Na koridona hrajou pastýři v Trenčínsku takto: Koridon musí být největší a nejsilnější; ten klekne na jedno koleno, na druhé koleno sedne si mu chlapec (již při hráni tom beranami jsou); koridon chytne ho okolo pasu a drží ho. Tomu chlapci na klín sedne třetí, tomu čtvrtý, pátý, až je jich dlouhý řetěz. Jeden druhého drží okolo pasu. Nyní se začnou pomalinku z jednoho boku na druhý kolébat, při čemž musí dát každý dobrý pozor, aby z klínu se nepošinul. To trvá tak dlouho, jak dlouho koridon vydrží klečet; najednou on ale svého berana pustí, nohu pod ním vytáhne a celý řetěz válí se smějící po zemi; když se seberou berani, honí koridona.
1. HRA NA PANNU
Tři chlapci se vyloučí. Jedno děvče je panna, ostatní její hlídači. Panna sedne, hlídači do půlkola okolo ní. Jeden z tří chlapců je hlasatel, jeden Pardion a jeden Šalomoun. Ti předstoupí před pannu a hlídače, hlasatel napřed, Pardion a Šalomoun trochu pozadu. Začne zpívat hlasatel jednotvárným hlasem:
Jede, jede Pardion,
jede, jede Šalomoun,
jede, jede celé naše rytířstvo!
Hlídači tímtéž hlasem:
Co žádáte, Pardione,
co žádáte, Šalamoune,
co žádáte, celé naše rytířstvo?
Hlasatel:
Vaši dceru krásnou
jako hvězdu jasnou;
ona má tři dvory
o devíti komorách.
Hlídači:
My vám ji nedáme,
my si ji necháme,
ona má tři dvory
o devíti komorách.
Hlasatel:
Poroučí se Pardion,
poroučí se Šalomoun,
poroučí se celé naše rytířstvo!
Tak se třikrát opakuje. Po každém zpěvu hlasatel s Pardionem a Šalomounem odejdou. Když po třetí přijdou a hlídači pannu ještě dát nechtí, neporoučejí se, nýbrž přiskočí, pannu ukradnou a pryč s ní utíkají. – Hlídači je pak honí, a který chytne pannu, je-li děvče, musí být pannou; je-li chlapec, hlasatelem, a hra se znova opakuje.
2. PROPLÉTÁNÍ (PREVÍJANIA) VĚNCŮ
(Hra děvčat na Slovensku)
Děvčata chytnou se za ruce a udělají kolo čili věnec. Nejdřív se několikrát kolem zatočí, pak stanou na jednom místě, kolo roztrhnou, krajní dvě děvčata zdvihnou spojené ruce vzhůru a tak je drží vozvysok, tvoříce bránu. Nyní všechny ostatní, vždy protisebně stojící pár, tou branou procházejí, ale před branou se zase tak postavit musejí, aby se nový věnec tvořil, aby když starý rozvinut, nový již zavinut byl. Jak ze starého jen ty dvě děvčata bránu tvořící zůstaly vstoupí i ony v nové kolo a první dvě, co z kola byly šly a naproti nim stojí, musí novou bránu otevřít a opět se rozvinujou. Tak se proplétají v největším pořádku a rychlosti, a když to je na louce aneb u větší prostoře v dědině, pěkné na ta děvčata podívání. Ve Valaskej, dědině to mezi Horní Lehotou a Březnem ve Zvoleňské stolici, zpívají při tomto proplétání děvčata následovně:
Javor zelený,
šuhaj červený,
něchoď do lesa,
tam ta obesia;
načo tebe les,
sám sa ty obes
Vološinovej
Marieně na vez!
3. HRA NA NEVĚSTU
(Ze Zvoleňské stolice na Slovensku)
Tuto hru hrávají děvčata odrostlejší. – Schytí se za ruce a udělají kolo. Jedna stojí uprostřed. Děvčata začnou se pomalu točiti okolo ní a ona se v prostředku také točí a vrtí. Přitom zpívají monotónním hlasem:
Haj, mamko, mamko,
iděme do poľa žať,
keď nažněme,
dovezieme
ti domu nevěstu
bielu jako holubičku,
červenú jako růžičku.
Jak to dozpívají, ta z prostředku běží, uchopí jedno z děvčat v kole stojících a začne s ní dokola tančiti; ostatní postaví se v páry a tančí za ní. – Za chvíli pustí jedna druhou a každá o sobě točí se a vrtí jak vřetánko, a zase schytí se za ruce a postaví v kolo. Která při tom nenalezla páru, ta je nevěsta a postaví se uprostřed. Nyní se začnou ostatní opět okolo ní točiti a monotónním, hlasem zpívati:
Haj, mamko, mamko,
už sme nažaly,
něvestu sme doviezly.
Co nám za to dáš.
Dáš nám, dáš
medíka (medu) na koláč.
4. HRA NA KUŘÁTKO A JESTŘÁBA
(Ze Zvolenské stolice na Slovensku, a nejvíc hraji jen děvčátka tu hru)
Vyvolí se nejdřív jestřáb, pak kvočna a ty ostatní jsou kuřátka. – Kvočna začne kvokat a kuřátka se okolo ní seženou a po zemi jako by zrnka hledala. – Jestřáb nedaleko sedí, kope jamku a ustavičně si říká: „Kopem, kopem jamku.“ – Kvočna jej vidí, běží k němu a ptá se ho: „A načo ti ta jamka?“ – „Vodu zvariť (svařiti),“ odpoví jestřáb. – „A načo ti ta voda?“ – „Kuriatko opariť.“ – „A kde ti kuriatko?“– „Těbe ho uchytím!“ – Vtom jestřáb vyskočí, chtě jedno kuřátko uchytit, kvočna se ale za ním pustí, začne ho tlouci roztaženými rukami (jakoby křídlama), kuřátka se rozplaší a jestřáb s kvočnou se honí, který kterého chytí. Jestli chytí jestřáb kvočnu, musí ona býti jestřábem, naopak zase on kvočnou.
5. HRA NA SVINKU
Na prostranné rovné trati (trávníku, pastvině) udělají si děvčata a chlapci, kteří chtějí hráti, jámu as jako malý kotlík, také ji jmenují kotlic. Okolo toho kotlíku nadělají tolik menších jamek, kolik je svinkovců (hráčů). Jediný zůstane bez jamky a ten je sviniar. Každý drží v ruce hůl, sviniar mimo hůl drží v ruce ještě i okrouhlý kámen a to je svinka. První sviniar zvolí se všeobecným usrozuměním. Když vše připraveno, počne hra (svinkati aneb hra na svinku zvaná). Mimo sviniara vtekne každý svoji hůl do jedné jamky. Sviniar drží svinku a rád by ji buď přímo do kotlíku nebo do některé jamky hodil. – Ale to není snadno, pozornost je na svinku obrácena, a jak kterému do jamky přiletí, v okamžení holí ji odbije dále, druhý, komu do jamky padne, též tak rychle dále ji odbije, nechce-li být sviniarem; neboť kdo by ji rychle neodbil a jen o několik okamžení se opozdil, že by svinka v jamce ležeti zůstala, musí být sviniarem. —
Padne-li svinka do kotlíku, rychle svinkovci z kotlíku ji vybíjejí, kdyby tam déle zůstala, než by deset napočítal, už by museli jamky přeměňovati. Mezitím co svinkovci svinku od jamky do jamky házejí a odbijí, sviniar obchází kolem a dává na vše pozor. Jak se který opozdí a jamku jen okamžení prázdnou nechá, sviniar přiskočí a vtekne rmrdo ní svoji hůl; ten, co zůstal bez jamky, musí pak býti sviniarem a sviniar stane se svinkovcem. Při této hře je potřeba veliké pozornosti, na všech stranách aby měli oči.