Na západ je nízká návršina, dílem zoraná, dílem pažitem porostlá, a za návrším leží Dolní Lehota. Mezi těma dvěma dědinami, na mezi při rozcestí, viděti kámen as na čtvrt lokte nad zem vynikající, mechem porostlý; pod tím kamenem prý leží Prdimucha, který býval vlkodlakem. Když po smrti, pochován jsa na hřbitov, z hrobu vstával a pokoje nedával, vykopali ho vesničané, hlavu sryli rejčem, položili mezi nohy, srdce probili osikovým kůlem a tam k rozcestí na mez pochovali, kde se posud říká „Prdimuchův hrob“. Musel by to být hodný chlap, kdo by tamtudy v noci šel; toho prý by to tak pomátlo, že by se na jednom místě do rána motal, a přece domů netrefil, navzdor že dědina před očima. – Pod samou holou Babou vidět při sobě tři vrchy, jež svou homolovitou formou patrně od ostatních se liší. Prostřední z těch tří nazývá okolní lid Hrádek, má jej v jakési vážnosti a rozličné báje si o něm vypravuje. – Hostitel můj, ctihodný pan farář J. Ch. K., povídal mi jen to, že je pro starožitnosti zajímavý. – Poněvadž mne vše, co jsem v tamějších krajinách viděla, velice zajímalo, umínila jsem si jíti na Hrádek a pan Ch. K. slíbil ochotně mne doprovoditi.
Jednoho rána, když jsme viděli, že nemá Baba kápku a hory že jsou jasné, vybrali jsme se na Hrádek. Starý Blažo, soused lehoťanský, šel s námi. Jdouce dědinou, upozornil mne Blažo na jedno z posledních stavení řka, že je to nejstarší v dědině a že v něm straší (mace). Je už velmi chatrné, dřevěné a se všech stran podepřené, aby nespadlo. Vskutku ve světnici toho stavení slyšeti v jisté doby divný jakýs hukot a hřmot, který jako by z podzemí vycházel. Ne vyzkoumalo se posud, co by to bylo, nejspíše nějaká dutina neb pramen v zemi na těchto místech. Obyvatelům to již zevšednělo; více se báli, když před několika lety stará nájemnice, kopajíc jámu v světnici pod ložem na brambory, aby jí nezmrzly, vykopala lidské hnáty neobyčejné velikosti, jako z obra prý. Z dědiny vyšli jsme na zorané dílem, dílem křovím a mlázím porostlé návrší. Chudé ženy a děti sbíraly tam trnky, z nichž se mocná kořalka pálí. Z návrší toho vešli jsme do lesa a lesem jdouce sešli jsme hlubokým hvozdem do nízkého údolíčka k potůčku Riavka zvanému, pod samý Hrádek. Potůček ten se žene od Baby dolů pod Hrádek, děle jej od západního vrchu, pak dále údolím na lehotský mlýn, od mlýnu k Lehotě a dále k Březové, kde u železné huti do Hronu padá. Pod Hrádkem odděluje se od toho potůčku malý pramen a o dva kroky dále pod protějším od Hrádku vrchem náhle mizí. Toto mizení pramenů pod vrchy jmenují trativody a takových trativodů jev tamějších horách mnoho. O některých pramenech, které se tratí, nevědí, zdali a kde opět ze země vyvěrají, ale o mnohých to již vyzkoumáno. Znamenitá je v tom ohledu říčka Bystrá; ta se temeni na Ďumbieru, pod Babou se tratí a dvě hodiny cesty as, u vesnice Valaské, mezi Březnem a Lehotou, ze země vyvěrá tak mocně, že hned nedaleko mlýn žene a šumným proudem do blízkého Hronu se valí, kterému takové teploty přidává, že na kus ještě od přítoku jejího i v největší zimě otevřen zůstává, kdežto nahoře i dole zamrzlo je.
Z úzkého toho údolíčka stoupá se již pomalu lesem strmou cestou nahoru k Hrádku, až se přijde na přehybinu, která je mezi východním vrchem (Okosená) a Hrádkem. Z přehybiny té je vidět Hrádek co zvláštní okrouhlou homoli, nahoře plochou; přehybina je odpola zorána, odpola porostlá pažitem, jímž se vine dolů malý pramének, u paty Hrádku se vyprýšťující. Po zorané i trávnaté půdě viděti plno střepů z popelnic, některé neobyčejné tloušťky, některé s okrasami, i bez okras. Z přehybiny od strany východní je na Hrádek nejvolnější přístup, také tu není zarostlý, a zdá se, jako by se po třech tarasech nahoru vstupovalo. Hrádek je z těch tří vrchů nejnižší, nahoře plochý; od západního vrchu dělí jej potůček Riavka, na východ, kudy jsme přišli, je přehybina, kterou je spojen s vrchem na východ ležícím; na sever vypíná se vysoká holá Baba; na jih otvírá se výhled do nízké dolinky, kde vidět lehotský mlýn, na kostelíček, který nejvýše v dědině stojí, na Březovou a okolní menší vrchy. Na sever padá Hrádek strmě dolů a ohromné žulové skaliska z něho vystupují; na nich pnou se do výše mohutné buky a smrky, zakotvené jsouce v jejich rozpuklinách. Jako síť svalstva opíná mocné jich kořání stěny skalisk. S té strany byla prý kdys brána a šance. —
„Eh, jaký to pěkný výhľad, samá horvať (horstvo)!“ zvolal Blažo, když jsme na vrch vystoupli, máchna valaškou okolo hlavy, potom ale hned šel naklást hranici, by rozdělal oheň, neboť Slovák bez ohně dlouho být nemůže. Když hranice vzplanula, sedl na kámen a začal pípu nacpávat, my šli s panem Ch. K. po vrchu se podívat. – Prostranství na vrchu je velké a trochu prohlubené; na severní straně jako by někdy byly náspy bývaly a na východní straně široká cesta dolů vedla. Staří povídají prý i o studni a bráně, ale nyní žádné památky toho. Vrch je celý zarostlý, nejvíce bukem, dubem, smrkem; slunce sotva skrze hustě spletené koruny proniknouti může. Prsť je velmi tučná a rostlinstvo neobyčejně bujné. Mnoho tu leží setlelých kmenů, porostlých mechem a břečtanem. Pravil mi pan Ch., jak mu otec jeho vypravoval a jak nám i Blažo dosvědčoval, že tam rostly švestkové stromy i ribez, a starší ještě lidé povídají, že tam byla zahrada. To i pan Ch. pamatuje, že za jeho pacholetských let lehotské dívky každou sobotu jarního času na Hrádek pro piera (kytice) si chodily (v neděli sobě za oplecka a svým hochům darem za klobouk, jak tam způsob). Rostly prý tam krásné lalije, fialy, cyprusy a takové květiny, kterých jinde nevidět; Blažo dosvědčoval, že děvčata jen na Hrádek pro kytice si chodily.
Tam na vrchu také všude střepy z popelnic se nalézají, ne však tak zhusta jako doleji pod vrchem na přehybině. Pan Ch. K., jakož i jeho pan otec na mnoha místech kopati dali, ale ničehož nenalezli; sedlák ale jeden náhodou, vykopávaje pařez na vrchu Hrádku, celou úplně zachovalou popelnici našel. Na to pan Ch. nyní zřetel obrací, posud však ani tam kopání očekávaného výsledku nemělo. Chtivost po zlatě také nejednoho již zavedla hledat tam pokladů. Povídá se, že prý jednou před velikou nocí valach pod Hrádkem ovce pásl. Tu prý se najednou otevře před ním skála a ovce mu tam všechny vběhly. Pečliv o ně, aby mu tam nezhynuly, pustí se za nimi do otvoru, ale tu viděl prý jizby ověšené drahou zbrojí a plné skříně zlata a stříbra. Třesa se na celém těle spěchal, by ovce vyhnal, ničehož se ani nedotkna; sotva byl venku, skála s třeskotem za ním se zavřela, div mu prý paty neurazila. Báje ta zavdala příčinu k víře, že tam poklady leží, a že jich hledají. Ale mimo staré věci od železa, klíče, kusy zbroje, svícny nenašlo se ničeho.
Obešedše vrch vrátili jsme se umdleni k Blažovi, který seděl u plápolající hranice, že by se byl mohl nad ní vůl upéci. Sedli jsme k němu do trávy a on nám začal rozprávět o rozličných věcech, také o Hrádku. Za dávných, dávných prý časů přebývali na Hrádku obríni. Když se v těch krajinách lidé osazovati a lesy kolčovati počínali, také pod Hrádek přišli, lesy kolčovali a na vykolčených místech orati začali. Tehdáž prý obrín, co na Hrádku bydlel, jedinou dceru (samoduočku) měl, a ta vyj douč si jednou na procházku, orající ty lidi pod Hrádkem našla. Neviděvši nikdy cos podobného, nemálo se podivila; nemeškajíc sebrala jednoho rataje (oráče) i s pluhem a volkami do ruba (plátěné sukně) a nesla tatíkovi, chtíc zvěděti, co by to bylo. „Ľaľa tato, jaké to červíky nás podrývajú!“ zvolala vstupujíc do světlice. Jak prý starý obrín to viděl, zasmál se dceři řka: „Len ty ích zaněs ta, moja dcera; kdě ryjú, tam na léto chlebík bude ruosť!“ Mladá ob řinka tedy zanesla rataje bez všelikého ublížení na vyrobenisko a pomáhala jim napotom sama lesy kolčovať. Tak byla prý mocná, že jedle a smrky jako konopí vytrhovala a do hlubin metala. Potom prý ti obři byli zahnáni od psohlavců. Také se povídá, že na Hrádku, když Tataři do země vtrhli, jedna paní bydlela a tu že Lopejané či Predajníci (obyvatelé dvou dědin v okolí) ve svých pálenicích (uhlíři) v hoľách (horách) před Tatary ukryli. Za to že dostali svobodu tam salašom stávať (na Hrádku totiž že jen oni smějí pásti svoje stáda a salaš si udělat). Hrádek prý nejspíš Tataři zrútili.