A toto naše tvrzení je dokazatelné. Prokazatelné výsledkem Stalinovy společensko-politické činnosti.
„… naše výroba se zásadním způsobem liší od výroby zboží v kapitalismu“ („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, Státní vydavatelství politické literatury, 1952, str. 18)
Tak to opravdu bylo, protože daňově-dotační mechanismus byl orientován na snížení cen podle míry růstu produktivity ve státním superkoncernu. A po této větě Stalin pokračuje:
„Kromě toho se domnívám, že je důležité odhodit i některé další představy, převzaté z Marxova „Kapitálu“, … uměle přilepené k našim socialistickým vztahům. Mám na mysli, mimochodem, takové pojmy, jako „základní“ a „nadbytečná“ práce, „základní“ a „nadbytečný“ produkt, „základní“ a „nadbytečný“ čas. (…)
Domnívám se, že naši ekonomové musí skončit s tímto rozporem mezi starými názory a novým stavem věcí v našem socialistickém státě, nahradit staré názory novými, odpovídajícími nové situaci.
Mohli jsme trpět toto rozpor do určité doby, ale nyní přišla doba, kdy musíme, nakonec, odstranit tento rozpor (tamtéž, str. 18, 19)
Pokud z politické ekonomie marxismu odeberete Stalinem zmíněné pojmy, tak z ní nic nezbyde, se všemi vyplývajícími z toho pro marxismus důsledky. Spolu s „nadbytečným produktem“ a ostatním zmizí přelud „nadhodnoty“, která údajně existuje a kterou si vykořisťovatelé přivlastňují, ale kterou Stalin zjevně nezmínil.
V podstatě Stalin přímo ukázal na metrologickou nesoudržnost marxistické ekonomie: všechny jím vyjmenovanépočáteční kategorie jsou nerozlišitelné v procesu praktické hospodářské činnosti. V důsledku toho se objektivně nedají změřit. Proto nemohou být zahrnuty do praktického účetnictví, ani na úrovni podniků, ani na úrovni státního plánu a státního statistického úřadu.
Problémy rozvoje socialismu v SSSR byly následkem marxismu, a Stalin na to přímo ukázal ve své závěti – „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“; přičemž na to poukázal, aniž by opustil terminologii a pojmový aparát marxismu. Neřekl vše přímo, protože chápal, že na konci svého života by přímé vystoupení proti marxismu nebylo pochopeno a pochopitelně v davově-„elitární“ sovětské společnosti, jejíž mysl ještě stále spala nebo byla zaměstnaná hloupostmi v zajetí MRAK-sistické (slovní hříčka MPAK v RJ = temnota – pozn. před) dogmatiky a citátů.
Není si třeba myslet, že Stalin nechápal důsledky pro marxismus uskutečnění jím vyjádřeného návrhu, odhodit pojmy, převzaté z Marxova „Kapitálu“; tím více, nemohl nechápat, že revize marxismu, kterou nechal provést, se neomezuje jen na „Kapitál“: začne se s revizí marxismu – a metodologická kultura bude zbavena marxistických nesmyslů. Popírat to znamená trvat na tom, že Stalin byl slaboduchým, nechápajícím ani smysl svých slov (ale on nebyl mluvka a slova vážil), ani důsledky jejich šíření.
A Stalin se ve svém odpadlictví od marxismu neomezoval jen na politickou ekonomii. Když na začátku perestrojky bylo Leninovo jméno ještě posvátné, a boj se „stalinismem“ byl na samém vrcholu, jeden z „bojovníků“ za čistotu marxismu zdvihal proti Stalinovi následující obvinění: na stránkách svého vlastního exempláře Leninovy knihy „Materialismus a empiriokriticismus“ zanechal Stalin nějaké ironické poznámky.
Z úhlu pohledu ortodoxních marxistů (leninistů a trockistů) to je monstrózní ideologický zločin, pro který není žádná omluva. Ale z úhlu pohledu kultury svobodného rozvoje metodologie tyto ironické poznámky jsou dalším důkazem Stalinova zdravého rozumu, i když nepřímým, protože Stalinův žalobce neuvedl ve své publikaci ani fragmenty z „Materialismu a empiriokritiky“, které vyvolaly ironický postoj Stalina, ani jeho komentáře k nim.
A to není vše: v post-stalinském vydání Sebraných spisů V. I. Lenina (např. KSS 5 vyd. sv. 18) „Materialismus a empiriokritika“ je přítomen jen sám o sobě. Ale ve 3. vydání Prací V. I. Lenina (sv. 13, „Partizdat“, 1936), přetištěného beze změn z druhého revidovaného a doplněného vydání, jsou do příloh umístěné recenze a reakce protivníků V. I. Lenina na vydání této knihy v květnu 1909.
Všichni Leninovi oponenti, jejichž názory na tuto knihu byly uvedené v třetím vydání jeho Sebraných spisů, byli svého času známými figurami v ruském revolučním hnutí, sami hloubali a publikovali a, jsa sami intelektuálními lídry určité části revolucionářů, měli k této práci i jejímu autorovi výhrady jak k obsahu, tak k formě výkladu. Tedy ve Stalinově době člověk, studující marxisticko-leninskou filolozofii, se mohl seznámit i s pohledy kritiků V. I. Lenina, a protože jeho kritici se zdaleka ne ve všem mýlili, vyjadřujíce svůj nesouhlas s Leninovými názory na filozofické problémy, mohli pomoci vystřízlivět každému přemýšlivému komunistovi-nefanatikovi z poklonkování modle V. I. Lenina. Po odstranění J. V. Stalina se v následných vydáních recenze a komentáře k „Materialismu a empiriokriticismu“ oponentů V. I. Lenina nevyskytovaly, aby oponenti nepřekáželi ve vytváření kultu neomylnosti „vůdce světového proletariátu“.
3. Bůh pomáhá bolševikům
Další otázka, kterou rozebereme, je o bolševismu. A začneme také od Stalinových mladých let. 30. dubna – 19. května 1907 se Stalin účastnil V. (Londýnského) sjezdu RSDSP jako delegát Tifliské organizace (Tiflis do r. 1936, dnes Tbilisi – hlavní město Gruzie – pozn.). V červenci 1907 v časopise „Bakujský proletář - Бакинский пролетарий“ (Baku – hlavní město Ázerbajdžánu, pozn.) byla otištěna s podpisem Koba Ivanovič jeho stať „Londýnský sjezd Ruské sociálně-demokratické strany pracujících. Zápisky delegáta“
Jak známo, všechny sjezdy, sympozia a podobná shromáždění mají následně po oficiálních, protokolárních zasedáních i neformální debaty účastníků mezi zasedáními. A v mnoha případech to, co se děje mimo protokolární jednání různých sjezdů, bývá mnohem význačnější, než všechna jejich protokolární jednání dohromady. Zprávy o sjezdech, plénech, stenogramy jejich protokolárních jednání se publikují, jsou později studovány historiky, a to, co proběhlo během neformálních setkání jejich účastníků mezi sebou, do značné míry uniká pozornosti veřejnosti, v lepším případě se nějaké části objeví v něčích memoárech. To se týká i Londýnského sjezdu RSDSP.
V tom čase rozdělení RSDSP na „bolševiky“ a „menševiky“ se již zformovalo a stabilizovalo, ale sjezdy strany byly ještě společné. Článek „Londýnský sjezd RSDSP“ je objasněním práce sjezdu, adresované řadovým členům strany a sympatizující části veřejnosti. Proto je důležité to, k čemu Stalin chtěl přitáhnout pozornost stranické většiny, která se sjezdu neúčastnila. Píše:
„Neméně zajímavé je složení sjezdu z hlediska národností. Statistika ukázala, že většina menševické frakce jsou Židé (samozřejmě kromě Bundistů), dále jsou Gruzínci, pak Rusové. Zato drtivá většina bolševické frakce jsou Rusové, dále jsou Židé (nepočítaje samozřejmě Poláky a Litevce), potom Gruzínci atd. Při této příležitosti jeden z bolševiků žertem poznamenal (zdá se že s. Aleksinskij), že menševici jsou židovská frakce, bolševici skutečně ruská, tudíž, nebylo by na škodu bolševikům udělat ve straně pogrom.
2
Juliánského kalendáře (juliánský kalendář, v XX a XXI století zaostávající o 13 dní od současného gregoriánského)
3
Bund – v překladu z jidiš „svaz“, výhradně židovský proud v sociální demokracii počátku 20. století. V r. 1898 je Bund jedním ze spoluzakladatelů RSDSP na prvním sjezdu, po kterém do r. 1903 je „autonomní organizací“. Od r. 1906 obnovil status „autonomní organizace“. V r. 1912 bundovci byli vyloučení z RSDSP na 6. (pražské) stranické konferenci. Poté Bund existoval samostatně: vedl nějakou internacistickou práci do r. 1917: udržoval Prozatímní vládu purimské revoluce
4
Aleksinskij, G. A. – poslanec II. Státní dumy; vstoupil do bolševické části socdem.frakce. Po Londýnském sjezdu RSDSP hájil taktiku bojkotu III. Státní dumy. Nakonec odešel od bolševiků. Po VŘSR se stal bílým emigrantem. (Poznámka 35, v druhém svazku Díla J. V. Stalina)