Co se vzdělání týče, to je chatrné; dílem mají daleko do školy, dílem bývá učení plavačkami a pasením hus a tělců (telat) přetrhováno. Číst umí každý, neboť se modlí z knížek, ale psaním se neobírají, a jestli který jednou za čas jméno svoje podepsati musí, je vidět, že umí lépe sekerou než perem zacházeti.
Ženy nejsou tak pěkny ani tak čistotny jako muži, což bezpochyby od toho pochází, že musejí mnoho a tvrdo robit. Ale silný jsou jako muži, a děvče naloživši na chrbát dvě kily krumplí a nese je přes vrchy pět hodin cesty do brezňanských pálenic, a ještě si cestou zpívá. Ale jakkoli těžce pracují po celý rok, přece, když je nějaká svatba, tancují tři dni a tři noci, aniž si která vzdechne, že ji nohy bolí. Děvčata velmi skoro zakvítají, ale zřídka která se přespí, což si za velikou hanbu pokládají. Co ženy jsou věrné, ale najde se i lehkomyslných, jako všude jinde.
Jako v celém tom okolí mnoho ještě starých zvyků a obyčejů se zachovalo mezi lidem, tak i mezi nimi panují rozličné zvyky a pověry na jisté dny v roce, o některých svátcích a slavnostech ročních, na př. na vianoce, o velké noci, na turíce (na Ducha), o Janě, na Jakuba, o fašankách, o svatbách, krstinách, pohrabech, po nichž se kary slaví, a jiných příležitostech. Hudba jejich jsou husle a gajdy – jež také barbora jmenují a gajdoše barboráš —, při nichž se dovůle vykrútějí.
Počátkem měsíce máje nastává handělčanům nový rok roboty jejich v lese. V ten čas sejdou se všecky osmimužové spolky dovedná a spořádají se. Některý spolek volí si nového vůdce, některý přistane k tomu, který mu vůdcoval v předešlém roku. Také si vyvolí každý svého gazdu, který, když ostatní dnem a nocí robotí, o žaludky jejich pečuje. Na místě nedostatečných robotníků volí se jiní z silnějších, mladších chlapů.
Když se byli spořádali, jdou do kostela na mši (omšu); po mši, přejíce domácím dobrého zdraví, ubírají se do lesů na rubaniska, vykázaná jim od c. k. baňsko-lesnického úřadu šťávnického. První jejich práce, když do hory přijdou, je naklásti ohně (zavatriti). Dokud jsou v lesích, nenechají ohně vyhasnouti, živíce jej stále velikými drúkami, okleskami a zvonovinou. Potom vystaví si búdy z hrubých dřevců, letorostí a kůry, podobné stanům; uvnitř mají ložiska ze suché trávy a mechu, poživu a ostatní potřeby, co si byl každý v cedile s sebou přinesl. Potom přistoupí spolky k obvyklé práci, počínajíce stínali (porážeti) vysoké mohutné kmeny buků, jedlí a smrků, z nichž skoro každý, jak ze zkušenosti vědí, 8 i 10 sáhů čtyřstřevíčného dřeva dá. Stromy uvnitř rubaniska nejsou značeny, jen stromy hraničně, až pokud se rubat má. Odznaky na stromy se dělají sekerou, na jejímž obuchu vyryt je úřední znak, totiž: BF a SF, a nad literami je buď koruna, buď písmeny k. k. Ostřím sekery okreše se kůra do živého a potom se na okřesané místo udeří obuchem a vtlačí červenou hlinkou natřený znak. Kupci, když jich více koupilo stromy, dělají si do nich zářezy, aby napotom každý svůj kmen poznal.– A počne na rubaniskách veselý život; buchot seker, vrzání pil ozývá se lesem od svitu do mraku. Tu jedni stínají stromy, druzí je oklesťují, opět jiní oklesky do kup, carajchy zvané, rovnají; podál rozřezují kmeny na klatý, dle sáhovice dlouhé, někdy i delší, jichž všude jak snopů po rubanisku leží. S prací tou obírají se handělčané od počátku máje až do konce července – od Jakuba do Jakuba. Po celý ten čas nejdou domů jen jednou za týden neb za čtrnácte dní, když se jim strova mine, aby si novou zásobu přinesli; jinak jsou dnem a nocí v lese.
Co se rozměru času týče, řídí se dle slunce a některých hvězd, jimž zvláštní jména dávají. Že v nejkrásnějším jaru, od Jakuba do Jana, když v lese rubají, síňko včas ráno po čtvrté aj o čtyř hodinách zpoza hory vyskakuje a večer po sedmé teprv sedává, v jeseni pak a v zimě, když na mrazy rýznují, že skoro zachází a ráno dlouho spává, ví každý. Biele zore jim oznamují východ slunce, ráno. Že je poludnia, vědí, když jim tuoňa (stín) slunce vpravo padá. Když slunce zajde a večernic zore zhasnou, zaligoce se na nebi večerná zornička a s ní vyjde mesiačok. Je-li v poslední Čtvrti, říká se: je na votoch. „Jaký votoch, taký nov“ (první čtvrt). Den před novým měsícem prednov děň. Měsíc se zaobkrúžil, když je v úplňku. V polovici měsíce je na priesvitu. Jaknáhle zornička vyjde, vycházejí vpravo nad ní Kuriatka a Kosti. Něbožiec když přímo nad ně vyjde, je půlnoc. Po půlnoci vykrútí se navrch Velký a Malý vůz vpravo od nich. Kuriatka a Kosci zapadají k ránu.
Vysoko stojí mesiačok,
chodže už domu, Janíčok,
Kosci zapadajú,
eh zore znamenajú,
domu ťa, Janíčok,
ej domu ta volajú –
zpívá děvče chlapcovi, posílajíc ho z ohledu. Raňajšia zornica den zvěstuje. „Obsypalo sa nebo hviezdičkami,“ říkají, když je obloha hvězdami poseta. Když hvězdy padají, říkají: „Hviezda sa vysiakla“ (vysmrkla). Je ale také pověra, že když hvězdy padají, lidé mrou, neboť prý má každý člověk svoji hvězdu, a když ta spadne a zhasne, i on umře. Kometu jmenují božia metla, a jak ji kdo vzpomene, neopomine přidati: „Nach Pánboh chrání“; když se někdy ukáže v jasné noci na severu světlá zář, říkají Slováci v Gemeru a Zvoleni, že je nebe otevřené, a že kdo by v ten čas pod ním stál, vzhůru by byl vytažen. Blesk jmenují jasná střela, což i často v řeči co výraz podivení neb hřešení se užívá: „Ej jasná strela.“ – „Bodaj ťa jasná strela párala.“ Hrom je studený a horúci. Studený nezapálí, i kdyby do slámy uhodil, horúcí ale podpaluje. Rusíni okolo Miškovce říkají blesku „paromova strela“ a hromu „parom“ a mají také „paroma suchého“, který nezapálí, a „paroma ohňovitého“, který zapaluje.
Když na jar (z jara) hřmí, dokud se les nerozvil, je to prý zlý znak zbojníkům. Povídá se: „Zahřmelo na suchu horu, nebude chlapcom štěstia slúžiť,“ a junáci zpívají: