„Ať by byla cena, kterou bychom museli zaplatit jakákoli, Janusi, jak můžeš vůbec uvažovat o tom, že bychom je nevarovali?“
„O co ti jde? I kdyby Nemesis mířila ke Slunci, jak dlouho jí potrvá, než dorazí ke sluneční soustavě?“
„K hranicím sluneční soustavy může dorazit během pěti tisíc let.“
Pitt se opřel do křesla a měřil si Insignovou pobaveným pohledem. „Pět tisíc let. Pouhých pět tisíc let? Podívej se, Eugenie, před dvěma sty padesáti lety stál na Měsíci první Pozemšťan. Dvě a půl století uplynulo a jsme u sousední hvězdy. Když to půjde dál takovým tempem, kde budeme za další dvě a půl století? U kterékoli hvězdy. Za pět tisíc let, za padesát století budeme rozptýleni po celé galaxii a ostatní formy inteligentního života nám budou muset vyklidit pole. Budeme se rozpínat k sousedním galaxiím. Za pět tisíc let bude technologie na takové úrovni, že kdyby se sluneční soustava opravdu ocitla v nesnázích, všechny její kolonie a veškerá planetární populace se prostě sebere a přestěhuje jinam, k jiným hvězdám.“
Insignová zavrtěla hlavou.
„Nemysli si, že technologický pokrok znamená, že můžeš mávnutím proutku vyklidit celou sluneční soustavu. Na to, aby se evakuovaly miliardy lidí bez chaosu a bez obrovských ztrát na životech, bude potřeba dlouhých příprav. Jestli se mají za pět tisíc let ocitnout ve smrtelném nebezpečí, musí to vědět už teď. Mají nejvyšší čas začít s přípravami.“
„Máš příliš dobré srdce, Eugenie. Nabídnu ti kompromis,“ řekl Pitt. „Vezměme v úvahu, že budeme mít k dispozici sto let na to, abychom se zde usadili, rozrostli a vybudovali prstenec kolonií, které budou dostatečně silné a stabilizované, aby si zajistily vlastní bezpečnost. Potom můžeme zjistit, kam má Nemesis namířeno a — když to bude nutné — varovat sluneční soustavu. Budou mít skoro celých pět tisíc let na to, aby se přichystali. Zdržení o jedno hloupé století určitě nebude osudné.“
Insignová si povzdechla. „Tak tohle je tvá představa budoucnosti? Lidstvo se má nekonečně handrkovat po celém vesmíru? Každá mrňavá skupinka se bude snažit svrchovaně vládnout té či oné hvězdě? Neustálá nenávist, podezírání a spory, stejně jako tomu bylo tisíce let na Zemi, jenom přenesené do vesmíru v tisíckrát větším měřítku?“
„Žádnou představu nemám, Eugenie. Lidstvo si udělá, co bude chtít. Bude se handrkovat, jak říkáš, nebo dokonce založí galaktické impérium, nebo udělá něco jiného. Nemohu lidstvu diktovat, co má udělat, ani nemám v úmyslu ho převychovat. Já mám na starosti pouze tuto jedinou kolonii a toto století k tomu, abychom se usídlili kolem Nemesis. Potom budeme oba spolehlivě po smrti a naši následovníci vyřeší problém varování sluneční soustavy — když to bude nutné. Snažím se uvažovat rozumně, bez emocí, Eugenie. Ty jsi také rozumná osoba. Zamysli se nad tím.“
Insignová to udělala. Seděla, mračila se na Pitta, zatímco on až s přehnanou trpělivostí čekal, co řekne.
Konečně promluvila:
„Dobrá. Chápu, co máš na mysli. Pustím se do analýzy pohybu Nemesis. Možná budeme moci na celou věc zapomenout.“
„Ne.“ Pitt zdvihl varovně ukazováček. „Už jsem to řekl jednou. Žádná pozorování se provádět nebudou. Kdyby se ukázalo, že sluneční soustavě nebezpečí nehrozí, tak tím nic nezískáme. Pouze uděláme to, co musíme, a na tom trvám, — strávíme příští století upevňováním civilizace Rotoru. Kdybys totiž zjistila, že nebezpečí přece jen existuje, začalo by tě hryzat svědomí a poddala by ses obavám, strachu a pocitu viny. Nakonec by se to nějak dostalo mezi lidi a oslabilo odhodlání těch Rotořanů, kteří mohou být stejně sentimentální jako ty. Příliš by nás to oslabilo. Rozumíš mi?“
Mlčela a on dodaclass="underline" „Výborně. Vidím, že ano.“ Pokynem ruky jí opět dal najevo, že má odejít.
Tentokrát odešla. Pitt, který se za ní díval, si pomysleclass="underline" Začíná být opravdu nesnesitelná.
SEDM
ZKÁZA?
13
Marlene matku upřeně pozorovala. Dávala si pozor, aby měla výraz vyrovnaný a nic neříkající, ale v duchu se cítila potěšená a překvapená zároveň. Matka jí konečně vyprávěla o událostech týkajících se otce a komisaře Pitta. Jednalo se s ní jako s dospělým.
„Já bych stejně prověřila dráhu Nemesis, bez ohledu na to, co by mi nařídil komisař Pitt,“ řekla Marlene. „Ale vidím, že ty jsi to neudělala. Tvůj pocit viny mi dává za pravdu.“
„Nemůžu si zvyknout na představu, že svou vinu nosím na čele jako nálepku,“ řekla Insignová.
„Nikdo nemůže zcela ukrýt své pocity,“ řekla Marlene. „Když se pozorně díváš, vždycky to poznáš.“
(Jiní ne. Trvalo dlouho, než Marlene konečně uvěřila, že lidé se nedokáží dívat, vnímat, že jim to je lhostejné. Nepozorovali lidské obličeje, pohyby, zvuky, postoje a nepatrné návyky.)
„Neměla by sis lidi tak prohlížet, Marlene,“ řekla Insignová, jako kdyby se jejich myšlenkové pochody ubíraly stejnými cestami. Položila ruku na dívčino rameno, aby její slova nevyzněla jako káráni. „Jsou nervózní, když na ně upřeš ty svoje kukadla. Musíš respektovat jejich soukromí.“
„Ano, mami,“ řekla Marlene a bez námahy postřehla, že matka se snaží chránit sama sebe. Byla nesvá, protože netušila, jak moc toho na sebe každým okamžikem prozrazovala.
Marlene se zeptala: „Jak je možné, že jsi navzdory pocitu provinění vůči sluneční soustavě nic neudělala?“
„Z mnoha důvodů, Molly.“
(„Molly“ ne, zasténala v duchu Marlene. Marlene! Marlene! Marlene! Tři slabiky. Přízvuk na druhé. Dospělá!)
„Jako třeba?“ zeptala se Marlene nakvašeně. (Copak si matka nevšimla, jak jí projela vlna nepřátelství pokaždé, když ji oslovila jejím dětským jménem? Určitě jí to zkřivilo obličej, zlostně zúžilo obočí, křečovitě stáhlo rty. Proč jsou lidé tak nevšímaví? Proč se nedívají?)
„Třeba proto, že Janus Pitt umí být velmi přesvědčivý. Jakkoli odtažité se ti zdají jeho argumenty, jakkoli k nim pociťuješ odpor, nakonec tě vždycky přesvědčí o tom, že má ke svým názorům pádné důvody.“
„Jestli je to pravda, tak potom je nesmírně nebezpečný.“
Insignová jakoby se odtrhla od svých myšlenek a udiveně na dceru pohlédla. „Proč si to myslíš?“
„Pro každé tvrzení může existovat několik pádných důvodů. Když je někdo dokáže rychle rozpoznat a přesvědčivým způsobem podat, může kohokoli přesvědčit o čemkoli, a to je nebezpečné.“
„Janus Pitt takové schopnosti má, to připouštím. A jsem překvapená, že rozumíš takovým věcem.“
(Marlene si pomyslela: Protože mi je jenom patnáct a ty jsi zvyklá o mně přemýšlet jako o dítěti.)
Nahlas řekla: „Pozorování lidí tě hodně naučí.“
„Ano, jenom pamatuj na to, co jsem ti řekla. Nepřeháněj to.“
(Nikdy.) „Takže tě pan Pitt přesvědčil.“
„Přesvědčil mě o tom, že chvilkový odklad nemůže nikomu uškodit.“
„A ty jsi ani nebyla zvědavá, kam Nemesis směřuje? Muselas přece být.“
„Byla, ale není to tak snadné, jak si myslíš. Observatoř je v nepřetržitém provozu. Na použití jejího vybavení existuje pořadník. A přestože jsem v jejím čele, nemohu ji používat, jak mě napadne. O všem se ví. Já také vím, proč a kdy ji kdo používá. Je velmi nepravděpodobné, že bych mohla zhotovit opravdu podrobné spektrum Nemesis a Slunce nebo provést potřebné výpočty na hlavním počítači tak, aby se o tom okamžitě někdo nedozvěděl. Navíc mám podezření, že Pitt měl v observatoři pár svých lidí, kteří na mě měli dávat pozor. Kdybych udělala jediný krok proti, úmluvě, okamžitě by se o tom dozvěděl.“