„Ale podle toho jméno nedostala,“ vykřikla Insignová.
„Tys ji pojmenovala,“ řekla Marlene tiše, neúprosně.
Od chvíle, kdy za sebou nechali sluneční soustavu to nebylo žádné tajemství. Insignové se tehdy dostalo plného uznání za její objev a mohla hvězdu pojmenovat.
„Právě proto, že jsem ji pojmenovala já, tak vím, že to nebylo podle toho.“
„Tak proč se cítíš provinile, mami?“
(Mlčet — nechceš-li povědět pravdu.)
Nakonec řekla: „A jak si myslíš, že bude Země zničena?“
„Nevím, ale řekla bych, že ty ano.“
„Mluvíme každá o něčem jiném, Marlene, necháme toho. Chci se však ujistit, že chápeš, že o tom nemáš nikomu vykládat — o tvém otci ani ten nesmysl o zničení Země.“
„Když si to přeješ, prosím, ale zničení Země není nesmysl.“
„Já říkám, že je. Budeme to definovat jako nesmysl.“
Marlene přikývla. „Jdu ještě na chvíli do promítárny,“ řekla se zdánlivou lhostejností. „Pak půjdu spát.“
„Dobře.“ Insignová se dívala, jak dcera odchází.
Provinile, pomyslela si. Cítím se provinile. Mám to napsané na čele jako na transparentu. Může si to přečíst každý, kdo se na mě podívá.
Ne, každý ne. Jen Marlene. Má zvláštní dar, kterým to dokáže.
Marlene musela dostat něco náhradou za všechno, čeho se jí nedostávalo. Inteligence nestačila a tak ji příroda obdařila darem rozumět výrazu tváře, intonaci a jiným těžko postřehnutelným tělesným projevům, takže před ní žádné tajemství neobstálo.
Jak dlouho si už tuhle nebezpečnou vlastnost nechávala pro sebe? Jak dlouho už o ní věděla? Bylo to něco, co se věkem rozvíjí? Proč s tím vyšla na světlo až teď — poodhrnula závoj, kterým svou schopnost celou tu dobu zřejmě halila, a použila ji, aby zdeptala matku?
Bylo to proto, že ji Aurinel, podle toho, co na něm 'přečetla', konečně a definitivně zavrhl? Byl to následek? Mlátila kolem sebe z bolesti?
Provinilá, pomyslela si Insignová. Proč bych se neměla cítit provinilá? Je to moje chyba. Měla jsem to vědět od samého začátku, hned jak jsem to zjistila — ale nechtěla jsem. Bránila jsem se.
ŠEST
PŘIBLÍŽENÍ
11
Odkdy to věděla? Ve chvíli, kdy dala hvězdě jméno Nemesis? Tušila už tehdy, co představuje a co znamená, a dala jí tak případné jméno, aniž by tušila pravdu?
Když ji poprvé zpozorovala — v tu chvíli záleželo jen na samotném objevu. Nedokázala myslet na nic jiného než na vlastní nesmrtelnost. Její hvězda, hvězda Insignové. Měla nutkání ji tak pojmenovat. Jak nádherně to znělo, přestože ji falešná skromnost nutila v duchu se nad tím ušklíbnout. A jak hrozné by to bylo teď, kdyby se tehdy nechala zlákat.
Po objevu přišel šok z Pittova požadavku na utajení a vzápětí divoké přípravy k Odchodu. (Bude se to jednou takto nazývat v učebnicích historie? Odchod? S velkým O?)
Potom, po Odchodu, následovaly dva roky, kdy satelitní město neustále letmo přecházelo do hyperprostoru a zpátky — hyperposilování s sebou přinášelo nekonečné výpočty, které nepřetržitě požíraly kvanta astronomických údajů, a to byla její zodpovědnost. Jen sama hustota a složení mezihvězdné hmoty –
Během těch čtyř let neměla vůbec čas zabývat se Nemesis nějak podrobněji; ani jednou nemohla zaměřit přístroje jejím směrem.
Bylo to tak? Nebo se prostě otočila zády k tomu, co nechtěla vidět? Hledala úmyslně útočiště ve všem tom tajnůstkářství, shonu a vzrušené atmosféře, která se jí nabízela?
Ale přišel čas, kdy byl za nimi poslední hyperprostorový skok; kdy měli celý měsíc zpomalovat a plout počátečním krupobitím vodíkových atomů, do kterých narazili takovou rychlostí, že se proměnily v částice kosmického záření.
Běžné kosmické plavidlo by to nevydrželo, ale Rotor měl na sobě vrstvu zeminy, kterou před Odchodem ještě zesílili, a jež částice pohlcovala.
V té době jí jeden z hyperprostorových specialistů vysvětloval, princip přecházení při podsvětelných rychlostech do hyperprostoru a zpátky.
„Vyřešit hádanku hyperprostoru,“ řekl, „a není třeba žádných dalších velkolepých objevů. Ostatní je jen rutina.“
Možná! Ostatní hyperspecialisté nicméně jeho poznámku považovali za pouhé rozdmýchávání hvězdného prachu.
Hned, jak se Insignové vyjevila hrozná pravda, rozběhla se za Pittem. Poslední rok na ni neměl téměř čas a ona to chápala. Mezi lidmi zavládlo určité napětí, které bylo tím zřetelnější, čím víc opadávalo počáteční nadšení a lidé si začínali uvědomovat, že se během několika měsíců ocitnou v sousedství jiné, podivné rudé hvězdy, v jejíž blízkosti budou muset neustále zápasit o přežití, a to bez jakékoli záruky existence vhodného planetárního materiálu, který by jim sloužil jako zdroj surovin; o existenci obyvatelného světa nemluvě.
Janus Pitt už nevypadal jako mladík, přestože vlasy měl stále stejně tmavé a obličej bez vrásek. Uběhly pouhé čtyři roku od chvíle, kdy za ním přišla se zprávou o existenci Nemesis. Z jeho očí vyzařoval pohled štvance, který smazal dřívější nadšení a strhl před světem masku bezstarostnosti.
V té době už byl komisařem. Zvoleným komisařem. Možná právě to bylo příčinou velké části jeho starostí, ale kdo ví? Insignová nikdy nepoznala opravdovou moc — či odpovědnost, jež ji doprovázela — ale něco jí říkalo, že toho, kdo ji měl, by to mohlo poznamenat právě takto.
Pitt se na ni nepřítomně usmál. Okolnosti je kdysi donutily chovat se k sobě jako dva dobří známí, protože sdíleli tajemství, o kterém zpočátku nikdo — a později téměř nikdo — nevěděl. Spolu mohli svobodně diskutovat, s druhými nikoli. Když však po Odchodu přestalo být tajemství tajemstvím, znovu se odcizili.
„Janusi,“ řekla, „přišla jsem si s tebou promluvit o něčem, co mi nedá spát. O Nemesis.“
„Je na ní snad něco nového? Říct, že není tam, kde jsi ji čekala, mi nemůžeš. Je přesně na tom správném místě, necelých šestnáct miliard kilometrů od nás. A je viditelná.“
„Ano, vím. Jenže když jsem ji ve vzdálenosti dvou světelných let objevila, automaticky jsem ji považovala za průvodce Slunce, dvě hvězdy, které obíhají kolem společného gravitačního centra. Co jiného jsem si měla myslet o dvou hvězdách, které jsou tak blízko? Připadalo mi to tak vzrušující.“
„Proč ne? Proč by se nemohlo sem tam objevit něco vzrušujícího?“
„Protože, i když je tak blízko, je zjevně přece jen příliš daleko na to, aby to mohl být průvodce. Gravitační přitažlivost mezi Nemesis a Sluncem je hrozně slabá, tak slabá, že by gravitační perturbace blízkých hvězd narušovaly jejich orbity.“
„Jenže Nemesis tam přesto je.“
„Ano, přibližně mezi námi a Alfou Centauri.“
„Co s tím má společného Alfa Centauri?“
„To, že Nemesis není od Alfy Centauri o moc dál než od Slunce. Stejně tak by mohla být jejím průvodcem. Anebo, což je ještě pravděpodobnější, ať už náleží ke kterékoli soustavě, přítomnost té druhé ji musí rozvrátit, nebo ji už rozvrátila.“
Pitt na Insignovou zkoumavě pohlédl a lehce poklepal prsty o opěradlo křesla. „Jak dlouho trvá Nemesis, než oběhne kolem Slunce — za předpokladu, že je jeho průvodce?“