Oj zahrmel Pánboh z něba
na suchú, holú horu,
nědaj sa, šuhaju, na zboj,
najdeš si tam pomoru.
O duze povídají, že vodu pije, a kdyby člověk na tom místě, kde pije, stál, že by ho také vypila. Také prý mnoho žabiček vytáhne z vody, které potom s deštěm dolů padají. Za pravdu podávají tamější lidé, že jednou, když duha svítila, množství žabiček s deštěm dolů padalo. I jedna národní píseň začíná: „Hore Hronom, dolu Hronom duha vodu pije,“ a korbeľovi vytýkají: „Piješ jako duha.“
Také mají zvláštní některé přírodní průpovědi a pranostiky o povětrnosti, dle nichž se někdy řídí. Oblaky od jihu donášejí teplu chvíli a dážď. Od Tater (severu) přinášejí zimu a suchotu, od západu pěknou chvíli, ale nezřídka i chladný déšť, od východu skoro vždy pěkný čas. Když někdy na západ zasvitne, jako by oblohu blesk přelítl, říkají: „Budě pěkná chvíla, něbo sa mluní,“ a beránky když po nebi běhají, praví: „Oblaka sa sejú, azda něbude glho pěkná chvíľa.“ Obloha mrakami zatáhnutá je zaoblačena. Mahla když hoře Hronom běží a z dolin do vrchů, následuje déšť; když dolů dolinami, pěkná chvíle. Totéž platí o zimě. „Ažda sa vyčasí, mahla padá z huol do dolin,“ říká se. Když se páry dolinami gúlajú a na hole vstupují, – déšť. Když má hole Baba kápku, nědaždí-li, alespoň poromoní. Když hory (lesy) kuří aneb se černí, buď odmek, buď déšť následuje. Laštovičky vylietajú déšť, když nízko lítají a muchy lapají. Pinkava déšť cvrká. Králík (Zaunkónig) když nízko v carajchu (roští) zpívá, následuje špatná chvíle, když ale zpívaje výše vyletuje, pěkná chvíle. Divoké kačice, když se hoře Hronu ukazují, déšť přinášejí; ryby, když za muchami vyskakují, pěknou chvíli; zvonů hlas, když se daleko nese, déšť a odmek. Pastýři ovec a statku vědí: když se ovce striasajú, že nastane čluha (slota). Statek (voli a krávy) když se ježí, srst se mu štiepá, že znamená popršku, a voli když večer vyskakují a chutě žerou, následuje zima, ku př. o Janě na holach. „Vlk zimu nězje“ (přijde, třebas pozdě). Každoročně okolo Doroty bývají chujavice, metelice, sloty. Není-li mráz na Petra stolování, znamená to zimy trvání. Keď se v únoru zima nevysílí, na velikú noc čekej zimnou chvíli. Na hromice raděj vlka ve svém dvoře vidí gazda jako slunce na obzore. Když pěkně jasno na Romana, vtedy žatva požehnána. Jak dlouho škorvánok přeď hromicemi spievá, tak dlouho po nich mlčívá. Je-li o fašankách (masopustní dni) mnoho hvězd na nebi, budou sliepky mnoho vajec nésti, slunce-li svítí – mnoho řeže se urodí. Na Gregora idě sněh do mora. Sněhy top, zimě hrob. Přídě ledylom, zabije zimu hrom. Prišol marec, poberaj sa, starec (starý sněh). Březnový prach nad zlato. Kolik žab přeď Jurom vřeští, tolik jich po Jurovi mlčí. Na pravidlo ale: „Do Ducha něspúšťaj sa kožucha, a po Duchu máj sa ku kožuchu“ handělčané nanejméně dbají.
Jsouce s porážením a řezáním dříví hotoví, ku konci července jdou domu. Vatriska (ohniště), z nichž dnem i nocí modravé sloupy dýmu vystupovaly, vyhasnou a pusté zůstane rubanisko, jako bojiště po bitvě. Těla velikánů, jejichž témě hrdě do oblaků se vypínala, jimiž žádná bouře nepohnula, na jejichž ramenech orlové a sokolové se houpali, ti sekerou sťatí po zemi leží, holé, mrtvé drúky, a okolo nich zutínané jejich mohutné údy, zbaveny krásného zeleného roucha, jež složené na hromadách ošumělo a vyrudlo.
A když se neozývá po lese buchot seker a vrzání pil, přilétá z okolních lesů drobná chasa opeřenců, sýkory, zlatohlávkové, pipišky, uhelníček, čížíci, obveselujíce zpěvem opuštěné rubisko, kde předtím od nepamětných dob rok co rok svoje hnízdečka stavívali pod přístřeším padlých velikánů. Také datel černý, drozd plavý, křivka (křivonos), orešnica přilétají někdy na bývalá bydliska; ale na oloupaných kmenech nemůže datel drevovrty, červotoče a rozličný hmyz podkorní hledati; na okresané jedličce nevisí sulky, aby křivka semena vybírala; imeľové jahůdky na konárech smrkových, lahůdka to drozda plavého, obrány jsou na lep, a není lísek ani lískovců, aby si orešnica na jádrech pochutnala. A proto nepozdržují se dlouho v pustém rubanisku, odletujíce do okolních vysokých lesů, kde mají všeho hojnost. A k nim se druží věštice kukačka, kukajíc děvčatům s vysokého bucka, když se jí ptají, za kolik let se vdají.
Přes měsíc srpen a září zůstávají handělci doma. Za ten čas sklidí si každý osení z pole, pomalu si připravují zimní potřeby, obírajíce se mimo to domácí prací. Ku konci září a v říjnu bývají medvědí polovačky, nejmilejší to handělčanů zábavka, vesměs dobrých a jistých střelců. Mají obyčejně pušky dlouhé, jednačky neb dvojky, někdy staré, motúzami svázané, proto je ale přece silně nabijou tenkým prachem a banštiakem. „Ten vraj už potom horí, keď z rúry vyndě,“ říkají. Stává se ale, že jim tolik prachu i pušku roztrhne, což se již nejednou stalo. Na důkaz, jaké nebezpečenství při takových polovačkách bývá a jak se handělci při tom chovají, podávám následující doslovní rozprávku handělců a horárů při ohni na kýčerňanském. gruntě po medvědí polovačce. – Na smrku visí zastřelený medvěd, okolo ohně sedí a stojí patnácte střelců handělčanů, polesný, dva horárové (myslivci) a honci.
Polesný. Dajže tu kapsu, Máco, už by sa veru aj zedlo!
Maco. Ej veď už od rána hen! Já som už aj mohol za plnu kapsu naspať.
Horar. Nuž a teraz by ťa bol medvěd na spaní vzel.
Polesný. Už ten reku, Máco, dojel (dojedl), keď stě mu taký olovený motúz cez zuby pretiahli.
Jano Koncošovie (k pelešnému). Eh ale je to záhybel, vaša milosť! Oh len má tak napínalo, ako som počul (slyšel): durk! durk! – jedno za druhým. A veď to aj šlo, len tak vřely tie zápače.
Polesný. Nuž akože preca bolo, Martině?
Martin. Nuž akože bolo, vaša milosť! Já tam sedím konec takýho klatá, popod takým smrečkom, a už má aj věru driemoty začaly preberať, čvo to vše počujem honcov a vše zasa nič.
Stef. Dančiarovie. Ah veď to aj glho bolo, čím smo sa z tých srazov vykrútili.
Martin. Hiba ti raz počujem, ako keby volačo zašúsťalo; vytrčím sa ponad klát, a uon (on) ti už míhá popod takú vyskyd proti mně. No len, reku, pod! Ale má on hned opáčil (spatřil), postál a ako by sa mi bokom obrátil. No len, reku, počkaj, a tie časy pritisněm k líců a na milého medvěďa – škrk!
Cibra. No veď stě mu kupili krpčoke (krpce)! Aby skameněl!
Martin. Nědajbože! Ako to škrknutie počul, vrhol sa odo mňa, ako by ho placol, a tie časy Jano Koncošovie bac a starý Kondáš durk!