Jeden dodatečný volný den nemohl kompenzovat každodenní ztráty dříve uvolněného času: být s rodinou, vychovávat děti je potřeba každý den, a ne dvakrát týdně po sobotách a nedělích (tím více, že v recesi se přesčasy a úkolové práce staly normou, a mnoho sobot se stalo pracovních); to se týká i času na osobnostní rozvoj, který je nezbytný každý den, alespoň hodinu, a ne jednou v týdnu celý den: žádá si to biorytmika převážné většiny lidí.
Místo toho, aby se systematicky snižovaly ceny výrobků masové spotřeby, což bylo cestou přirozeného přechodu k rozdělování dle potřeb po míře růstu produktivity výroby a uspokojování poptávky, začaly se zvyšovat nominální platy, přičemž příjmy obyvatelstva nebyly zabezpečovány objemem vyrobeného zboží a služeb podle vládou stanovených cen.
Tento pokles spolehlivosti zabezpečení jedince a rodiny ze strany společnosti jako celku a státu v uměle vytvořených podmínkách nedostatečného kulturního rozvoje většiny obyvatelstva, měl za následek obnovení snah u mnohých zabezpečit sebe a svou rodinu vším nezbytným na principu osobní iniciativy, nezávislé na státu a společnosti. To vedlo ke vztahu k státnímu a jinému kolektivnímu vlastnictví jako k cizímu, navzdory tomu, co psal Stalin, že jen při splnění všech jím jmenovaných „předběžných podmínek, dohromady, bude možné doufat, že práce se změní v očích členů společnosti z břemene „na prvotní životní potřebu“ (Marx), že „práce se z těžkého břemene změní v uspokojení“ (Engels), že společenské vlastnictví bude považováno všemi členy společnosti jako stabilní základ existence společnosti (zvýraznění námi při citování)
Teprve po splnění všech těchto předběžných podmínek, dohromady, bude možné přejít od socialistické formule – „od každého podle schopností, každému podle práce“ ke komunistické – „od každého podle schopností, každému podle potřeb“ („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, str. 69)
Tj. Stalin byl skutečně komunistou slovy i činy. A Stalinovy principy vlády lidu (tj. skutečné demokracie) jsou tyto:
• zabezpečení stejné dostupnosti libovolně vysoké úrovně vzdělání všem bez závislosti na původu;
• likvidace monopolu všech „elitárních“ sociálních skupin na řídící činnosti ve všech jejích formách;
• likvidace monopolně vysoké ceny za produkt řídící (manažerské) práce, která i způsobuje zášť mezi všemi úrovněmi řízení a jimi řízených lidí, a také i všech ostatních monopolně vysokých oborových cen za účast ve spojeném pracovním úsilí.
Ve stalinském pohledu na vládu lidu není místo ani pro korporace lichvářských klanů s jejich nadstátními monopoly na institut půjček a řízení pomocí investic do rozvoje národního hospodářství; není místo ani pro monopol jak židovské, tak národní převážně humanitní „inteligence“, umějící jen plácat (ale neumějící řídit okolnostmi) o interpretaci okolního smyslu bytí a morálního práva na parazitismus menšiny na práci většiny; a především o opodstatnění práva na lichvářský parazitismus bankovních klanů, jako základ lžidemokracie a „práv“ člověka po celém světě.
Tj. toto chápání vlády lidu se velmi liší od podstaty „demokracie“ západního modelu, jelikož mnohostrannost Západu, parlamentarismus, hlasování s důvodem i bez důvodu, svoboda tisku bez toho všeho, co Stalin pojmenoval v „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“ jako nutné podmínky společenského rozvoje, – je kanalizací pro pacifikaci nabubřelého, nevzdělaného, bezstarostného ignorantství ve formách, bezpečných pro neomezenou moc nadregionálních lichvářských korporací a za nimi stojících majitelů – opravdu hodně znalých a hlubokomyslných intelektuálů. „Demokracie“ západního střihu je realizací principu „nechť se hlupák baví jakkoli, jen aby dřel“.
Takový byl Stalin. V nápěvu jeho i v písni, jako paprsek světla čistá, zněla Velká pravda - vznešený sen. Srdce, proměněná v kámen, přinutit znovu bít dokázal. U mnohých probouzel rozum, spící v hluboké tmě. Ale lidé, zapomenouce Boha, chráníce v srdci tmu, plnou číši jedu mu přinesli… A řekli: „Buď proklet! Pij až do dna. A píseň tvá je nám cizí, a pravda tvá není potřeba.“
V důsledku takového vztahu k Velké pravdě a Vznešeným cílům převážné většiny „sovětského národa“ začátkem perestrojky vznikaly jiné básně:
Stádo (Стадо)
Stádo
My jsme stádo, miliony hlav,
paseme se spolu a spolu bečíme,
A pro nic na světě se netrápíme.
Stádo ovcí – je náš úděl takový?
Do ohrady nás honí – pospícháme do ohrady.
Na pastvu nás honí – pospícháme na pastvu.
Být ve stádě je základní zákon;
A hrozné je jen jedno – ze stáda vypadnout.
Když přijde čas – stříhají nás;
Proč nás stříhají – nechápeme.
Ale stříhají všechny, kam se podít,
byť procedura je krajně nepříjemná.
A pastýřům nad námi je dána moc…
Nějaký jezdec na nás křičel,
že v stádo nás proměnil čaroděj.
A proč bysme měli vědět,
že my jsme lidé, vůlí čaroděje,
přeměnění na ovce?
Tak sladká je na pastvě křupavá tráva;
tak chladná voda v potocích zurčících;
proč musíme vědět o úkladných kouzlech,
když tak sladký sen je v temných houštinách?
Ano, šlehá do boků pastýřův prut,
Co z toho, nezůstávej za stádem;
Ale u ohrad je pevný plot,
a pastýři nás pečlivě střeží.
Ale přece včera zmizely dvě ovce;
a od ohně, kde hřáli se pastýři,
šel zápach znepokojující, a podivný;
asi, ty ovce za hříchy sežrali vlci!
To je horší, než čarodějů nevinné záměry.
Jsme stádo, miliony jsou nás hlav,
jdeme, houpajíce tlustými ocasy,
neobáváme se triků čarodějů.
Ovce jsme. Co s námi mohou udělat?
Стадо
Мы — стадо, миллионы нас голов,
Пасёмся дружно мы и дружно блеем,
И ни о чём на свете не жалеем.
Баранье стадо — наш удел таков?
В загон нас гонят — мы спешим в загон.
45
Ve výsledku se začátkem perestrojky na účtech 3% vkladatelů spořitelen koncentrovalo 90% úspor; a kromě toho byly i velké objemy hotovosti. Hlavně tento stínový kapitál, soustřeďující se z velké části u zlodějů a „elity“ konce sovětské epochy, byl realizován v první vlně privatizace – přivlastnění si na legálních základech celospolečenského majetku.
46
Kromě námi přineseného fragmentu o nezbytnosti kulturního růstu, Stalin před tím pojmenovává ještě dvě podmínky:
Zaprvé: nezbytnost dosáhnout trvalého růstu celé společenské výroby s prioritním růstem výroby výrobních prostředků. Přičemž u ní není řeč o tom, že je nutné ve velkém množství vyrobit morálně zastaralou techniku a technologie. Stalin, jako vládní činitel, se vždy staral o to, aby SSSR byl na předním místě ve vědecko-technických záležitostech. To se podle něj rozumělo samo sebou. A píše o tom, že by bylo dobré, pokud by většina pracujících pozvedla své kulturně-technické minimum na úroveň inženýrsko-technického personálu. V tom případě by se náš průmysl pozvedl na úroveň, nedosažitelnou průmyslem jiných států. A nazývá pozvednutí kulturně technické úrovně pracujících do úrovně inženýrsko-technického personálu „cestou primární důležitosti“. („Ekonomické problémy SSSR ...“ str. 28, 29)
Zadruhé, staví se úkol pozvednout kolchozní vlastnictví na úroveň celonárodního vlastnictví, s postupnou záměnou oběhu zboží systémem směny produktů, „aby centrální moc nebo jiné libovolné společensko-ekonomické centrum mohlo pokrýt všechnu produkci společenské výroby v zájmu celé společnosti“. Slova „v zájmu celé společnosti“ je třeba chápat jako v „zájmu všech a každého“. Ale proto všichni a každý musí žít podle svědomí, což potřebuje kvalitativní změnu kultury, kterýž úkol Stalin vytyčil v námi výše uvedeném fragmentu o kulturním růstu, zkrácení pracovního dne a politice plánovaného snížení cen.