Krčiny (pařezy) na rubiskách se nevykolčují, ale vyhnít se nechají; je tam dosud takový dostatek dříví, že se to považuje za zbytečnou práci.
Divoké zvěře je v lesích těch dosti, medvědi, vlci, lišky, jazevci, rys, který na dobytku velké škody dělává, divoké mačky (kočky), ranostaje, kuny, lasice, veverky, zajíci a na vysokých vrchách a holech na Ďumbieru, na Prašivé hvizdáry (sviště, Murmeltiere). V beňušském revíru není tolik jezevců ani kun jako na Hronci, divokých maček ale stejně. Králem nade všeckou tou čtvernohou zvěřinou je v lesích těch starý mačko, který má svoji hlavní residencí v zápolách a jeskyních Viepru klenovského a kuřeti neublíží, jen když ho lidé nechají na pokoji. Ale handělec jak ho potká, nemůže odolat, aby s ním nešel v zápasy, a byť i napřed věděl, že se mu zle povede. Nejeden handělec může se pochlubiti jizvami od medvědích tlap, když se spolu potkali buď v lese, buď na ovsíku. Když je ale v jeseni dosti bukvic, nevšímá si mačko ani ovsíka ani volů a v letě krmí se borůvkami, malinami, jahodami, šípky, a když se mu poštěstí, medem. Jedenkráte přišel medvěd v noci k osamělé v lese kolíbe. Valach, nevěda, co to venku šramotí, otevřel, ale jakmile vystrčil hlavu, trkli s medvědem do sebe jako dva berani. Medvěd hned se obrátil a peloval do lesa, valach zavřel kolíbu a ošíval si hlavu. Takovýchto komických výjevů vypravuje se mezi lidem mnoho.
„Urobme si medvediu zábavku!“ navrhl přítel Samko, když jsme vešli na vrch vysoké strmé zápoly a oheň nakladli, neboť Slovák jak kde chvilku postojí, již si naklade oheň. „No urobme!“ zvolali druzí, a Samko hned odskočil, urval od země velikánský kámen, zdvihl oběma rukama nad hlavu, a stoupna na samý kraj skály, dolů jej hodil. Po chvíli slyšeli jsme temné zadunění a bylo ticho. „Dobré sadol!“ zvolali šuhajci, jdouce si pro kameny. „Nuž hľa, taká je medvedia zábavka, a či sa vám lubi?“ ptal se mne Samko. Mně se líbila, ale myslila jsem si, že by se nehodila pro vyškrobeného, slabonohého šviháka.
Černé zvěře, divokých kanců, na něž král Matyáš polovával a jichž prý nejvíce okolo Viepru klenovského bylo, není již viděti. Před několika lety vidí váli prý lidé ještě jednoho starého kance v lesích Viepru klenovského.
Vlků je pro strach a škodu lidu až mnoho; při velkých zimách přejdou jich celá hejna z Haliče přes hory, přepadají stáda a strašné jejich vytí ozývá se v noci i po dědinách. Běda člověku, který jim přijde do cesty, dokonce když jsou hladovi! Co nesmějí sedláci zbraň míti, rozmnožili se, ač jich dosti potlukou klícky a sekerami. V doleních stolicích, kde jich mnohem více je, drží sice páni honby na ně s velikými hostinami spojené, ale místo vlků střílejí se obyčejně zajíci a srnci. Vysazen jest od ouřadů plat za kůži starého vlka 4 zl. stř., za kůži mladého 2 zl. stř., za medvědí kůži 8 zl. stř.; stává se ale někdy, že je vlk ještě v lese a kůže už je propita. Nejlítější jejich nepřátelé jsou příbuzní jim psi ovčáčtí, z nichž mnohý nosí na těle znaky krutých s nimi bojů při hájení stáda. Chytávají se také do jam na újest. Kde v lese mnoho vlků je, říká lid: tam je vlčno.
Lišek je „jako plev“ a tamější lišáci jsou tací chytří ferinové jako u nás: „Každý lišák nejprv na led klopka, potom teprv přeseň hopká,“ a proto nesnadno je chytiti. Ale někdy dají se chtivostí oklamati a při vší chytrosti padnou do pasti.
Vysoké zvěře, jelenů a srnců, je více v lesích listnatých světlých a v zahájených panských oborách. Srnce jmenují roháč, mladého srnce kolúch, laň jelcnica, mladou jelenca.
Ptactva je v lesích, po vrchách a vodách hojnost všeho druhu, od malinkého střízlíčka, který si hnízdo na zemi dělá, až k orlu skalnímu, který k vrcholu Ďumbiera zalétá a hnízdo svoje na nejvyšších stromech a skalách staví. Strach ptáků, kureněc (kuřat), myší a zemoryjů (krtků) je káně, krahulec, jestřáb, ostříž a kršiak (Falco lagopus), na něhož, když letí, děti pokřikují: „Něvieš koleso krútiť!“ Strašlivý, skuhravý hlas sov a pustovek lekává tmavým lesem jdoucího pocestného, a kuvika když slyší matka, strážíc u lůžka chorého dítěte, strach ji pojímá a smutně na ně se dívajíc myslí: „Už mi ty zomreš, už sa boziposol ohlašuje.“
Tetřevů (hlucháň tětrov) je více v beňušských lesích, tetřívků na rovině mezi březovím, holub hrivniak v lesích hnízdí a prepelička s koroptvičkou v polích. Po hájích a lesích hnízdí a živí se jarabice (jeřábek), orešník (Nusshäher), sojky, žlny, krivonosky, drozdi, datlové, kukačky, glezg (dlask), hýli, blisky, čižíci, sýkory, strnadi, pěnice, stehlíci, konopky, pipišky. Na Ďumbieru spolu s orlem, skalním škorvánok hoľní, v údolích skorvánok polní a v lesích kotvrlka. Daždovnica hnízdí v skalách, lastovica pod střechami, a kdo by lastovičí hnízdo pokazil, toho karha nemine. Cvíkoty přilétají v jeseň; s nimi rády sdružují se prskoty čili trskoty, které skoro tak vyhlížejí jako kvíčaly, jenže jsou jarabější; bývají tam stálé. Volají: trrrrr, trrrrrr, od čehož snad jméno trskoty dostaly. Jedí se místo kvíčal a lapají se jako tyto do osidel. Okolo Bacúchu jich v jeseni mnoho bývá. Straka když na dvoře rapoce, je to paním znamením, že dostanou hosti. V močárech lesních, na bahnitých lukách, v rákosí při břehu Hronu zdržují se sluky, vodní sliepky, divoké kačky, také chrapačke zvané, velcí a malí rybáři. První je černý a má bílá prsa, druhý utěšených barev, kovové modré a zelené. Je to pěkné podívání na ně, když se ponořují do vody a ryby loví. Na Hrone viděti také bočana, černého čápa, a více ještě vodních ptáků.
Ptáci chytají se na vábec, na vějíce, do osidel, jako kvíčaly; aneb se střílejí, jako sluky, tetřevi a j. Nebylo ale dovoleno všude je chytati, jen na jistých vrchách.