„Ne. Rotor na to není vhodné místo. Také se chvěje, a to značně. Než bych ze zdejších pozorování přesně vypočítala trajektorii Nemesis, zabralo by mi to podstatně víc času a musela bych provést podstatně víc výpočtů — a stejně bychom si nemohli být jisti dřív, než se dostane podstatně blíž ke sluneční soustavě — a to už budu dávno po smrti.“
„Takže nemůžeš přesně určit, v jaké vzdálenosti Nemesis mine sluneční soustavu.“
„Ne. Je třeba vzít v úvahu gravitační pole všech okolních hvězd v okruhu tak dvanácti světelných let. I ten nejnepatrnější nezapočítaný vliv může způsobit během dvou světelných let takovou odchylku, že z průchodu, spočítaného téměř na kontakt, může být něco, co se ani průchodem nedá nazvat. Nebo naopak.“
„Komisař Pitt tvrdil, že do příchodu Nemesis bude celá sluneční soustava schopná evakuace. Má pravdu?“
„Může mít. Ale jak můžeme vědět, co bude za pět tisíc let, k jakým historickým obratům dojde a jak to ovlivní vývoj událostí? Můžeme jen doufat, že to všichni přežijí.“
„I kdyby je nikdo nevaroval,“ řekla Marlene, pociťujíc trochu rozpaky nad tím, že právě matce říká takové astronomické banality, „přijdou na to sami. Musí. Nemesis bude stále blíž a blíž a po čase bude nepřehlédnutelná, takže budou moci vypočítat její dráhu mnohem přesněji.“
„Ale budou mít mnohem méně času na evakuaci — bude-li jí zapotřebí.“
Marlene se dívala do země. „Mami, nezlob se, ale mám dojem, že bys nebyla spokojená, i kdyby se všem podařilo ze sluneční soustavy šťastně uniknout. Je v tom něco jiného. Pověz mi to, prosím.“
Insignová zvolna odpověděla: „Nelíbí se mi představa, že by měli všichni Zemi opustit. I kdyby se to provedlo systematicky, beze spěchu, bez obětí, stejně se mi ta představa nezamlouvá. Nechci, aby byla Země pustá.“
„Řekněme, že je to nutné.“
„Tedy ať se stane, co se má stát. Dokážu se smířit s nutností, ale líbit se mi to nemusí.“
„Ty jsi sentimentální vůči Zemi? Protože jsi tam studovala?“
„Dělala jsem tam svou astronomickou praxi. Země se mi nelíbila, ale na tom nezáleží. Je to místo, odkud vzešel lidský rod. Chápeš, co tím myslím, Marlene? Přestože se mi tehdy nezamlouvala, přesto je to svět, na kterém se celé věky vyvíjel život. Pro mě to není jen planeta, ale princip, abstraktní pojem. Chci, aby existovala kvůli minulosti. Nevím, jestli to dokážu vysvětlit.“
„Otec byl Pozemšťan,“ řekla Marlene.
Insignová mírně sevřela rty. „Ano, byl.“
„A vrátil se na Zemi.“
„Tak je to v záznamech. Předpokládám, že to udělal.“
„Já jsem potom napůl Pozemšťanka. Je to tak?“
Insignová se zamračila. „Všichni jsme Pozemšťané, Marlene. Moji pra-pra-prarodiče žili celý život na Zemi. Má pra-prababička se na Zemi narodila. Všichni bez výjimky pocházíme z Pozemšťanů. A neplatí to jen o lidech. Každé snítko života na všech koloniích, od virů po stromy, vzešlo z pozemského života.“
„Ale jen lidé to vědí,“ řekla Marlene. „A někteří jsou blíž než druzí. Myslíš někdy na otce? Třeba teď?“ Marlene na matku vrhla kradmý pohled a rychle dodala: „To není moje věc. To jsi mi chtěla říct.“
„To mě právě napadlo, ale nesmím se nechat vést svými pocity. Koneckonců, jsi jeho dcera. Ano, čas od času na něj myslívám.“ Plaše pokrčila rameny.
„Ty na něj myslíš, Marlene?“
„Nemám na co myslet. Nepamatuju si ho. Nikdy jsem neviděla žádný jeho hologram, nic.“
„Ne, tak jsem to —“ hlas se jí zlomil.
„Když jsem byla menší, divila jsem se, proč někteří otcové se svými dětmi zůstali, když došlo k Odchodu, a někteří ne. Myslela jsem si, že je třeba neměli rádi, a že otec neměl rád mě.“
Insignová hleděla na svou dceru užasle. „Tohle jsi mi nikdy neřekla.“
„Byla to má soukromá dětská představa. Když jsem povyrostla, pochopila jsem, že to bylo trochu složitější.“
„Nikdy sis to neměla myslet. Není to pravda. Kdybych to jen tušila, tak bych tě o jeho lásce k tobě ubezpečila.“
„Nerada o té době mluvíš, mami, chápu.“
„Mluvila bych, kdybych tušila, co se ti honí hlavou, kdybych si mohla přečíst tvůj obličej jako ty můj. Opravdu tě miloval. Vzal by si tě sebou, kdybych to jen dovolila. Je to moje vina, že nejste spolu.“
„Taky jeho. Mohl zůstat s námi.“
„Ano, mohl, ale teď, s odstupem času, chápu jeho problémy poněkud lépe než tehdy. Já jsem neopouštěla svůj domov; můj svět šel se mnou. Mohu být dva světelné roky od Země, ale stále jsem doma, na Rotoru, kde jsem se narodila. Tvůj otec byl jiný. Narodil se na Zemi a ne na Rotoru a řekla bych, že se nemohl smířit s myšlenkou, že by Zemi nenávratně a navždy opustil. Na to také někdy myslívám. Pomyšlení, že by Země měla zůstat opuštěná, mi nahání hrůzu. Musí tam být miliardy lidí, kterým by to zlomilo srdce.“
Nějakou chvíli mlčely, potom Marlene řekla: „Co asi otec právě teď na Zemi dělá?“
„Jak bychom to mohly vědět, Marlene? Dvacet bilionů kilometrů je dlouhá, předlouhá cesta a čtrnáct let dlouhá, předlouhá doba.“
„Myslíš, že je ještě naživu?“
„Co já vím,“ odvětila Insignová. „Na Zemi může být život velmi krátký.“ Potom, jako by si najednou uvědomila, že není sama, rychle doplnila: „Určitě je naživu, Marlene. Když odešel, byl ve výtečné kondici a touto dobou mu bude teprve padesát.“ Pak tiše: „Stýská se ti po něm, Marlene?“
Marlene vrtěla hlavou. „Nemůže se ti stýskat po něčem, co jsi nikdy nepoznala.“
(Ale ty jsi ho znala, mami, pomyslela si. Tobě se po něm stýská.)
OSM
AGENT
15
Crile Fisher ke svému údivu zjistil, že se musí adaptovat — či readaptovat na pozemské podmínky. Nenapadlo ho, že se Rotor, během necelých čtyř let, stal tak interní součástí jeho osoby. Byl to nejdelší časový úsek, po který byl mimo Zemi, ale bezpochyby ne dost dlouhý na to, aby mu Země připadala cizí.
Její nezměrná velikost a vzdálený horizont, který se ostře rýsoval proti obloze, namísto aby se neurčitě vytrácel. Davy, stálá přitažlivost, v ovzduší pocit divokosti a svéhlavosti, stoupající a klesající teplota, příroda, jež se nedala zkrotit.
Ne, že by něco z toho musel skutečně zažít. Dokonce i když byl zde, ve svém bytě, věděl, že to všechno čeká venku a měl pocit, jako by jím ta nezkrotná atmosféra pronikala a zmocňovala se jeho vědomí. Nebo to možná bylo tím, že pokoj byl příliš malý, příliš přeplněný, že zvuky přicházející zvenku byly příliš nezaměnitelné, jako by na něj doléhal přelidněný, rozpadající se svět.
Zvláštní, Země mu ty čtyři roky na Rotoru tak silně chyběla; a teď, když byl zpátky, mu chyběl Rotor. Má být jeho život naplněn touhou po místech, kde není?
Rozsvítilo se signální světlo a uslyšel zabzučení. Světlo blikalo — pozemské věci rády blikaly, zatímco na Rotoru bylo všechno neměnné a až vtíravě úslužné. „Vstupte,“ řekl slabě, ale přitom dostatečně hlasitě, aby aktivoval odemykací mechanismus.
Garand Wyler vstoupil dovnitř (Fisher věděl, že to bude on) a pobaveně se na něj podíval. „Hnul ses vůbec z místa, co jsem odešel, Crile?“