Máco. Veď mu Jano zaprášil!
Polesný. Tak je, na prvom strelcovi všetko záleží, ak ho prvý dobré nětrafí, už mu druhý málo urobí.
Horár. Kdeže si ho zadržal, Jano?
Jano. Rovno na komoru, aj hněď tam na oba boke kru vybryzgla.
Starý Kondašov. A toto je, ľa, muoj šúst, vaša milosť! Tu mu prešla gula cez šiju.
Kuba Tomajov. Ej už je toto mamuna, keď on taký dobitý eště mohol tak chlapov miesiť.
Tafira. Ej veď sa mi závidělo (zdálo), vaša milosť, že má tito budu brániť, veď nás tam bolo peť či šesť na tej odrážke. Tu ti medveď valí proti nám, a tito – pod přec! – Ani som ništ nevěděl, chima keď mňa mal, a to mně vertě, tak mi sekeru z hrsti vylúčil, len tak zahvízdala – a mna vpoly za pasy!
Horár. A či stě někričali ako zajac, keď ho pes chytí?
Tafira. Ba ozdaj (jisté) ti vo večšom strachu bolí, čvo sa na nás dívali, ako já. Veď som ani němal času báť sa. Potom kedy tedy přiskočí aú Maco švagor zozadku a medvěda obuchom bac po ladvoch (ledvinách)!
Máco. Nuž já som sa veru osmelil. Majtě sa – reku – chlapi! Bysťužebohu prabohu! Ľaľa – sedem ti bohov do matěri, či necháme chlapa zahubiť – ništ. Ako som sa já ovalil tým obuchom, pustil švagra a mna chvat za nohu. Tu zase švagor mik ho po zadku, a vše, čvo jednyho popustil, druhý po zadku ho bil.
Jano Koncošovie. Ej bola to bursa medvedia!
Cibra. Ani gajdoša vám treba něbolo, sak to boly hodné gajdy, keď vám u uší mačko reval!
Tomáš Ryzankovie. Viděl som já tu miešaninu zdaleka, ale som sa bál stiahnuť, že z týchto dakotryho obkaličím. Tak já k nim a tu som au rúrou do boku zaprel a hned bolo po ňom.
Polesný. A či vás pošpintal (poranil) volaktorýho?
Tafira. Mna ništ, hiba aú obránku odtrhol.
Máco. A mňa hiba cez opasok jedným zubom štrajchol.
Pacera. Eh veď ani němal stihu hlbšie začierať, keď stě mu vše zo zadku voške treli.
Kondáš. Na moj' dušu, by vás ten bol naučil po kostole hvízdať, nach by mu já nebol mojími cány klovy vyšparchal.
Horár. Nuž Kuba, či sté vy bolí voľakedy v takom páci?
Kuba. Jaj pán horár, keby vám chcel rozprávať, takto by vám vlasy hore dubkom vstávaly!
Horár. Eh co tam po vašom cigánstve, veď vieme, že viac cigáníte, ako pravdu hovorítě.
Polesný. No už sme sa len dosť nabesedovali. Bertě, chlapci, toho medveďa. Poďme.
Počátkem měsíce října jdou handělčané zase do lesů na popravky; to jest opravovat a vyčisťovat od kamení, ráždí, sucholistů a všelikých sparušin (smetí) brevnami vyložené žleby, flúdre po nichž se plaví štěpné dřevo (klufty) s vysokých dolin dolů do Hronce a Hronu. Druhá robota je obraceti na druhou stranu z polovice uschlé klatý, poházené sem tam po rubisku, a ukládati na místa, odkudž by se v zimě potom nejpohodlněji do dolin rýznovati mohly. Potom chystají se ryzny (suché žleby), po nichž se klatý do dolin spouštějí. Kde mají vrchy příliš strmý svah, nevedou se ryzny prosto do dolin, ale dva – i třikráte se přetrhují, čemuž zmetačke říkají, poněvadž se na místech těch dolů letící klatý zastavují a dále postrkovány čili zmetávány býti musejí.
S opravováním flúdrů a děláním ryzen ujde jim celá jeseň, neboť za čas, co jich neupotřebují, mnoho se jich nehodami počasí vyvrátí a rozmete. Když se již bylo na horách sezimilo, hole sněhem se osypaly a země mrznouti počíná, tu nastává handělčanům nejtěžší a nejnebezpečnější práce, spouštění totiž klát do dolin. Na mrazy ryznujú —jak oni říkají – v noci, při měsíčku, za nejtužších mrazů. Ale handělčan od mládí otužen nedbá na zimu, a v největších těch mrazech, aby mohli pohodlněji pracovati, posvlékají si kabaně a tak polo ošatrení válejí klatý sněhem zaváté k ryznám a buď celé, buď rozpilované dolů po ryznách spouštějí, ustavičně jsouce v nebezpečenství, aby klát ze žlebu se vysmekna údy jim nepřivalil, což se snadno státi může.
S náramnou rychlostí letí těžký klát po hladké ryzně a letě fundží jako těžká kule. A jakkoli práce ta těžká je a nebezpečná, přece každý ten chlap pracuje neunaveně dnem i nocí, až mu znoj (pot) na čele vyvstává, jen aby čím skuor drevo s hor sválené v dolinách při potocích v halně (stohy) složené spatřil. Ale navzdor usilovnosti jejich zřídka si práci tu do vánoc odbývají; obyčejně okolo polovice měsíce ledna (velkého sečana), tedy skoro „když se medvěd ve zimním spánku svém na druhý bok obrací“ (v polovici zimy, 25. ledna na Obrácení sv. Pavla). Někdy stýskají si dost na těžkou práci a malý zárobok. Snad nebude zbytečné, když uvedu rozmluvu dvou handělců střetnuvších se, která je charakteristická a stav jejich objasňuje.
Maco. Dě stě sa rozohnali, kmotre?
Jano. Tu len au na Krám do pánov!
Máco. No veď muoj' dušu trafítě, len choďte! Taký je nadrštěný, ako diviak'.
Jano. Nuž což, azdaj sa mu dačo něspáčilo (znelíbilo)?
Máco. Nuž přídě ti tam Ondro Momašovie, že mu vraj (peej) zusegr (Aufseher) málo šichát při frodloch napísal. Nědajbože, ako by si ho helpotn po nose zabil. Basoma tebe vraj zaňát – či já vraj tebe mám viac veriť ako špecifikácii?
Jano. Nuž to tak, hla, dovedaj svoje, ešte ti dajú napokon ublížiť.
Máco. No už je tak! A čvo smě sa i my nakapali cez šitku milú jaseň při tých flúdroch!
Jano. A my! Hladtěže, kmotře, děveť párov nových flodrov smě robili, šesť a mém starých smě poprávali – výše dvesto párov ryzáň nám prichodilo správať, tri skoke na tri zmetačke. A to eště ako to, ale čvo sa při tom prekliatom zavlažovaní nahrdluješ, že by si radšej pod dákou vatrou (ohněm) hlady mřel, ako na taký zárobok hladě!.
Máco. A znáš ho, Bruotovho, šitko, šitko do bidla zobralo, ako by si hu vymietol, od Halniska až popřed Bezle. I len tie joche sme museli nové valáť. A vietě, čvo to tam tie sparušiny (smeti), musel byť ozaj zahybeť (hrůza)! A zokle? Na moj' dušu by si ich ani děsiat nebol obral, co by sa na dačo boly hodily. Sítko to bolo kotruo popriek, kotruo do země koncom spratuo (zepřeto), kotruo na pazder spráskanuo. Bola to pomora, čím (kým) smě my to slobodili a zasa do rovnosti spravili.
Jano. Počul som já, že by stě radšej boli šitke tie polepške prežiadali (oželeli), čvo nám na tu laňajšiu (loňskou) inštanciu přišly. Ale stě len preca aj zarobili dačvo? Už akokoľvek?
Maco. No věr stě uhádli! Bohu prisám, krpce si zodral, hunu, kološně si strhal, riad (nářadí) si znivočil. Keď len já sám, či by stě věřili, kmotře, novučičký nový capíri som zlomil, ako som jeden klátik vliekol. Sekeru som do třetího rázu vyštrbil. A čvo to tak na kameň mrzlo, vietě, ako už v agventě po ondrejskom jarmoku bývá, čvo si do klatá zaťal, ani sa ti sekera něstarela oňho, takuo to zamrazenuo bolo.