Jano. Šitko by to eště bolo, keby si sa mál ako vyprávať do tej roboty. Ale ako nám toho roku zbylo, eh – veď sa ani druhému siaťa nevrátilo. To verte, kmotríčku, muoj ovsík na Loukove taký bol zametený, ako by ho bol medvěd' zabil. A kedy aj dáky turák medzi palce zachytíš, tu ti Brezňan hněď na hrdle a dávaj na záložnice! Kde ho vezněš, tu ho vezněš, len sa ty škriab, dě ťa ani něsvrbí. Ži potom, bedák, na světě!
Maco. Já – už je tak, dajedon si aj puorčovinyzaje, a druhý musí na krumpachoch (brambory) kapať, keď mu němá stará doma čvo do cedila dať.
Jano. Veď som i já preto sa k pánovi rozehnal, či by má němohol s pár německýma zratovaí. Máme my už aj dačvo vyrúbanuo, nuž ale keď ti něvyplácajú, ako ti prichodí, a to aby bolo hněď. No veď uvidím, ako budě! Pozdravujte sa, keď iděte domu.
Když kmeny s hor svaleny jsou a v halně srovnány, nastane kálačka (štípání, rubáni), která jim asi do konce března trvá. Jaknáhle osmimužová některá společnost kalacku dokoná, dostaví se ustanovení od úřadu šacovníci, kteří zavázáni jsou přísahou, že práci svědomitě ocení bez uškození či komory, či dělníků. Ku konci března, když na horách jihnouti a sněhy topiti se počínají, opoví se jednoho rána plavačka a hned také shání se dříví po žlebích z pobočních dolin do Hronce a Hronu, takže v poledne téhož dne viděti již dříví dolů Hronem plovati. Při plavačce zúčastňují se staří, mladí i ženské, když třeba při menší vodě polena k rychlejšímu shánění griecpalami potiskovati. Stává se, že veliká těžká polena, nemohouce přes některá mělčí místa přeplavati, uváznou a na dno se ponoří (zanoria). Ty vytahují se v jeseni, když je nejmenší voda, a na břehu do klietok se skládají, aby vyschly. Nenajde-li se na ně kupec, vházejí se při druhé plavačce, ku konci, když druhé dříví odplavalo, do vody. Jmenují taková polena zinkholc (něm. Senk-holz). Z jara plaví se také mnoho budového (k stavění) dřeva, z beňušského revíru, po Hronu dolů v pltěch. Dělá se tam též mnoho šindelů a je tam i pila. Šindel a lehčí dřevěné věci plaví se na dastěnikách. Několik pltí dovedna svázaných nazývají svezky. „Mali srno pět svezkov dolu Hronom.“ Při spouštění pltí na vodu, při plavení dříví musí handělčan začasté i do vody; ale zvyklý od mládí na vedro, na bouře i na mrazy, nebojí se také ledové vody. Po páži (pazucha) ponořuje se do vody jako bobr – a nedostane ani kašel.
Plavačka trvá skoro do konce dubna a na počátku máje jdou zase do lesa na nová rubaniska. Tak stráví tři čtvrtiny svého živobytí v lese.
POSLEDNÍ MEDVĚD NA ČERCHOVĚ, U CHODOVA NEDALEKO DOMAŽLIC A HONBA NA MEDVĚDA NA POLHOŘE V GAJDOŠOVĚ POTOKU NA SLOVENSKU
V Čechách, jmenovitě v Šumavě, povídají si lidé ještě o medvědích, a v Chodově byl sedlák starý, kterýžto když byl mladým hospodářem, s medvědem se pral, jak mi povídali.
– Sekal dříví na Čerchově a medvěd naň napadl; on po něm sekerou, poranil ho, ale medvěd se rozlítil, skočil mu na prsa a do ramena se mu zakousl; sedlák nedbaje na bolest, popadl ho silnou rukou za chřtán, začal ho dusit, a tak se tahali spolu, až se mu poštěstilo sekeru chytit a zasadit medvědu smrtelnou ránu. Sám ale měl také mnoho ran. – To byl prý poslední medvěd, jehož v těch lesích viděli. Takové události nejsou na Slovensku ve Zvoleňské a Gemerské stolici, kde ve vysokých, hustých a rozsáhlých lesích medvědů dosti, žádnou vzácností, a Hronci vědí o mackovi mnoho co rozprávět. – V Dolní Lehotě ve Zvoleňské stolici je mlynář, který sám již čtrnácte medvědů zabil, a to je slovo, neboť honba na medvěda je vždy s nebezpečenstvím života spojena, dokonce na starého.
Ku konci srpna r. 1856 dostala jsem z Března od přítele G. Z., lékaře a velikého milovníka lovů, dopis, z něhož následující podávám, jak mně psáno: – „Co se polovačky (honby) týká, to jsem právě v sobotu na Polhoře v Gajdošově potoku, kde vždy medvědi bývají, pohonu (honbě) přítomen byl, dva jsme měli v pohone, oba byli postřeleni, ale přece utekli, cestou všudy krvácejíce. Ve čtvrtek však minulého týdne byl Jan Kán, bývalý granátnický desátník v pluku Gyulayho (Ďulaího), a Pavel Libic od Gašperů večer na postriežce (čekání) v ovse a medvěda postřelili těžko. Na druhý den šli proň, jako pro zabitého. Tu zrazu (znenadání) v huštině napadne Kán poraněného medvěda, medvěd se postaví, Kán mackovi ale chladnokrevně pálí asi na r kroků pod bradu, až ho s ohněm namiešal. Kule mu, jak se potom při pitvání (otvírání) ukázalo, prošla plícemi, střevy, až do hrubého masa, a přece se pokusa (šelma) vrhla na Kána, chytne ho za stehno, uhryzne, on se holí brání, medvěd chmatne po ruce. Jeden klov (kel, tesák) měl vystřelený, a přece ho druhým a ostatními zuby tak pošpintal (poranil), že má navrch ruky 4 a na dlani jednu díru; kdyby nebyl medvěd krvácením oslábnul, byl by Kána jistě roztrhal. Kán volal o pomoc, tovaryši přiběhli s drúkami (obušky), nemajíce pušek, medvěd se ale do nich pustil a na lomot (pokřik), který tím povstal, přišel horár (polesný) a dva dřevaři (handělčané) s puškami. Horárovi puška selhala, a v tom okamžení, jak se medvěd na něho obořiti chtěl, spustili oba dřevaři naň tak šťastně, že se více nehnul. Kána nesli domů s medvědem a měli macka po vůli onoho v jeho jizbě (světnici) stáhnouti. Chodím jej opatrovat (léčit), ruka mu velmi opuchla (otekla), a jestli se léčení nepodaří, to mu v zahybadle skrepení (v ohbí neb kloubu ztuhne). Prosil mne, abych ho co nejdříve vyléčil, aby prý mohl znova jíti na medvědy polovat. – Hle, to je chlap bysťu svetě! Bukvic máme mnoho, medvědů je neméně a ještě jich bude víc. Budou to polovačky v jeseň (podzim) až radost. —“
SLOVENSKÉ STAROŽITNOSTI
Ze zápisků ar. Gustava Reusza sděluje Božena Němcová
STAROŽITNOSTI V GEMERU
Jedno z nejstarších a nejkrásnějších měst na Slovensku jest Gemer (mači. Gomor); s jedné strany přiléhají k němu samé vrchy vinnou lozou a stromovím porostlé a s druhé strany rozprostírá se úrodná rozsáhlá rovina, již řeka Slaná (Sajó) protéká. – Nyní zde ovšem většina Maďarů bydlí, ale patrno, že tomu vždy tak nebylo; dokazují to stará jména vrchů, polí, řek a dědin, jež značí, že tato místa již v předmaďarské době Slovany osídlena byla. – Co jméno Gemer značí, nevím, staří Hronci jmenují ho i Hímer. Na malém vrchu nad městem nalézalo se kdysi „castrum Gumur“.
Na východní straně od Gemeru mezi vinicemi byl nalezen pokrouceny zlatý drát 3 dukáty těžký a pak as 40 liber bronzů, ježto židům do rukou padly. Mimo to střepy z popelnic rozličně pokreslených.