„Nevím. Musela bych vypočítat její orbitu. Měla jsem to udělat už před Odchodem, ale měla jsem plnou hlavu jiných starostí — to ale není žádná omluva.“
„Tak to odhadni.“
„Po kruhové orbitě by jí oběh kolem Slunce, či přesněji, kolem gravitačního středu soustavy, trval něco přes padesát milionů let s tím, že Slunce by obíhalo podobně. Spojnice mezi nimi by tento gravitační střed vždycky protínala. Naproti tomu, pokud by se Nemesis pohybovala po protáhlé eliptické dráze a nyní by byla v jejím nejvzdálenějším bodě — a to být musí, protože kdyby postoupila ještě dál, nemohla by to být v žádném případě doprovodná hvězda, tak by jí to trvalo přibližně dvacet pět milionů let.“
„Takže naposledy, když byla Nemesis v tomto postavení, tedy víceméně mezi Alfou Centauri a Sluncem, musela být Alfa Centauri ve zcela odlišném postavení, než je teď. Rozdíl dvaceti pěti až padesáti milionů let muselo Alfu Centauri nějak posunout, že? O kolik?“
„O notný kus světelného roku.“
„Znamená to tedy, že tohle je poprvé, kdy se Nemesis nachází mezi dvěma hvězdami? Že si až doposud obíhala 'v poklidu'?“
„To ani náhodou, Janusi. I kdybys zapomněl na Alfu Centauri. jsou tu další hvězdy. Teď se přiblížila jedna, ale v minulosti se musela do interferenční vzdálenosti její oběžné dráhy přiblížit jiná hvězda. Její oběžná dráha je prostě nestabilní.“
„Tak co potom dělá v této části vesmíru, když neobíhá kolem Slunce?“
„Právě,“ řekla Insignová.
„Jak 'právě?“
„Kdyby obíhala kolem Slunce, pohybovala by se rychlostí relativní ke Slunci, něco mezi osmdesáti až sty metry za sekundu, podle hmotnosti Nemesis. To je na hvězdu velmi pomalá rychlost, takže by to vypadalo, že dlouho stojí na stejném místě. Tak by zůstala velmi dlouho za mračnem, zvláště pokud se mračno pohybuje ve stejném směru, relativně ke Slunci. Při tak pomalém pohybu a tak nevýrazném jasu není divné, že si jí až dosud nikdo nevšiml. Jenomže —“ udělala dramatickou pauzu.
Pitt, který se ani nenamáhal dát najevo zvědavost, si povzdechl a řekclass="underline"
„Tak co? Přejdeš konečně k věci?“
„Pokud by nebyla na orbitě kolem Slunce, tak by šlo o nezávislý pohyb a v tom případě by se měla pohybovat, relativně ke Slunci, rychlostí okolo sta kilometrů za sekundu, tedy tisíckrát rychleji než po orbitě. V této části vesmíru se může nacházet jen náhodou, poletí dál, mine Slunce a už se nikdy nevrátí. Jenže ona zůstává za mračnem, aniž by viditelně změnila svoji polohu.“
„Což si vysvětluješ čím?“
„Existuje způsob, jak by se mohla hnát takovým tempem a přitom vypadat, jako že nemění své postavení na obloze.“
„Že by vibrovala tam a zpátky?“
Insignová sevřela rty. „Janusi, teď není vhodný čas na žertování. Nemesis se může pohybovat víceméně přímo ke Slunci. Tím by se nevychylovala doprava ani doleva, takže by to vypadalo, jako by neměnila postavení a přitom by se řítila rovnou na nás; tedy na sluneční soustavu.“
Pitt na ni udiveně zíral. „Máš pro tohle tvrzení nějaký důkaz?“
„Zatím ne. Když jsem Nemesis objevila, nebyl důvod provádět spektrální analýzu. Potom, co jsem si všimla její paralaxy, mě sice napadlo, že bych mohla udělat ještě spektrální analýzu, ale nějak jsem se už k tomu nedostala. Pokud si vzpomínáš, postavil jsi mě do čela projektu Dálková Sonda a přikázal mi, abych zaměřila pozornost svých podřízených mimo Nemesis. Podrobnou spektrální analýzu jsem si objednat nemohla a po Odchodu — hm, prostě jsem ji neudělala. Ovšem teď ji udělám, tím si můžeš být jistý.“
„Dovol mi jednu otázku. Nevyvolalo by stejný efekt 'nehybnosti', kdyby se Nemesis pohybovala od Slunce? Pravděpodobnost, že se pohybuje opačným směrem, je padesát na padesát, že?“
„To nám řekne spektrální analýza. Posun v červeném spektru bude znamenat regresi; ve fialovém přiblížení.“
„Ale na to už je pozdě. Spektrograf ti ukáže, že se k nám přibližuje, protože se my přibližujeme k ní.“
„V tuhle chvíli bych neprovedla spektrální analýzu Nemesis, ale Slunce. Pokud se Nemesis přibližuje ke Slunci, potom se Slunce přibližuje k Nemesis, a náš pohyb se do toho dá zakalkulovat. Kromě toho už brzdíme a tak za měsíc se budeme pohybovat tak pomalu, že naše rychlost spektroskopické výsledky nijak významně neovlivní.“
Trvalo celou půl minutu než Pitt, zahloubaný v myšlenkách, s pohledem sklopeným na vyklizenou desku stolu a s rukou na počítačovém terminálu, aniž by se namáhal na ni pohlédnout, řekclass="underline" „Ne. Není třeba provádět podobná pozorování. Nechci, aby ses tím dál zabývala, Eugenie. Je to zcela nepodstatný problém, zapomeň na to.“
Pokynem ruky jí dal jasně najevo, že má odejít.
12
Eugenie staženým hrdlem pobouřeně zasípala. Tichým, nakřáplým hlasem se ohradila: „Jak se opovažuješ, Janusi? Jak se opovažuješ?“
„Co, jak se opovažuji?“ zamračil se Pitt.
„Jak se opovažuješ chtít mě vykázat jako nějakého počítačového technika? Kdybych neobjevila Nemesis, tak bychom tu nebyli. A tebe by nezvolili komisařem. Nemesis je moje. Mám do toho co mluvit.“
„Nemesis není tvoje. Patří Rotoru. Takže laskavě odejdi, ať se můžu věnovat své práci.“
„Janusi,“ zvýšila hlas. „Znovu ti opakuji, že Nemesis se se vší pravděpodobností pohybuje směrem k naší sluneční soustavě.“
„A já ti znovu opakuji, že je to jen padesátiprocentní pravděpodobnost, nic víc. A i kdyby směřovala ke sluneční soustavě — mimochodem, ne naší sluneční soustavě, ale jejich sluneční soustavě — snad mi nechceš tvrdit, že narazí do Slunce? Ani bych ti to nevěřil. Za celou existenci, za celých téměř pět miliard let do Slunce žádná hvězda nenarazila, ba ani se k němu nepřiblížila. Pravděpodobnost hvězdné kolize, i v relativně přeplněných oblastech Galaxie, je prakticky nulová. Možná nejsem astronom, ale tohle vím.“
„Pravděpodobnost je zase jen pravděpodobnost, Janusi, ne jistota. Že by se Nemesis a Slunce mohly srazit je sice teoreticky možné, ale připouštím, že tomu sama nevěřím. Problém je v tom, že tak těsné přiblížení, i když se obejde bez srážky, může být pro Zemi osudné.“
„Jak těsné je podle tebe těsné přiblížení?“
„Nevím. Než všechno spočítám, nějakou chvilku to potrvá.“
„Tak dobře. Takže podle tebe se máme zatěžovat všemi těmi nezbytnými pozorováními a propočty a když zjistíme, že situace je pro sluneční soustavu opravdu tak hrůzostrašná, tak potom co? Varovat ji?“
„No ovšem. Co jiného by nám zbývalo?“
„A jak bychom je varovali? Žádné prostředky k hyperkomunikaci nemáme, a i kdybychom je měli, oni nemají síť, kterou by hypervysílání zachytili. Kdybychom zprávu vyslali luminální cestou — světlem, mikrovlnami, modulovanými neutriny — trvalo by dva roky, než by dorazila na Zemi, za předpokladu, že náš paprsek bude dostatečně silný a koherentní. A i potom, jak bychom se dozvěděli, jestli zprávu přijali? Pokud by se obtěžovali odpovědět, odpověď by šla zpátky další dva roky. A jaký by byl konečný efekt našeho varování? Museli bychom je informovat, kde se Nemesis nachází a oni by poznali, že vysílání k nim přichází právě odtud. Celý smysl utajení, celý plán o vybudování homogenní civilizace kolem Nemesis bez vnějších intervencí by šel k čertu.“