To vše našlo se nejvíce „Pod hroby“ a chová se v archivu evangelické školy v Miškovci.
Mimo to našli tu 500 kusů peněz najednou, blízko prohlubně oné dolinky mezi Šancemi. Peníze ty jsou z velmi čistého stříbra a jako vyduté s jedné strany (brakteáty?). Na jedné straně viděti hlavu, na druhé koně, jemuž od hlavy jako by paprsky šly; nad ním je měsíc a hvězdy. Peníze ty se prodávaly po 25—30 groších v. č. – Náhodou se mi také ještě jeden dostal, který posud mám.
Gazda, u něhož jsem v Staré Hutě byl, povídal mi, že byl na Šancích nalezen zlatý prsten, který se skládal ze tří obrúček, vespol skroucených; onen sedlák, co ho našel, dostal zaň v Miškovci 60 zl. stř.; od koho, nemohl jsem se dopídit. Dále mi vypravoval, že se na Šancích často hrnčoky vykopávají, ale že bývají roztřepány; také peníze, ale po jednom dvou kusech jen; povídal, že ono tam všelicos bude skryto, ale že nikdo neví kde. R. 1853 se tam našlo opět bronzových věcí 51/2 libry, ale dostaly se do rukou miškoveckým židům, kteří bůhví kam jich zanesli. Byla mezi tím i zlatá obroučka. – Bohužel že nikoho není, kdo by se té věci náležitě ujal k prospěchu národnímu.
Kdo by na Šancích kdy byl přebýval, neví se; mezi obyvateli koluje následující pověst: Za dávných časů prý dva králové mezi sebou vojnu vedli. Jeden z nich v ústí Tatarároku ležel a druhého, na Šancích ohrazeného, zahubiti hodlal. Myslil, že mu to těžko nebude, an na Šancích jen psota a bída vládla, kdežto oni dosti stravy i obilí měli. Avšak této psotě na Šancích panující pomáhal jeden tátoš (kůň báječný okřídlený). Ten přivlékl z řeky Slané (Sajavy) „ozrutnou“ rybu, a když poslové z nepřátelského tábora přijíti měli vyjednávat o vzdání se, rozsekali rybu na drobné kusy, do beček (sudů) nasypali písku a navrch jen trochu obilí, co by se zakryl. Poslové viděvše to množství masa a plné bečky obilí, kde se byli jen psoty nadali, vrátili se nazpět. Byl konec vojny, neboť se bál nepřítel, že by sám do psoty padl, než by ti na Šancích všecku tu zásobu snědli.
Nejlepší úrodnost chotáru starohutského je v Šancích, jmenovitě v prohlubni oné dolinky mezi Šancemi, neboť je prsť všude černá a sypká. Odkud tamější obyvatelé přišli a kdy se tam usadili, neví se. Já se vyptával nejstarších lidí, každý mi odpověděclass="underline" „My od paměti světa tu přebýváme; naši pradědové a pradědov otcové vždy tu přebývali.“ – Nářečí jejich nesrovnává se s žádným na Slovensku zcela; nejspíše ještě podobá se turčanskému a trenčanskému. Hutnictvo se tu ovšem od prastarých časů provozovalo a možná, že ač nyní okolo Staré Huty železa není, přece někdy zde se dobývalo, jako doposud v nedalekém Diósgyóru, nač i jméno Stará Hutá ukazuje. Možná i to, že nynější obyvatelé potomkové jsou pozůstalých tu husitů. Než nalézané starobylé památky, celé i rozbité popelnice, důkazem jsou, že tu kdysi jiný ještě národ vládl, mocný a důmyslný. Neřád jsem se loučil s obyvateli Staré Huty a zajímavým okolím Šanců; výhled jest s nich utěšený. Na jih a západ porostlé vrchy, Bučina, Repisko, Žabica, s množstvím malých čistin (polí uprostřed lesa) a dolinek, na východ Miškovec, hernádské pobřeží, Tokajský vrch a rovina Potiská. Na sever dióšděrské vrchy a miškovské chlumy! Krásný to pohled! – Škoda, že mně okolnosti nedovolily déle tam pobýti, snad bych mohl zajímavější zprávy podati; tak ale podávám jen poukázky; snad si jich všimne, kdo k takovému badání i schopnosti i času má.
Okolí maloďurskév Buku
Malý Ďur (Jur, Jiří, Kisgyör) jest velkými a skalnatými vrchy k Buku přilehajícími zavřen. Řetěz vrchů těch táhne se od Mater po Jager a Miškovec a vysokost jeho až do 1 500' nad moře vystupuje. – Kdyby pro nic jiného, je chotár maloďurský pamětihodný již proto, že se v něm sedm starých hradů nalézá, a sice: Leányvár (Děvín), Halomvár (Chlumní hrad), Hársasvár, Majorvár, Alsó- a Felsökecskevár a Sotnvár. Dědina Malý Dur leží v úzké dolině a domky rozestaveny jsou skoro po samých skalinách; počítá se jich do 320. Obyvatelstva je as 1 200 – 1 400 Maďarů. Jsou-li čistého původu a zdali tam vůbec dříve Maďaři bývali, pochybno, když slyší člověk jména rodin, dědin, vrchů, lesů, studánek; a sama výřečnost lidu neukazuje na čistý maďarský původ. Vyslovují z na konci jako u, místo jol řekne jóu; e široce vyslovují jako a, rét jako rdt, místo vegy – vagy, jako Slováci okolo Revúce v Gemeru zkädě, kläk, mäso a pod. Jména obyvatelů: Hes, Kováč, Pop, Györgyi, Kun, Demeter, Liptai, Fejér (bílý), Szívós, Barsi, Szolnok, Veres (červený), Vysoký, Török, Paták, Szabó, Tollos, Bihar, Oros, Cegléd a j. Orosovci jsou katolíci, ostatní všickni vyznání helvetského.
Jména vrchů a lesů ve směru severovýchodním k Děvínu jsou: Vajlakatag (vrch a dolina), Sáros Vajlakatag (cesta na Děvín vedoucí); výše Gerec (Gerec, Görög jmenují Maďaři i Srba) a Hársas (lesy; v posledním hrad téhož jména). Jihovýchodně od Důra k Latoru jsou vrchy Valjagallya a Klágagallya a mezi nimi doliny Somos a Ivánka; vrch nad Ivankou zove se (maď.) Ivánkagallya, to jest Ivanovy konáry, ratolesti. Dále jsou lesy Tistany (od stromu tisu), Békeny, Cupreť, Orbanc-Gomoca (srov. Obrúbanec v Gemerské stolici, vrch), Pusztafalu (ukazuje na zpustlou vesnici, je ale les), Vazka-Pulapa (les i dědina; srov. Vajsková ve Zvolensku), Udúsek, Cigányfertö, Remetevölgy, Agyagos (lesy). – Studnička, do níž Maloďurčané pro vodu chodí, an vody k pití nablízku nemají, je 1/2 hod. cesty vzdálí a nazývá se Sövénykút (Sevéna = studnička, či Živena?). V okolí maloďurském ukazuje se posud místo, kde stával kostelíček od husitů prý vystavěný. V nynějším kostele je starý zvon, jejž má z toho kostela. Jsou na něm staré gotické písmeny vyryty. – Z toho všeho patrno, že Maďaři nejsou praobyvatelé tamějšího okolí; – než ohlídněme se na okolní hrady. – Leányvár (to jest: Dívčin hrad čili Děvín) leží v chotáru maloďurském, asi půl druhé hodiny vzdálí, jihozápadně. – Od vysokého vrchu, Kömazsatetö zvaného, odvětvuje se vysočina na východ běžící a tam se do roviny sklánějící. Na této vysočině zdaleka viděti Dívčí hrad. Strana oné vysočiny k východu obrácená jmenuje se Görömböjska (pod ní dědina slovenská téhož jména), západní strana zove se Csehvolgy (Dolina česká) a strana k jihu obrácená Lencsés (lencse je čočka, šošovice). Z Miškovce vede cesta na Děvín podle potoka Hejova k Tapolci (Teplící). Potok ten je odtok pramene, který se v Teplici velmi silně ze země vyřinuje, skoro pod samou strmou vápennou skalou, a přes Csabu, kde velký mlýn žene, do Slané teče. – Nad Teplící vyjde se hned mezi vrchy a vápencové skály a pustou, ale romantickou krajinou se přijde na Děvín. Nevidíš tu ani kouska zdi a překvapí tě Děvín svou formou. Skládá se z ohradí venkovského, náspů a vnitřního zvýšeného prostoru, tak zvaného hradu. Forma náspů i ohradí jest podlouhlý kruh, skoro elipsa, a jde směrem od západu k východu po hřbetu vysočiny dolů. Na západ je nejvyšší bod, k východu se níží a tu jsou hradba i náspy otevřeny. Zevnější hradba může v obvodu míti 340 sáhů, hloubky as 3 sáhy a šířky 9 sáhů a jest jen nasypána, jakož i vnitřní náspy. Prostora mezi nimi obnáší as 25 —30 sáhů do šířky a je dubinou porostlá. Vchod do náspů je též od východu jako u ohradí venkovského a ta sama podlouhlá okrouhlost. Obvod vnitřních náspů obnáší as 72 sáhů. Hrad má něco přes 3 sáhy šířky a 9 sáhů délky a je též obdlouhlý, než to připomenouti sluší, že jde směrem od severu k jihu. Porostlý je dubem a bujným pažitem. Ačkoli forma náspů i sám ten hrad nápadné jsou, přece by nebylo nikomu napadlo, co onen hrad vlastně je, kdyby nebylo chtivosti lidské. Obyčejně věří lid, že jsou pod každým starým hradem poklady skryty, a tak si to i o Děvínu lidé povídají. – Několik odvážlivců umluvilo se, že budou tam kopati, což i vskutku udělali. R. 1845 zarazili jako havíři celou štolu a skoro na 30 sáhů hluboko do hradu kopali, až přišli doprostředka pod samý dvůr a v klenutí as 4' vysokém se octnuli. Já tam byl r. 1847 a ti slidičové byli se mnou nahoře; vešel jsem do štoly s nimi, kdež mne náramný puch zarážel, jako od mrtviny. Klenutí to je z kamene vápencového na tři vrstvy stavěno, který pěkně soustředně poukládán není maltou vázán, nýbrž jen zemí zasypán. I ptal jsem se těch mužů, co tehdáž našli, a tu mi vypravovali, jak se v naději své zmýlili. V klenbě té našli čtyrúhlový kámen, pod ním popel a kosti; mimo to leželo tam as dvacet kusů zlatých peněz, zlatý had tloušťky husího brka, granáty, jakési zelené kaménky, provrtané k navlečení, vlna, kotvice a kříž, kterýž dle jejich vypodobnění takto vypadaclass="underline" ‡. Ty zlaté věci a granáty byly tuze od řezu chyceny. Já bych jim to ani nebyl věřil, ale oni mi velmi mrzutě si žalovali, že jim všecko královský fiskus, dověděv se o tom, vzal a že jim dal malou náhradu.