V samé sociologii Koránu není ohavností, a ty ohavnosti, které duchem podřízení Bibli uznávají jako nedotknutelnou část jejich svatého písma, se v Koránu přímo odmítají jako výmysl zištných překrucovatelů Zjevení.
Je tento ne nesmyslný odkaz na Korán v nekrologu „Paměti G. Telii” ještě jednou neodůvodněnou a bezúčelnou náhodou? Nebo znamením Shora? – každý nechť se rozhodne sám dle své víry Bohu a svědomí.
Nejen během Velké vlastenecké války – svaté války-džihádu, ale i nyní, je zbytečně mnoho „formálních“ muslimů-menševiků, kteří antikoránský menševismus považují za pravý Islám, sebe za pravověrné a bolševiky za nevěřící džaury; prezentují se jako „muslimové od narození“ a, jsa naprostými ignoranty, nesmyslně křičí „Alláh akbar! Modlíme se pětkrát denně, vedeme válku s džaury a to stačí – znalostí nám netřeba, přemýšlení je úmorné.“
Charakterovou vlastností pravého muslima je přesně to, že odmítá bezmyšlenkově-rituální fanatismus a celou svou podstatou pohrdá slepou imitací a ke všemu chce dojít vlastním rozumem, aby smysluplně tvořil ve svém životě na Zemi dobrodiní v souladu se Záměrem Všedržitele.
To se týká i pravoslavných: na konci 20. století nemáte právo být ignoranty, neznat Korán, oddělovat se od života Biblí a tradicí starců a předstírat, že vám není známa výše uvedená Biblická doktrína, sama představujíc rouhavou ohavnost, kterou vy máte údajně právo vyznávat jako Svaté – bohem inspirované – písmo. Buď přesvědčíte muslimy o tom, že to není ohavnost, že rasismus a lichvářství mezinárodního internacismu a vaše napomáhání jemu je tvůrčí a užitečné, a Korán je lež; nebo uznáte Korán záznamem opravdového Zjevení, možná ukazujíce na chyby a zkomolení při jeho zápisu, a budete se řídit tím, co je v něm řečeno pro všeobecné blaho v tomto životě a v životě posmrtném, a co je ztraceno a překrouceno v biblických textech a „odkazu sv. otců“. V opačném případě – podle míry vašeho pokrytectví – bude váš osud nesnesitelně obtížný i pro vás samé.
4. Kacířství, odsouzené k vítězství
„Chiliasmus (od řec. Chiliбs – tisíc), millenarismus (z lat. Mille – tisíc), je náboženské učení, podle kterého konci světa (tj. Soudný den – naše vysvětlení při citování) bude předcházet tisícileté „království boží“ na zemi“ (Velká sovětská encyklopedie, 3. vyd., sv. 28, str. 252).
Chiliastické myšlenky od momentu jejich zrodu v prostředí pracující většiny jsou považovány vládnoucími křesťanskými církvemi, jejichž hierarchové od začátku vyjadřovali a vyjadřují zájmy „elitární“ menšiny, za herezi, tj. lživé, chybné učení. Nyní jsou chiliastické proudy v křesťanských církvích vymýceny a hierarchové církví se nejen trpělivě staví k moci silných tohoto světa, ale i hledají svůj podíl ve všelijaké moci, vykládajíce Písmo pouze v tom smyslu, že společnost musí podporovat veškerou moc, protože „každá moc je od Boha“:
„Otroci, podřizujte se pánům vašeho těla se strachem a chvěním, v prostotě srdce vašeho, jako Kristu, nejen s viditelnou úslužností, jako přisluhovači, ale jako otroci Kristovi, naplňujíce ze srdce vůli boží, sloužíce s horlivostí, jako Pánu, a ne jako lidem, vědouce, že každý dostane od Pána dle dobra, které vykonal, jsi-li otrok nebo svobodný“ (K Efeským, epištola apoštola Pavla, 6:5 – 8)
„Zapomínají“ pokračovat ve slovech apoštola Pavla:
„A vy, hospodáři, zacházejte s nimi tak že, umírňujíce přísnost, vědouce, že i nad vámi samými a nad nimi je na nebesích Hospodář/Pán, u Kterého není zaujatosti“ (K Efeským, epištola apoštola Pavla, 6:9)
„Zapomínají“ i na mnoho dalšího, přikrývajíce své a cizí osobní a korporátní momentální přízemní zájmy odkazy na věčnost, a odmítající uskutečňovat Záměr, nařizující vykořenit zištnost kultových a světských vládců.
Existuje určitý režim - vnitrospolečenská moc - božím dopuštěním nebo Boží milostí? Na tuto otázku hierarchové církví z velké části v jakémkoliv menševickém režimu odpovídali tak, aby o jejich loajalitě pozemská moc nepochybovala. Bolševismus samozřejmě byl vždy v klatbě (Stěnka Razin, Jemeljan Pugačov – klatbá-á-á!!! – z církevní tradice), když vládl menševismus; když byl bolševismus při síle, pak církev mlčela nebo se plazila před mocí, neodvažujíc se vyhlásit svou klatbu, ale jako dříve považujíc chiliasmus-millenarismus za kacířství, a ne za skutečně křesťanskou sociologickou doktrínu, mající být ideologickou oporou bolševismu a jeho církve a státnosti.
Dokonce i když je řeč o období Smuty, kdy církev v osobě Hermogena vystoupila proti polským dobyvatelům, pak to byl nejen boj za další svébytný rozvoj ruské civilizace, ale i boj parazita za vlastní přežití: v případě vítězství Poláků by bylo třeba podřídit se Římu, část pozic předat katolíkům. Dokud polský bílý orel (nebo kohout?) nekloval do temene, církev parazitovala na národu: nevystoupila zavčas proti politice domácí „elity“, jejíž skutky i způsobily Smutu. Ale ani nepokoje nepřivedly církev k rozumu: nikdo jiný než její patriarcha Nikon, méně než za padesát let po ukončení chaosu, z rituální horlivosti a podlézavosti způsobil církevní, a ve své podstatě národní rozkol (r. 1653). Jako národní rozkol byl v mnohém překonán v epoše stalinismu, ale jako církevní rozkol ho ruská pravoslavná církev nepřekonala dodnes.
Přitom církev přímo lže když tvrdí, že Ježíš nezanechal žádnou sociologickou doktrínu. Otevíráme „Pravoslavný katechismus“ biskupa Alexandra Semjonova-Tian-Šanského:
„1 – Prozřetelná absence dogmat ve společenských otázkách za přítomnosti základních údajů pro jejich řešení.
Život jednotlivých křesťanů má vliv na společenský život. Odtud může vyvstat otázka: jakými by měli být, z křesťanského úhlu pohledu, stát, ekonomika, sociální struktura, a mohou-li být křesťanskými? Církev nemá dogmatická řešení těchto otázek a křesťanští myslitelé je řeší různě.
Ale nepřítomnost dogmat v této oblasti chrání, v určité míře, lidi před horší formou tyranie ve jménu Krista, nevylučujíce některá nesporná fakta, pomáhající nacházet správná řešení.“ (zmíněný Katechismus, příloha 1, str. 151)
Absence u křesťanských církví „dogmat ve společenských otázkách“ - tj. určitých názorů na běžnou organizaci života společnosti - otevírá cestu hladkému zavádění do života starozákonně-talmudických dogmat na stejná témata v jediné biblické kultuře.
Dogmata v otázkách společenského života Kristus nezanechal. Ne vše, jím zanechané, je uchované v kánonu biblického písma, jelikož cenzoři a redaktoři biblického kánonu sledovali cíl podepřít Kristovou autoritou svůj vnitrospolečenský menševismus různého druhu a moc „elity“, parazitující na společenském řízení . Ale ne vše jim nepohodlné bylo z kánonu odstraněno. Proto se nebudeme obracet k apokryfním evangeliím, které církve neuznávají, a obrátíme se k všeobecně přijímaným církevním textům, ze kterých povstává věrouka a sociologie, odmítající i symbol víry, i úvahy většiny kléru o normách společenského života pod diktátem „elitárního“ menševismu různého druhu.
Zákon a proroci až do Jana; od té chvíle Království Boží zvěstuje se a každý do něj svým úsilím vchází (Lukáš, 16:16). Hledejte hlavně Království Boží a Pravdu Jeho, a všechno ostatní (podle kontextu – pozemská hojnost pro všechny lidi) přijde vám (Matouš, 6:33). Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlivost o mnoho přesahovat spravedlivost zákoníků a farizejů, jistě nevejdete do Království nebeského (Matouš, 5:20).
27
Toto je ještě jedno místo v Novém zákoně, které, jsouc vyrváno z obecného kontextu, o kterém církve vždy mlčí, požaduje od „křesťana“, žijícího církevním životem, podřídit se rasismu a lichvářské nadvládě nad planetou.
28
A práce „elity“, která způsobila Smutu, byla taková: Boris Godunov výnosem o hájených letech v r. 1580-90 zrušil tzv. Den sv. Jiří (26. listopadu juliánského kalendáře, jeden ze dvou církevních svátků na památku Svatého Jiřího), ve kterém rolníci měli právo bez překážek opustit panství jednoho feudála a přestěhovat se do panství jiného. Zrušení Svátku sv. Jiří, zpočátku přechodné, jak je z názvu výnosu patrné, se stalo trvalým a otevřelo cestu panskému bezpráví a zavedení nevolnictví jako specifické ruské formy obchodu s otroky-krajany. Církev neoponovala. Zrušení Svátku sv. Jiří způsobilo rozčarování a popuzení rolníků proti vládnoucí elitě, které uzrálo v povstání Ivana Bolotnikova. Po smrti Borise Godunova „elita“ dovolila přístup k carské moci intrikánu Vasiliji Šujskému (Vasilij IV., vládl 1606 – 1612. Десница – pravá ruka, шуя (šuja) – levá. Tj. „elita“ vybrala za cara subjekt s „levým závitem“): ještě v čele bojarské opozice Borisi Godunovovi, Šujskij podpořil Lžidmitrije I., ačkoliv potom i proti němu vedl spiknutí. Když se stal carem, rozdrtil rolnické povstání Ivana Bolotnikova. V boji proti Lžidmitriji II. uzavřel spojenectví se Švédskem, což vedlo ke švédské intervenci. Potom byl Šujskij svrhnut Moskvany a zemřel v polském zajetí. Je vhodné připomenout, že Moskva přísahala Lžidmitriji, stejně tak jako i ve 20. století Moskvané přispěli ke zničení SSSR více, nežli obyvatelé jiných částí země. Církev neodmítla pomazat Šujského na cara.
A požehnat boji s polskou agresí musela církev pod tlakem okolností: polská „elita“ všude kolem na jí dobytém území polonizovala nepolské obyvatelstvo a katolizovala prostý lid, předávajíc moc nad ním od místní „elity“ příchozí polské elitě, vykořeňujíc předchozí národní „elitu“ nebo polonizujíc i ji. Tato politika byla prováděná Polskem i ve 20. století na územích Ukrajiny, Běloruska a Litvy, které odešly po rozpadu Ruské říše během občanské války od Ruska k Polsku.
Polský nacismus šlechty Pilsudského epochy nebyl svým vztahem k uchvácenému nepolskému obyvatelstvu a zajatcům měkčí než nacismus hitlerovský. V době Smuty, kdy polská šlechta snila o Polsku od (Baltského) moře k moři (Černému pro začátek), byl ještě krutější, ačkoliv neideologizován jako hitlerovský nacismus ve 20. století. Právě proti polskému nacismu povstala Ukrajina za časů Bohdana Chmelnického a vlády Alexeje Michajloviče a zaštítila se před ním přičleněním k Rusku. Konkrétně zaštítila: kdyby nepřijal Alexej Michajlovič Ukrajinu pod ochranu ruské státnosti a kdyby se stala součástí Polska, pak pan Kravčukovskij, pan Kučmovskij a pan Černovilovskij a ostatní nyní viditelní ukrajinští páni-politici by nyní byli loajální Varšavě, pokud by vůbec byli, protože ještě jejich vzdáleným předkům by polští páni mohli nenajít místo v životě.
Ale polská intervence a vnitřní neklid v Rusku 17. století byl výsledek dlouhodobé politiky ruské „elity“ a hierarchie pravoslavné církve, žehnající všechnu „elitární“ domýšlivou ohavnost při prvním požadavku světských mocí, a často se i iniciativně podbízejíc.
29
Biskup Alexandr Semjonov-Tian-Šanský – hierarcha zahraniční ruské pravoslavné církve. Avšak jeho katechismus byl koupen v Alexandro-Něvském klášteře, ve stánku, ve kterém se nemohl prodávat bez požehnání hierarchů domácí pravoslavné církve. To znamená, že před tím, než posvětili jeho rozšíření mezi laiky, domácí hierarchové souhlasili s výkladem v něm obsažené pravoslavné věrouky, včetně sociologických otázek.