Oravě, Turci, Liptově a j., statky darovali. Když potom na statcích těch bydleli mezi poddanými, bylo jim potřebí naučiti se i jejich řeči; to stalo se, i naučili se jí tak dokonale, že svou vlastní zanedbali i zapomněli a Slováky se stali. Proměna taková potkala mnohem častěji Němce v báňských městech bydlící. Práce jejich v báních byly požehnány; každý tedy, když bohatství svoje natolik rozmnožil, že nemusel sám pracovat, přestal pracovati a najmul do práce cizích, jak do bání, tak pro dům. Tu usilovní kolem bydlící Slováci nejprve co dělníci, sluhové, nosiči, pastýři do měst báňských povolaní se osadili, napotom povolavše za sebou i rodiny, v krátkém čase se rozmnožili, měšťany stali a časem i hodností dosáhli, k čemuž jim i zákony napomáhaly, nařizující, že se musí každému bez rozdílu národnosti a řeči právo měšťanstva, mistrovství atd. dáti. Protivili se tomu ovšem Němci, však ale peněžitými pokutami bývali k plnění zákona přinucováni. Tak r. 1608 Bystřičtí nechtěli jednoho Slováka za měšťana přijmout, odvolávajíce se na články svoje, dle nichž nejsou povinni jiného mimo Němce mezi sebou trpěti, ale nic platno – museli 2 000 zl. pokuty platit a prohráli. I osazovali se Slováci pomalu mezi nimi, a počet Němců se menšil a městečka, dědiny, dříve jen Němci obydlené, stávaly se slovenskými. To stalo se s celým téměř Malým Hontem, Zvolenskem, hoření částí Gemeru, se všemi báňskými městy, Rožňavou, Ružomberkem, vyjma Kremnici, kde se ještě slabé stopy Němectva udržely. Osud ten potkal i dřevorubaře černo-hrončanské, a snad nejdříve. Nemohouce stačiti, aby dostatečnou potřebu dříví dodávali, nuceni byli jiných ku pomoci volati. A kdo rychleji chápe se výrobku nežli Slovák! Ihned byli hotovi vyměniti pluh za sekeru. Četným počtem se přihrnuli a ukázali Němcům, seč jsou. Ku konci 16. století a na počátku 17. celé rodiny, jako Belko, Berčík, Bukovec, Medvěd, Tažký, Muránsky, Caboň, Javorčík, Zemko, Kováč a j., když založené od Němců dědiny nepostačovaly, nových si pozakládali. Tak založili prvně Závodu, Medvědovu, Krškovu Dolinu a j., a v krátkém čase tak se rozmnožili, že Němce počtem dalece převyšovali, neboť ubývalo Němcův, takže v oné době jen deset rodin pozůstalo: Auxt, Dekret, Gürtl, Kliment, Schön, Schwandtner, Taxner, Schwarzbacher, Stuhlreiter a Thurn, a ti byli již poslovenčeni. Od té doby ještě i z těch několik vymřelo, takže jen pramálo německých jmen slyšeti jest. Má tedy pravdu maďarský spisovatel Fejér, když při popisu uherské země mluvě o Slovácích na ně žaluje: „Weh' dem ungrischen Dorfe, weh' dem deutschen, wo sich Slovaken einnisten, denn die würgen and're Nationen rein heraus!“
Lesy od hamrů černohrončanských po levém břehu Hronce přes Viepor klenovský se táhnoucí a část lesů vysoké Polány jsou pralesy, jak Slovák říká, staré hory tisícileté. Tam nikdy ještě se neozýval buchot seker, tam dosud nebylo dřevorubarství. Tam kmeny stářím jen a bouřnými větry vyvrácené a polámané padají a ležeti zůstanou, až zbútlejí (zpráchnivějí), jak to leckdes na vývratech a polomech viděti.