Děvčata nosí světlobarevné sukně, ženy modré; v letě boty, v zimě kapce; košile vystřihnuté, složené do pásku červeně vyšitého, rukávce pěkně vyšité, oplecko, vlasy do vrkočů spletené, stuhami propletené; party nenosí. V zimě mají modré krátké kožíšky. Zeny nosí bělavé kožichy, strakatě vyšité, černou kožešinou lemované a delší než děvčata. Zpředu je mají zahrnuté dozadu, kožešinou ven, jako by měly frak. Kápky mají plátěné s podbradkou; vzadu je do záhybků složena, širokou krajkou obšita, která u uší v záhyby složena až pod bradu padá. Pod pazuchou (paží) nese si každá žena bílou plátěnou plachtu, uprostřed a po kraji červeně vyšitou, složenou jako u nás kopa plátna – deštník to handělčanek, bez něhož žádná nejde přes pole. Na beňušských handlech je tentýž kroj, jen Bacúšanky mají kápky, jakých nikde jinde nevidět. Podobají se zcela čepci, v jakovém se obyčejně Maria Stuartka vyobrazuje. Muži nosí v letě krpce a v zimě obouvají přes ně kapce jako ženy. Košile z hrubého konopného plátna, s otevřenými rukávci, mají pod hrdlem mosaznou spinkou spjaty. Z téže látky mají letní gatě; v zimě nosí přiléhající vlněné nohavice, kološně. Kabanici z bílého sukna, černými šňůrkami vyšitou, viseti mají v letě přes plece. V zimě vezmou pod ni kožušok pestře vyšitý, černou kožešinou lemovaný, krátký, bez rukávů, jen pod krkem zapjatý. Pod otevřené rukávy košile navléknou v zimě rukávce, pletené z bílé vlny, černě vyšité, od ruky po loket dlouhé. Okolo pasu mají široký opasok, na němž zpředu čtyry mosazné pracný jsou, jež oni obránka nazývají. Na opasku viseti má každý vreckos dohánem. Dlouhé černé vlasy mají nad čelem rozdělené a za uši sčesané aneb s obou stran hlavy do vrkočů spletené. Na hlavě široký plstěný klobúk aneb nízkou čapicu s okrajem nahoru vyhrnutým, buď z kožešiny, buď z vlny pletenou, buď z trudu. Nejhlavnější díl oděvu Hronce je cedilo, hrubá bílá huně, 3 lokte dlouhá, 11/2 lokte široká. Na všech čtyřech rozích jsou přišity dlouhé silné šňůry z černé a bílé vlny (frumbiery). Takové též jsou dlouhé třísně při jednom konci; nad nimi as tři čtvrtě lokte vysoko vyšity jsou černé cifry. Huni tu složí Hronec ve troje a udělá z ní širokou kapsu, kterou po straně tak pevně šňůrami proplete, že je jako zašitá. Uvnitř má dvojí oddělení. Cifrovaný konec s třísněmi přehodí se navrch. Když jde Hronec do hory, naklade si do cedila stravy na týden i na čtrnáct dní, i co mu koli jiného třeba, potom přehodí si je přes plece a frumbierami pod hrdlem na pěkně vázaný uzel pevně zaváže. V hoře slouží mu někdy za hlavnicu, v zimě za pokrovec. Poraní-li se který z handělčanů aneb jinak ochorí, svážou dvě cedila dovedna, chorého položí na ně a tak snesou ho chlapi s hory dolů. Huně na cedila i třísně k nim dělají ženy, jakož skoro celý mužův oděv i čapicu i kapce i rukávce.
Cifry ale, jak na cedilách, tak na rukávech, vyšívají si chlapci sami, nakreslíce si je dříve uhlem. Některý šuhaj má pěkně vyšité cedilo a třísně visí mu do samé kyčle. V ruce nese si každý sekeru (těžkou valašku), a krátkou dřevěnou fajku, nedrží-li ji v ústech, zastrčenou má za klobúkem aneb čapící. Hrdla mají v zimě v letě holá a prsa taktéž.
Chlapi jsou vesměs vysokorostlí, pět až šest střevíců vysocí; těla, kostí a svalů zdravých, rázných tváří, přívětivého výrazu. Každý chodí trochu rozkoleněný, což si navyknou při řezání dříví. Otuženi jsou od nejútlejšího mládí. V nejtužších zimách viděti po dědinách malé děti sotva se vlekoucí s vyhrnutými košilkami, polonahé, bosé sáňkovati se po ledě a v sněhu se batoliti, a je jim přitom dobře, jako rybkám ve vodě. V robotě je handělec usilovný a vytrvalý, v nebezpečenstvích neohrožený, při polovačkách smělý. V chůzi po lese nevyrovná se mu ani polovný pes. Zná dlouho stražit, dlouho i spát, neohlížeje se po tom, či tvrdě, či měkce lehá. Divý je, ale přitom poslušný, uctivý a hostinný; jen když se opije, bývá odporný, srditý a bezočivý. Druhý den neví nic o tom, co dělal, a tiše se ubírá zas do práce. Pobožný je, ale rád si zakleje, takže se již příslovím stalo říkati: „Němuož ten bez toho byť, jako Hronec bez čerta!“ Jakkoli neohrožen a smělý, bojí se matoh. Umí je ale také klamati; když ho pronásledují, prekabátí se a tu oni myslí, že to není on, a nechají ho. Slovák, zvlášť obyvatel hor, oživuje rád celou přírodu vůkol sebe, a nemoha si přirozeným způsobem vysvětliti mnohé neobyčejné, někdy i hrozné úkazy přírodní, přičítá je nadpřirozeným bytostem, zlým neb dobrým. Poklady zemskými vládne Kovlad, Runa a permoníčkové škádlí neb pomáhají horníkům; ve vodách vodní muž vládne a po lukách a hájích tancují v bílých plachtách víly a bosorky, a běda chlapci, který by do jejich kola se přilákati dal, tomu by nohy po kolena utancovaly, do smrti ho ulechtaly. Na šarkana věří trenčínský horan a povídá, že obývá štítné skály a tam že za sedm let jedno veličizné vejce klade, z něhož za sedm let mladý šarkan se vylíhne. Šarkana prý jen černoknižník opanovati může, který pod zemí bývá a jedno jen oko v čele má. Ten že ho někdy vyčituje ven, sedne na něho a v povětří s ním letí kraj světa, a to prý všecko na cestě ničí a hubí; jak na to národní píseň poukazuje:
Ľala dětí, děti,
černoknižník letí
v ohnivom oblaku,
sediaci na draku;
beda tomu lesu,
kadial vezme cestu!
Všetky vody skalí,
celuo pole spáli.
V pověstech slovenských vzpomíná se starý ježibabě!, jak letí na černém oblaku s burkou a ladovcem, div že všecku pšenicu něvydrvil, a po druhé na sivém oblaku se sněhem a zimou.
O krádeži není mezi handělci slyšeti, vyjma že si někdy trochu bramborů vykopají nebo petreněc trávy nasekají, o čemž se nikdo nezmíní. Chorob je mezi nimi málo a naskrze žádné syfilitické. V r. 1855 zuřila cholera (zlá choroba, úmornica) i mezi nimi a mnoho jich tehdáž umřelo, zvláště ženských. Bylo by jich bezpochyby ještě více umřelo, kdyby neměli tak rozumného a ve svém povolání neúnavného lékaře a tak dobrého, lidumilovného faráře, který dnem a nocí z domu do domu chodě nemocné sám ošetřoval, čím mohl, jim pomáhal, dohlížeje, aby se nařízení lékařovo svědomitě plnilo. Někteří z chlapů, když je bolest chytla, napili se dehtu a někteří zase vypili plnou láhev léků najednou, aby to prý skorej pomohlo. Obyčejně dočkají vysokého stáří 80—90 i 100 let.