Ale zároveň s pracující většinou, která považuje za normální život život v tvůrčí práci, je ještě i menšina, která považuje pro sebe za normální sklízet tam, kde orali a seli jiní, a vidí v tom své poslání. Dovedeno do krajnosti, odmítá pouze občasnou sklizeň tam, kde seli jiní, a trvá na svém systémovém právu organizovat ostatní k orbě, setbě a sklizni, uzurpujíce si při tom i právo na „spravedlivé“ rozdělení „úrody“. Rozdělení úrody tato menšina provádí proporčně mnohem hůře, než piráti; u většiny pirátů byla norma po dvou dílech vydělit kapitánovi a navigátorovi, všichni ostatní pracovníci nože a sekery dostávali po jednom dílu; stejní představitelé vládnoucích „elit“ v celé historii se neomezují ve svých potřebách na dvojnásobné převýšení podílu obyčejného pracujícího člověka z celkového produktu, vyrobeného společností, buď v naturálním (mít k dispozici práci a těla tisíce podanných ortodoxních „křesťanů“ nebylo považováno za hanebné) nebo hodnotovém vyjádření (násobek výše přímých a nepřímých nákladů na zabezpečení rodiny ze skupiny „elit“ k výši nákladů rodin obyčejných lidí).
Bolševický světonázor odmítá právo na monopolně vysoké ceny, včetně ceny řídící práce, jakkoliv by se tyto ceny neprojevovaly v konkrétních historických podmínkách. Toto odpůrci bolševismu nazývají „rovnostářstvím“ a zcela správně poukazují na to, že pod nadvládou rovnostářství pro většinu pracovníků mizí motivace k práci a profesionálnímu rozvoji. Tak to opravdu je: vzhledem k rovnostářství. Ale bolševismus nevybízí k rovnostářství, ale trvá na tom, aby poměr „maximální příjmy“/“minimální příjmy“ byl dostatečný pro stimulaci práce a profesionálního rozvoje, ale vylučoval parazitizmus jedněch na práci druhýchjako systémový faktor celospolečenského významu.
A bolševismus má v této otázce pravdu. Ve vydání „Inženěrnoj gazety“ (č. 45/1992, „Nenahlížej do kapes šéfů“), v r. 1980 byl poměr mezd vyšší administrativy ke statistickému průměru následující: v USA – 110x; v SRN – 21x; v Japonsku – 17x. V kvalitě řízení, která se projevuje pracovní výkonností, tempem růstu výroby a kvalitě sériové výroby, tyto země následovaly v obráceném pořadí. To jsou údaje téměř 20 let staré. Za tu dobu Japonsko zlepšilo své postavení a pokračuje ve zvyšování svého významu ve světě, Japonský jen vzrostl ve vztahu k dolaru dvakrát; SRN se dostala do vleklé krize v důsledku ukvapeného sjednocení s NDR; USA, zaostávajíce za Japonskem a západní Evropou, se snaží udržet své místo skupováním mozků za hranicemi a zachováváním výhodných cen komodit a energonosičů na světových trzích. Přitom evropské střední třídě se nelíbí americké automobily, preferujíce moderní evropské, a Japonci nakupují některé značky amerických aut, ale okamžitě je posílají z přístavů do továren na celkovou demontáž a kontrolu, načež je opět smontují, ale tentokrát tak jak je třeba.
To znamená, že v těchto státech jsou chyby řízení, zapříčiněné kvalitou manažerů, ve své závažnosti úměrné jejich platu. Na jiných historických příkladech je také možné ukázat, že čím vyšší je životní úroveň (zejména ve spotřebě) rodin členů řídícího korpusu ve vztahu k průměru ve společnosti, tím více obtíží zažívá tato společnost v porovnání s jinými společnostmi – jejich současníky, z důvodu nízké kvality řízení.
Potom zbývá jen zorientovat se v tom, zda komunismus – společenství lidí na základě jednoty svědomí – je objektivně dobře nebo objektivně špatně? A bolševismus je objektivně dobře nebo objektivně špatně? Jak je s tím spojen marxismus? V jakém vztahu jsou komunismus a bolševismus?
Pak bude jasné, zda byl Stalin komunista, marxista nebo bolševik a jak se stavět k němu osobně a k dílu, kterému sloužil a byl věrný celý svůj život.
2. Vítěz nad marxismem
Ze zmíněných otázek je nejjednodušší otázka marxismu. Jak známo, marxismus v sobě zahrnuje filozofii dialektického materialismu; politickou ekonomii, udajně zrozenou použitím dialektické metody k analýze výrobně-spotřebitelských aktivit společnosti; a učení o přechodu k socialismu a komunismu v globálním měřítku, jako o způsobu řešení všech problémů společensko-historického rozvoje lidstva.
Anglický etnograf 19. století E. B. Taylor – současník K. Marxe a B. Engelse – se vyjádřil o „filozofii historie v širším smyslu, jako o objasnění minulých a předpovědi budoucích dějů v životě lidstva na základě všeobecných zákonů“. To je jediná zdravá formulace základní otázky filozofie. A metodologie poznání, umožňující zpracovat množství různých dílčích faktů do jednotného pohledu na průběh jakéhokoli procesu ve Vesmíru, včetně i rozvoje lidské společnosti, je jediná užitečná filozofie, díky jedinosti Objektivní reality a mnohostrannosti jedné a té samé Pravdy, společné pro všechny obyvatele Vesmíru.
Navzdory tomu základní otázka marxistické filozofie stojí jinak: co bylo dříve – hmota nebo vědomí? A všechny filozofické rozepře se v marxismu omezují na neshody různých škol materialistů, domáhajících se prvenství hmoty, a idealistů, trvajících na prvenství toho či onoho vědomí. Otázky prognostiky, metodologie prognostiky a výběru nejlepší v nějakém určitém smyslu varianty reakce na událost a na předpověď jejího budoucího směru, nejsou zahrnuty v marxistické filozofii ani v základním, ani v doplňkovém kurzu. Jeho základní otázka, bez formulace otázky prognozování variant budoucnosti, je neadekvátní, což ho dělá zbytečným v každodenním životě, stejně jako celou marxisticko-leninskou filozofii a z ní odvozené „vědecké“ disciplíny.
Není na tom lépe ani situace s politickou ekonomií, ve které se škodlivost marxisticko-leninské filozofie objevila nejviditelněji. Marxistická politická ekonomie operuje takovými abstrakty, jako „základní produkt“ a „nadbytečný produkt“, „nutná“ a „nadbytečná“ pracovní doba. A neštěstí v ni věřících není v tom, že je těžké pochopit abstrakci: Lebesgueova a Stieltjesova teorie integrálního měření je abstrakce složitá na pochopení, ale je užitečná v řešení mnoha praktických problémů.
Neštěstí věřících v marxistickou politickou ekonomii spočívá v tom, že její abstrakce není možné jednoznačně spojit s životem, s řešením praktických úkolů makro- a mikroekonomického řízení: pokud zajdete do skladu hotových výrobků libovolného výrobce nebo půjdete k pásu, není možné rozlišit, kde končí „základní produkt“ a kde začíná produkt „nadbytečný“; ani jedny hodiny na světě neukáží, kdy skončila „základní“ pracovní doba a kdy začala pracovní doba „nadbytečná“. To znamená, že skutečné účetnictví a kontrola („Socialismus – to je účetnictví a kontrola“ – jedna z aforistických definic) nemohou být spojeny s marxistickou politickou ekonomií, v důsledku čehož je prakticky bezcenná.
Při posouzení v celospolečenském měřítku jsou marxistická filozofie a politická ekonomie ve své podstatě škodlivé, protože představují smetí, deformující myšlení těch, kdo nejsou schopni je posoudit jako neadekvátní informaci.
Z toho důvodu, pokud J. V. Stalin skutečně byl marxistou do konce svých dní, pak ho to charakterizuje jako slabomyslného nebo pokrytce. Ale proto, abychom dostali odpověď na otázky, byl-li Stalin skutečně marxistou, a z toho vyplývaje, slaboduchým a pokrytcem, je nezbytné se obrátit na jeho dílo, a ne na díla mýtotovorců o něm, kde každý z nich, před tím, než napsal svou práci, už měl určitou předpojatost v této otázce.
Samozřejmě je možné z prací J. V. Stalina vybrat množství citátů, ve kterých jsou slova „my marxisté“ atp., svědčící o jeho údajné věrnosti marxismu v jedné z jeho mnoha modifikací. Ale odkazy na podobná místa v jeho dílech a ústních vystoupeních nedávají odpověď na tuto otázku, protože v důsledku historických událostí od poloviny 19. století do současnosti, marxismus je reálně nejen světonázor a filozofický systém, ale kromě toho i lexikon, terminologie – jazyk, kterým hovořila většina stoupenců změny společenského systému na ten či onen komunistický model, protože oni opravdu ztotožňovali komunismus a marxismus. Prohlášení o tom, že je někdo komunistou, nejsa marxistou, by nebylo pochopeno, ať vycházeje z úst lídra nebo prostého straníka. Proto, abychom odpověděli na otázku, byl-li J. V. Stalin stále marxistou a přestal-li jím být ke konci života, je třeba zkoumat to, jak on sám vyjadřoval své chápání různých tezí marxismu.