Všickni drvoštěpové rozděleni jsou na osm tříd. – Třída první sestává z mužů přes 20 let starých, nejsilnějších, k práci nejschopnějších; ti rozděleni jsou na osmimužové spolky. Každý takový spolek má svého vůdce, kterého si ze svého středu vyvolí. Obyčejně je to nejzkušenější. Ten je řídí, když jsou potom v lese, toho musejí poslouchat, jinak ale pracuje zároveň s nimi na jednom rubanisku po celý rok. Každý takový spolek povinen jest každoročně nejméně 40 mil (milířů) sáhového štěpného dřeva vyhotoviti. Každá taková milá obnáší deset sáhů. Co výše 40 mil narubají, za to dostávají 2 zl. stř. od jedné milý; – který spolek by ale výše 64 mil dřeva vystavil, ten dostane 4 zí. stř. odměny. Mimo to je každý ten spolek povinen do roka jeden pár koroptví šťávnickému panu komornímu hraběti do kuchyně donésti a šest dní do roka k jeho užitku polovati. Dozorci brezňanskému musí každá gazdina do roka jedno slepičí vejce odvésti.
K druhé třídě náležejí muži, kteří sice mužům první třídy v práci postačiti nemohou, ale ještě dosti silni jsou. K těm přidáni jsou mladíci od 15—20 let. Povinnost jejich jest vystaviti za celý rok 65 sáh dříví.
Třetí třída sestává z nastávajících invalidů a učňů, chlapců od 10—15 roků starých. Ti musejí do roka 30 sáh dříví narubati.
Do čtvrté třídy patří poloviční invalidé, k rubáni dřeva již neschopní, a malí chlapci. Povinnost jejich jest při plavačce dřeva pomáhati a děláním šindelů neb čeho jiného se zabývati.
K páté třídě počítají se skuteční vysloužilci, muži těžší práce zcela neschopní. Těm ponecháno ukrátiti si čas dle vlastní vůle.
Šestá třída sestává z pastýřů v zimě svobodných. Z těchto musí každý v šesti týdnech od listopadu do prosince 12 a během velkého a malého sečana 8 sáh dřeva narubati a od početí plavačky až do Jura po 2 o dní při shánění dřeva po vodě pomáhati.
Sedmá třída jsou pastýři, kteří musejí i v zimě ovce na mraznicách opatrovati; ti nepotřebují jen 6 sáh dříví do roka vystaviti, jež rubají okolo Martina. To se jim jen proto ukládá, aby se zbůhdarma mezi handělce nerátali (nepočítali).
Osmá třída konečně sestává z žen, služebných a řemeslníků. Tito zavázáni jsou též k obecní práci, a sice v čas shánění štěpného dřeva, když voda tak malá je, že se musí polena griecpalami potiskovati, což jejich je prací.
Mimo to je handělcům od c. k. komory zakázáno: 1. Statkem bez ohlášení nekupčiti, aniž čariti. 2. Statek koupený a dohnaný šest týdnů osobitě pásti a kontumáciu vydržeti. 3. Kolčovati něslobodno. 4. Komorní grunty a užitky nezakládati. 5. Cizího člověka a zběha nepřitulovati. 6. Atestátův dokonale proukázati. 7. Ohně klásti a statek pásti na zahájených baněch se zakazuje. 8. Nebrati ničeho na záloh. 9. S fajkami a lúčemi po budovách nechoditi. 10. Každý čtvrtek komíny vymetati.
Tresty za přestupky byly zavření do klády, již posměšně i katrla zvali, a pověšení huslí na hrdlo. (Viz popis v Musejníku číslo 4, ročník 1858.) Oba tyto nástroje stávaly až do r. 1848 před obydlím polesného na výstrahu neposlušným handělcům.
Země mají handělčané od komory 1695 jiter, polí a luk. Při dobré úrodě mají obilí řeze a jarca 1140 měr, ovsa 6320 měr, sena 5525 centů, mládzy 284 centů, což na nynější počet obyvatelstva již nestačí. Proto dává jim erár od dávných již časů žito a pšenici z určených k tomu sypáren za cenu vždy stejně levnou, nechť by zboží (obilí) na trzích o mnoho dražší bylo. Kdyby se ale státi mělo, že by tržní cena menší byla než erární, je každému svobodno koupiti si obilí buď na trhu, aneb je eráru tak zaplatiti, co trh platí. Dělníkům zvláště usilovným, potom ženatým a kteří mají mnoho dětí, dává se více obilí. Peníze za obilí srážejí se jim po částech z platu za rubáni. Je při tom pro ně ta výhoda, že mají i v čas drahoty laciný a dobrý chléb, že nepadnou úžerníkům (lichvářům) do rukou, a kdyby i který peníze promarnil za pálenku, že rodina přece chléb má.
Co se hospodářství týče, zůstává všecko při starém pořádku; kdyby se pole lépe vzdělávala, snad by i úroda větší byla; ale muži jsou skoro po celý rok v lese a od žen nemůže se to žádati, neboť leží na nich beztoho všecka starost o domácnost i vnitřní hospodářství. Nejvíce seje se ovsa, který ale krásou a vydatností oves jižnějších krajin převyšuje. Sejí ho tři druhy: rychlík, černý a obyčejný bílý. Réž daří se méně a ne tak pěkná, jarec ale též je pěkný. Pšenici na Hronci nesejí, jen místy okolo Března. Také hrách seje se, který když zraje, mládež k přestoupení sedmého přikázání láká. Sošovice se seje jen někde, pohanka jen pro včely, více ale žité kaše (prosa), kterou každý Slovák i handělec rád jí, jenže si nedá žádný rád od jiného do ní foukat. V zahradách sází se fazol i bob, jakož i kapusta (zelí), již gazdiny zakvašují jako u nás. Největší starost jsou krumpachy (brambory), jak jim handělčané říkají, nejhlavnější část jejich výživy, kterou pekou i vaří a na rozličný způsob připravují, které se kutálejí do žaludku handělců ročních i storočních, do žaludku ošípaných i do brezňanských pálenic. – Ovocné zahrady pěstuje jen farář a představený a těm urodí se jen jablka, hrušek méně a švestky neuzrají. Smějí se handělčanům, „že prý pálívají pod stromy slámu, aby jim švestky uzrály.“ – Lenu seje se méně, konopí ale bujně vyrůstá. – Ovce poskytují krom brynzy, oštěpků a žincice i vlnu, z které ženy sukno tkají mužům na kabanice, kolosně, huně na cedila a sobě na huňačky, jakož z lenu a konopí plátno na košile, gatě i sukně předou, tkají a šijí.
Domácí riad drevený, okříny, koryta, mažiary a podobné věci a nábytek v izbách robí si muži sami z dřeva osikového, javorového, bukového, lípového a vozíky obyčejně z javorového neb jasanového. – Hrnčoky přinesou jim hrnčiari z Českého Březová (z Novohradské), jehly a kalouny handrár, kanafas Rusín, plátení k ze Sumiaca (v Gemeru), krajce pletařky z bani; krpce, klobúky a některou tu parádu koupí si na čtvrtročních jarmokách v Březně, což tvoří vždy velikou epochu v jejich živobytí.
Domky mají dřevěné, ale viděti již i zděné tu a tam. V zimě bývá okolo těch domků někdy ze dvou, někdy i ze tří stran široká zeď, vyrovnaná ze šindelů a dříví, že jen okna z toho viděti. V Horní Lehotě mají na staveních pavláčky při vrchu hezky vyřezané; nazývají je trnác.
Co se stravy týče, žijí na hrubé strově a nemají v čem vybírati. Ovsíkem se nejen koně a hyd (drůbež) chovají, nýbrž kde žitná mouka nevystačí, peče se z něho chlebík, i postruhně se z něho dělají. Je to sice černé, drsné a mlandravé pečivo, ale šuhajci při něm až milo rostou. Mimo ovesný peče se ječný a režný chléb, obyčejná strava je hrách, bob, kapusta, fucka z mouky černé neb krumplí a strabačky. O svatbách a svátcích bývá kaša s mliekom, koláče, halušky s brynzou, národní to slovanské jídlo; klobásky ale, braučovina, slaninka, uděná baranina, brynza a oštěpky jen co lahůdky, hockody. Handělec nehledí tak na jakost jídel, jako na mnohost; jakost nahradí mu požehnaný apetit, a jakkoli „o hladě a smedě dlouho vydrží, když se potom k míse dostane, není konca kraja, a akuo jest, takuo zjest. Pálenku nepije často, neboť nemá k tomu příležitosti v lese, ale když se mu příležitost nahodí a má peníze, opije se „na matěru“. Bohužel že se jim mnohdy od ziskuchtivých lidí příležitost k propití peněz a rozumu poskytuje; snadnoť nezkušeného lesního synka namluviti k vyvedení takového chlapstva. Obyčejně se pije dobrá vodička, o niž tam nikde nouze není, a o svatbách a křtinách „hriato“.