O původu Děvína ani pohádky; přehlídl jsem všechny spisy v miškoveckém archivu, kde bych se čeho dopídil, ale o Děvínu jsem nic nenašel, jen o Důru, Miškovci a Teplici. Nejstarší zmínku o tomto okolí našel jsem u „Anonyma Belae regis notaria“ tuto: Ibi etiam dux Arpád dědit Bungernec patři Borsu terram magnam, a fluvio Tapolucca (nynější Hejó potok, který z teplické koupele vytéká a doposud i „tapolcai víz“ – teplická voda – se zove) usque ad fluvium Sonyou (Slaná, Šajava), qui nunc vocatur Miskoucy (Miskověc), et dědit ei castrum, quod didtur Geuru (Gyor, nynější Diósgyor, hodinu cesty vzdálí od Miškovce), et illud castrum Jilius eius Borsu, cum suo castro, quod dicitur Boscod, unum fecit comitatum.
Jestli tomuto možno věřiti, tedy obydlení těchto krajů již do dávné předmaďarské doby patří, nebo by se ani Teplice ani Miškovec, Slaná a Dur nevzpomínaly. Možná, an Děvín jen as hodinu od Teplice vzdálen jest, že též Bungerovi náležel.
Ku konci 13. století (1281) Štěpán, z krve rodiny Ákos zvané, vládnul Miškovcem. Tento vystavěl dióšďurský a szentlélecký klášter; možná že také vystavěl avašský kostel v Miškovci. – V 14. století se Miškovec do rukou Secích (Széchy) z rodiny Bolug dostal. R. 1325 – drželi ho Petr a Dénes Seči. Z listiny jedné od krále Ludvíka I. r. 1364 viděti, že tehdáž Aranyos i Malý Dur patřily k Miškovci, avšak r. 1368 Miškovec pod Dióšďur příslušel; snad že Velký Ludvík na výměnu ho zastavil. R. 1^19 Bot Ondřej bán a po něm jeho vdova v záloze drželi Miškovec. Od této ho Marie, žena Ludvíka II., vyměnila a v dióšďurském hradě přebývala.
Po muháčské bitvě se Miškovec do moci Zápolského dostal a ten jej daroval Sigmundovi Balassovi. Tohoto vdova, Borbála Fancsi, panství ďurské spolu i s Miškovcem Ferdinandu I. testamentaliter poručila. Tak se dostalo do moci královské, až je Maxmilián r. 1564 Gabrielovi Perényimu poznovu za 63 000 uher. zl. zastavil. Po jeho smrti padlo na Gúthi Ország Honu. Tato byvši bez dětí poručila je sestře Borbále, za Františka Tóróka vdané, která měla několik dcer. Po ní drželi panství: Štěpán Homonay Druget, Nyári, Vesselényi Štěpán, Jan Kemény, František Rákóczi, Chermelek, Bosányovci a j. Konečně r. 1702 od Samuele, syna Samuele z Nyári, z Borbály Hallerové zrozeného, advokát Jan Dvornikovich pro král. komoru celé panství vy vadil, od kteréhož času je až dosud král. komora v držení má.
Z těchto zápisků nevysvítá jen to, že Děvín, patřiv bud* k Teplící, bud k Důru neb Miškovci, jedněch s nimi pánů míval, že ale bezpochyby neobydlený byl, jako dosavad je. Ze Slované v okolí tom přebývali, patrno z názvů čistě slovanských: Česká dolina, Teplice, Malý Tokaj (od toku?), Sajó-Lada, Dubicsány, Kaza (zkáza?) a j. V Görömbölyu, v Hamrech oddávna Slováci přebývají, v Staré Hutě, jak sami říkají, od paměti světa; v Latoru a Močoliaši usadili prý se ale Slováci teprv od 50 let. Pověst lidu praví, že na Děvíně a na Halomváru (viz o něm dále) poludnice přebývaly a ze si prý házely z Děvínu na Halom čili Chlum loptu (lopta, boka, míč). Pravilo se mi, že na Avasi, vrchu nad Miškovcem, též takový hrad stával; já Avas ohledal, to však nejsou takové náspy, je ale z Avase nejkrásnější vyhlídka na Děvín; též jest domněnka, že sloužil k vojenským potřebám, jmenovitě husitům. Tomu všemu odporuje položení vrchu k okolní krajině, vzdálenost vody, okrouhlá forma náspů, kdežto husité obyčejně náspy do úhlů stavěli, jak to vidět u Vadný, a pak i to, že by si nebyli zbytečně tak nákladných náspů vystavěli, neboť se nemýlím, pravím-li, že na tyto náspy 10 000 kubických sáhů země naveženo. Prsť na prostranství v hradě leží zvýší lokte, sypká a černá, to a síla dubů tam rostoucích ukazuje na starší dobu Děvína. Na pravdu není tu žádných důkazů, zde platí jen domnění. Mohlo se tu kdys obětovat některé bohyni, načež by poukazovala pověst lidu o poludnicech a samo jméno Děvín? Když podobu náspů, směr východozápadní, okrouhlost, že západní část zvýšená a že zdí není, povážím a to srovnám s formou chlumů potiských, s Pokoradzou, Latorem, Spaním Polem, Nitrou a jinými, mám za to, že je Děvín prastará slovenská mohyla, což i klenba pod dvorem hradu a vykopaný v ní popel, kosti a ostatní věci dokazují.
Halomvár (maď. doslovně Chlumní hrad). Dívajíce se s Děvína na jihovýchod k Jagru, pozorujeme oddělený od Buká vrch a od toho vrchu vysokou výšinu na východ se klonící; na této výšině strmí Halomvár. Od Děvína je v/dálen 11/2 hod. cesty; od Malého Důra dělí ho jen úzká dolinka Birákréti zvaná, která se kolem severního boku jeho táhne k Harsányi, kde se s dolinou haršáňskou stýká. S té strany je Halom velmi strmý, ale k východu dolů se rychle snižuje a v rovině ztrácí, dílem poorán, dílem les, dílem mokřina beze stromů, kde se nalézá vzácný Ranunculus nodiflorus. Tato část jmenuje se Halomlaposta a odtud se jde na hrad. Složení náspů je všecko stejné s Děvínem, jenže je menší, obvod ohradí obnáší asi 300 sáhů. Sám hrad záleží z prsti, hlíny, písku a červeného kamene. Tam však ještě nikdo nezkoumal. Mezi hradbami rostou duby a na jižním svahu nachází se Aster amellus, Amygdalus nana a Orobus albus, jinde tam nerostoucí.
Od Halomlaposty na jih je strmý lesnatý vrch Kékkóto (Modrý) zván a pod ním dědina Geszt, od Gesztu 2 hod. vzdálí dědina Sály. Dolinu Birákréti mezi Halomem a Ďurem přetéká potůček Remetefolgasa, pole k Důru se táhnoucí zove se Hintosmezo a menší dolinka jedna Melek. V Meleku je louka zvaná Tötkútjarek (Slovenská studánka), ač tam již studánky není. K západu pod samým Halomem je slovenská dědina Močoliaš (od močálu), od Madarů Pojď sem přezvaná. Nedávno, as od 50 let teprv, vznikla, snad spolu s Latorem. Odtud se rozprostírají polohy až k Latoru.