Ryb v horských potocích a v Hronu je hojnost, zvlášť v prvnějších jsou pěkní a velicí pstruzi. V Hronu nacházejí se kapři, lipně, mřeny, bielačke (bělice), mieň. Ostatní ryby v Hronu, Hronci a horských potocích známy jsou jen dle prostonárodního pojmenování, totiž: jelce, plže, hlače, hrůzy, jelšovky a ovsenisky. Ve Váhu je ryba hlavatka, podobná lososu, až 70 liber těžká, kterou rybáři obyčejně z jara do Vídně zasílají. Má velmi chutné maso. Řeka Slaná je bohatší na ryby než Hron a o Tise říká se, že má více ryb než vody, ale ryby obou těch řek nemají tak chutné maso jako ryby bystře tekoucího Hronu a Váhu.
Tření se ryb jmenuje tamější lid třelo (něřest, dibu); „ryby idú na třelo“, když přicházejí z velkých vod do menších. Jako u nás říká se i tam kapru samci mlieč a samici ikriňa. Z jara, když se potoky vytierajú, to jest, když se již trochu oteplilo a led prostředkem taje a se trhá, puká (sa vytiera a diery robí), chytají se dobře v místech takových ryby, zvláště s ostnom, kterým, jak ryba na místě od ledu prostém (na vytrenuo miesto) se ukáže, ji propíchnou. Tak chytají se také ryby z jara na Blatenském jezeře. Bílé oblázkové kameny v potocích jmenuje lid kačení mýdlo.
Hadi, pokud mi známo, jsou v tamějších krajinách užovky hladká a obecná a zmije obecná. Povídá se o hadech mnoho báječného mezi lidem. Jsou prý mezi hady takoví, kteří na strom vylezou, jako valach pískají a pastýře i ovce zavádějí, a takový had má prý zlatou korunu. Hada vinného, který člověka uštípne, země více nepřijme, musí zahynout. Povídá se také, že se hadi časem schodí dovedná, a políhajíce okolo jednoho kamene, tak dlouho ten kámen nadúvají, až se celý jedem rozduje. Valach jeden našel prý takový kámen ještě celý rozdutý, a ze samopaše píchaje do něho vatrálom, rozpučil ho a jed zastříknul mu na prst. V okamžení byl celý prst nadutý a valach by byl z toho snad smrt měl, kdyby si byl rychle prst neodťal. Kdo taký kámen uschlý najde, je šťastný, neboť zůstává průzračný jako sklo, a kdo skrz něj hledí, vidí, kde poklady v zemi ukryty jsou. „Kameň duť s niekým na niekoho“ je pořekadlo národní a znamená zradu a zlé s někým na někoho obmýšlení. Slováci (i Čechové) věří, že kde domovní had, tam i štěstí v domě, a kdyby takového hada zabil, že by vyhynul dobytek a všecko štěstí z domu zmizelo. Děvčátko v dědině jedné dostávalo od matky každý den k snídaní mléko s kroupami, i vzalo si vždy svou mističku a šlo jíst na zápraží; jinde jíst nechtělo. Nevěděl otec, proč sedí děvče vždy na dvorku, a chtěje to vyzkoumat zůstal jednoho dne doma a dával pozor. A hle, viděl bílého hada zpod prahu vylézati, šmiknouti se k děvčátku a s ním jísti, a slyšel, jak mu děvčátko povídá: „Jez také kroupy, ne vždy mléko.“ Had se napil a vlezl zase pod práh. – Druhý den dával otec pozor, a jak had vyšel, vzal batyk a zabil ho – a hle – děvčátko umřelo s hadem. Podobný příběh vypravuje se i v Čechách. – Jsou prý i hadi, kteří se kravám okolo nohy otočí a mléko jim cecají. Taková kráva nedá prý se již doma podojiti, kdyby ji tloukl. V povážské jedné dědině měl gazda krávu, kterou cecal had; on to nevěděl, myslil jen, že je svéhlavá, že nechce dojit. Prodal ji přes Vah do jiné dědiny. Ale když přišla hodina, kde k ní had chodíval, utekla z pastvy, přeplavala Vah a v lesíku na staré pastvě čekala na hada; gazda ale šel za ní, a když přilezl bílý, hrubý had ke krávě, zabil ho, „a včulka i kráva skapala,“ dodal starý pastýř, co mi to vypravoval. Lienisko hadí, vařené v pálence, užívá se proti zimnici. S kůží ze zabitého hada hole a dlouhé roury u dýmek se povlékají. O Brtomile (Bartoloměji) hledá si had zimovisko, říká lid, a na to potahuje se i národní pořekadlo: „Premávaš sa ako had o Brtomile.“ Po výslunních vrchách pestré viděti jaštěrice, čili jak jim v Čechách také říkají, hadové panenky, po květinách poletují pěkní letáčhové (motýli), boží kravička; večír na pažiti mezi iskerkami svítí Henka jako hvězdička, v lesích lapky a vosy bzučí a po zemi běhají velicí mravúchové, snášejíce si potravu do vysokých homolovitých obydlí, zbudovaných v lese z jehlin, sparušin a země. Na kmenech lýkožrouti, drevovrty, roháči a rozličná chrobač se živí a ve vodě vodní šťúr a vodní chrust se potápí a hadův sluha houpá se nad vodou na lístku vrbovém. Jak jsem již v předešlém čísle podotkla, patří k handlům černohrončanským čtrnácte dědin, totiž: Krám, Medveďov, Dolina, Jergov, Balog, Vydrovo, Závodia, Jánošovka, Fajtov, Komov, Látke, Pustuo, Dobroč a Sihla. K beňušským handlům, které s černohrončanskými spojeny jsou a všecko s nimi společné mají, patří dědiny Bujakovo, asi hodinu za Březnem na Hronu ležící, v dolince čtvrt hodiny od ní vzdálený Filipov, povýše ní s druhé strany Hrona Gašperovo. Za Gašperovem půl hodiny je Beňuš, naproti za Hronem Puobiš, od Beňuše vlevo naproti holi Bravácuo, výše Podholia a pod samou holí Srnka. Půl hodiny za Beňušem vede cesta vlevo přes vrchy, s nichž viděti vrchol Králové hole, do doliny, v níž leží Bacúch. Naproti Bacúchu přes vrchy, vysoko na Čertové svatbě, v Liptově již je Boča, dědina to, kde prý ani vrabců není, protože se nemají čeho nažrat, – a kam, aby se vdaly, se přeje zlým děvčatům. Čtvrt hodiny za Bacúchem, v úžině na rozhraní stolic Liptovské, Gemerské a Zvolenské, u paty porostlé hory, jest kyselka a při ní koupel. Koupel je chatrná jen, ale voda je velmi dobrá, studená jako led a tak silná, že se oči zalévají, jak jí pohárik vypije, a člověk je potom v stavu hlince (hřeby) strávit. V malém dřevěném stavení jsou koupele pro dvě osoby a před stavením je zděné veliké ohnisko, střechou přikryté, kde si mohou uvařiti hosté, co se jim líbí, třebas guláš na kotlíku, jestli si přinesli s sebou maso, slaninku a cibuli, neboť v dědince by nedostali kromě černého chleba, soli, kyselého mléka a bramborů ničehož, a to by museli přijíti, když nejsou ženy v poli, neboť v takový den je v dědině jako po vymření. O dříví na oheň není nouze, starý Petráš, gazda koupelí, přinese celé j edliny a naklade j e na oheň, aby hodně vysoko hořel. Povýše koupele je kyselka. Když jsem tam byla, byl v studánce nový kadlub a starý kadlub, rzavou usedlinou pokrytý, místy vyštípený, ležel nedaleko pohozen. Starý Petráš povídal nám, že to byl též smrekový kadlub a že byla dle svědectví starých lidí 130 roků ta kysla voda ním zavroubena.
Všickni vesměs dřevorubarové, jak černohrončanští, tak beňušští, nepodléhají žádné jiné vrchnosti, ani stoliční ani zemanské, jedině komoře; žádnému jinému úřadu kromě c. k. hornicko-lesnickému. Zavázáni jsou smlouvou poslušnými býti komoře a po celý život obírati se rubáním dřeva, potřebného k pálení uhlí, k zhotovování a prodeji šindelů a dask (prken). Řemesla provozovati nesmějí handělci, aniž řemeslníkův mezi sebou trpěti, mimo ty, kterých jim nevyhnutelně třeba, jako kováče. S druhé strany ukládá smlouva komoře povinnost vykázati handělčanům půdu erariální na vystavění domků a na obsetí, platiti jiní každoročně jistou sumu peněz za práci přes určený úkol vykonanou a dávati jim v čas potřeby obilí za laciný peníz.