„Pro Erythro asi ano. A bude ve své sbírce pokračovat, až sem dorazí vědci ze Země. Myslím, že nakonec skončí sbírkou skupiny lidí, kteří se nějak liší od těch ostatních. Erythrejskou skupinu. Možná jim Erythro pomůže najít pro nás ve vesmíru nové domovy a galaxie se možná bude nakonec skládat ze dvou světů — světa Pozemšťanů a světa neohrožených průkopníků, opravdových vesmířanů. Jsem zvědavý, co by z toho vzešlo. Jistě by to znamenalo, že právě oni budou tvůrci naší budoucnosti. Trochu mě to mrzí.“
„Nemysli na to,“ řekla vemlouvavě Insignová. „Ať se s budoucností vypořádají lidé budoucnosti. V daném okamžiku jsme ty a já lidé smýšlející o sobě jako dva obyčejní lidé.“
Genarr se radostně usmál, jeho dobrácký obličej se celý rozzářil. „To jsem strašně rád, protože mně tvoje duše připadá krásná a možná moje připadá stejně krásná i tobě.“
„Ach, Sievere, vždycky mi tak připadala. Vždycky.“
Genarrův úsměv poněkud znejistěl. „Ale na světě jsou i jiné druhy krásy, já vím.“
„Pro mě už ne. Ty máš všechny druhy krásy. Sievere, ztratili jsme ráno, ty a já. Ale den ještě neskončil.“
„V tom případě — co víc si ještě můžu vůbec přát, Eugenie? Stálo za to ztratit ráno — pokud můžeme být zbytek dne spolu.“
Jejich ruce se setkaly.
EPILOG
Znovu Janus Pitt seděl sám obklíčený.
Rudý trpaslík už nebyl nástrojem zkázy. Byl to jen rudý trpaslík, který měl být lidstvem, stále arogantnějším a přesto stále mocnějším, odsunut stranou.
Avšak Nemesis tu byla stále, přestože už ne jako hvězda.
Celé miliardy let se život na Zemi vyvíjel izolovaně, prováděl své jedinečné experimenty, stoupal a klesal, vzkvétal a úpěl pod hrozbou zániku. Možná existovaly i jiné světy, na kterých se po celé miliardy let rozvíjel život izolovaně.
A všechny experimenty — všechny, nebo téměř všechny — skončily v dlouhodobém měřítku nezdarem. Jeden či dva se zdařily a vyvážily všechny ostatní.
Ale to se mohlo stát pouze v případě, že se ve vesmíru našlo dostatek místa pro izolování všech těchto experimentů. Kdyby byl Rotor — jejich Archa — stejně izolovaný jako byla Země a sluneční soustava, možná by se to podařilo právě jemu.
Ale teď –
Sevřel pěsti vztekem — a zoufalstvím. Věděl totiž, že lidstvo bude přebíhat z jedné hvězdy na druhou stejně snadno, jako kdysi z jednoho světadílu na druhý a ještě předtím z jedné oblasti do druhé. Žádná izolace, žádné samostatné experimenty. Jeho velký experiment byl prozrazen a zardoušen.
Znovu zvítězí tatáž anarchie, tatáž degenerace, tatáž bezohledná krátkozrakost, tytéž kulturní a sociální disproporce — ale v galaktickém měřítku.
Co bude následovat? Galaktické impérium? Všechny hříchy a přehmaty přenesené z jednoho světa na miliony dalších? Všechny bolesti a nesnáze hrůzně znásobené?
Kdo bude schopen pochopit smysl galaktického bytí, když nikdo nepochopil smysl bytí jediného světa? Kdo se naučí rozumět trendům a předpovídat budoucnost v galaxii hemžící se lidmi?
Nemesis přece jen měla přijít.