„Myslím, že tě to potěší, Janusi,“ přišla mu sdělit Insignová. „Na noční straně nejsou žádné známky umělého osvětlení.“
„Počítám, že umělé osvětlení není nutným průvodním jevem technické civilizace.“
„Ovšem, že ne.“
„V tom případě si zahraju na ďáblova advokáta,“ řekl Pitt. „Nevyvinula by civilizace žijící při červeném slunci a tlumeném světle rovněž tlumené umělé osvětlení?“
„Tlumené je možná ve viditelném spektru, ale Nemesis má silné infračervené spektrum a umělé osvětlení by mělo být obdobně silné. Avšak všechno infračervené světlo, které zaznamenáváme, je planetárního původu. Navíc je, dá se říci, rovnoměrně rozptýlené po celé souši, zatímco umělé osvětlení by se hromadilo v oblastech koncentrace populace.“
„Takže na to zapomeň, Eugenie,“ řekl žoviálně Pitt. „Žádná technická civilizace tam není. Možná to Erythro trochu ubírá na výjimečnosti, ale přece bys nechtěla, abychom museli čelit jiné civilizaci, možná i vyspělejší. Museli bychom jinam a přitom není kam. Nemusely by nám vystačit zásoby energie. Jak to teď vypadá, můžeme zůstat.“
„Nicméně hojnost atmosférického kyslíku zůstává faktem, takže na Erythro existuje život. Co postrádá, je pouze technická civilizace. To znamená, že musíme sestoupit na povrch a prostudovat její životní formy.“
„Proč?“
„Jak se tak můžeš ptát, Janusi? Leží před námi vzorky života, které jsou absolutně nezávislé na životních formách, které se vyvinuly na Zemi. Hotový biologický poklad!“
„Aha. Asi mluvíš o badatelské zvědavosti. Řekl bych, že životní formy neutečou. Na to bude dost času později. Nejdříve to nejdůležitější.“
„Co může být důležitějšího než studium naprosto neznámých forem života?“
„Eugenie, buď rozumná. Musíme se nejprve usadit. Musíme vybudovat nové kolonie. Vytvořit rozsáhlou a disciplinovanou společnost, mnohem homogennější, mnohem lépe sebechápající, mnohem mírumilovnější, než jaká kdy existovala ve sluneční soustavě.“
„Na to budeme potřebovat zásoby surovin, což nás přivádí zpátky k Erythro, jejíž životní formy —“
„Ne, Eugenie. Přistávání a startování v gravitačním poli planety by pro nás bylo v současné době příliš nákladné. A intenzita gravitačního pole Erythro a Megas — na tu nezapomínej — je značná, dokonce i tady ve vesmíru. Jeden z našich lidí to pro mě spočítal. Dostat suroviny z asteroidního pásma bude sice problém, ale určitě menší než z Erythro. Vlastně pro nás bude 'nejlacinější, když zakotvíme přímo v prstenci. Ano, naše kolonie postavíme v pásmu asteroidů.“
„To jako budeme ignorovat Erythro?“
„Dočasně, Eugenie. Až budeme silní a až budeme mít mnohem větší zásoby energie, až se naše společnost ustálí a rozroste, pak budeme mít dost času k průzkumu erythrejských životních forem nebo jiných jejích tajemství.“
Pitt se na Insignovou smířlivě, chápavě usmál. Otázka Erythro byla vedlejší záležitost, o tom nepochyboval, a musela být odložena na co nejpozději. Pokud na Erythro nežila žádná technická společnost, potom mohly všechny ostatní životní formy a jiná bohatství počkat. Opravdoví nepřátelé byly pronásledovatelské hordy ze sluneční soustavy.
Proč ostatní nechápali, co je nutné učinit? Proč se nechávali tak snadno svést vedlejšími chodníčky?
Jak si vůbec bude moci dovolit někdy zemřít a nechat ty hlupáky bez dohledu?
DESET
VYJEDNÁVÁNI
18
A tak, dvanáct let po zjištění, že na Erythro neexistuje žádná technická civilizace, dvanáct let, během kterých se znenadání neobjevila žádná pozemská kolonie, aby zničila jejich postupně se rozvíjející svět, si Pitt mohl vychutnat těch pár řídkých chvil klidu. A i během nich v něm hlodaly pochybnosti. Přemítal, jestli by na tom nebyli lépe, kdyby se drželi svého původního předsevzetí — kdyby zůstali na orbitě okolo Erythro a nikdy nepostavili Kopuli.
Seděl v měkkém křesle, nadlehčován jeho tlumivými magnetickými poli, uspáván pocitem míru a bezpečí, když zaslechl slabé zabzučení, které ho proti jeho vůli vrátilo zpět do reality.
Otevřel oči (ani nevěděl, že je měl zavřené), aby se podíval na malou videokontrolku na protější zdi. Dotykovým spínačem zvětšil obraz do holovize.
Byl to Semyon Akorat, kdo jiný.
Přesněji — jeho kulatá, holá hlava. (Akorat si oholil zbytek tmavých vlasů kolem lysiny, protože si myslel, a právem, že těch pár osamocených vlasů by jen zvýrazňovalo holou pláň uprostřed, zatímco dobře tvarovaná lebka bez rušivých elementů může vypadat téměř majestátně.) Stejně starostlivý výraz v očích, který tam byl i tehdy, když k žádným starostem nebyl důvod.
Pittovi se protivil, ne že by ho kdy zklamal nebo projevil nedostatek usilovnosti (v tom už ke zlepšení dojít nemohlo), ale jednoduše kvůli neměnnosti jeho funkce. Akorat vždycky znamenal vpád do Pittova soukromí, přetržení myšlenek, nezbytnost udělat něco, na co právě neměl náladu. Zkrátka, Akorat vládl nad Pittovým časem a rozhodoval o tom, koho přijme a koho ne.
Pitt se zamračil. Nevzpomínal si, že by měl nějakou schůzku, ale častokrát zapomínal a právě od toho měl Akorata.
„Kdo je to?“ zeptal se rezignovaně. „Nikdo důležitý, doufám.“
„To ani v nejmenším,“ odvětil Akorat, „ale asi by bylo lépe, kdybyste ji přijal.“
„Může nás slyšet?“
„Pane komisaři,“ ohradil se vyčítavě Akorat, jako kdyby byl obviňován ze zanedbání služebních povinností. „Ovšem, že ne. Je na druhé straně linky.“ Jeho výslovnost byla tak dokonalá, až to Pitta zneklidňovalo. Nemohlo být nikdy ani řeči o tom, že by mu člověk špatně porozuměl.
„Říkáte 'ji'? Předpokládám, že máte na mysli doktorku Insignovou. Držte se mých instrukcí. Pouze na objednání. Užil jsem si jí poslední dobou až nad hlavu, Akorate. Vlastně za posledních dvanáct let. Něco si vymyslete. Řekněte jí, že medituji — ne, tomu by nevěřila — řekněte —“
„Pane komisaři, nejedná se o doktorku Insignovou. Tím bych vás nevyrušoval. Jde o — jde o její dceru.“
„Její dceru?“ Pitt na okamžik zatápal v paměti po jméně. „Myslíte Marlene Fisherovou?“
„Ano. Přirozeně jsem jí řekl, že jste zaneprázdněn, ale ona mi odpověděla, že bych se měl stydět takhle lhát a že celý můj výraz svědčí o tom, že je to naprostá lež. Prý mám příliš intenzivní hlas na to, abych mluvil pravdu,“ odrecitoval barytonem své rozhořčení. „A v žádném případě prý neodejde. Tvrdí, že ji přijmete, když se dozvíte, že s vámi chce hovořit. Přijmete ji, pane komisaři? Abych se přiznal, ty její oči mi nahánějí hrůzu.“
„Zdá se, že už jsem o těch očích něco slyšel. Dobře, pošlete ji dovnitř, ať se na ně podívám. Když nad tím tak přemýšlím, musí mi vlastně něco vysvětlit.“
Vstoupila. (Pozoruhodně vyrovnaná, pomyslel si Pitt, zachovávala slušnost a přitom nevykazovala známky vzdoru.)
Posadila se, ruce svěsila do klína a zjevně čekala, že Pitt promluví jako první. Nechal ji chvilku čekat, zatímco si ji, spíše bezmyšlenkovitě, prohlížel. Viděl ji několikrát, když byla mladší, ale v poslední době ne. Nebyla tehdy moc hezké dítě a to se od té doby nezměnilo. Měla široké lícní kosti a působila jaksi nemotorným dojmem, zato však měla opravdu pozoruhodné oči, krásně tvarované obočí a dlouhé řasy.