Vyřešilo se to samo. I když ne pro ni. Eugenie Insignová už byla navždy ztracena mezi světy. Zato děti měly naději. Eugenie se narodila k životu na Rotoru a dokázala žít bez Země. Marlene se narodila, dá se říci, výhradně k životu na Rotoru a dokázala žít bez sluneční soustavy, zbyl jí jen nejasný pocit, že z ní pochází. Její děti nebudou vědět ani to a ani je to nebude zajímat. Pro ně bude Země a sluneční soustava něco jako mýtus, a z Erythro se stane rychle se rozvíjející svět.
Alespoň v to doufala. Marlene měla už nyní zvláštní posedlost, co se týče Erythro, přestože se u ní projevovala teprve v posledních několika měsících a mohla pominout stejně rychle, jako začala.
Vcelku vzato, stěžovat si by byl vrchol nevděku. Nikoho nemohlo ani ve snu napadnout, že by na oběžné dráze kolem Nemesis mohl existoval obyvatelný svět. Podmínky, které tuto obyvatelnost umožňovaly, byly neuvěřitelné. Když si uvědomíme úvahy pravděpodobnost výskytu něčeho takového, co se nacházelo v blízkosti Nemesis, bylo to z pozemského hlediska téměř nepochopitelné.
Obrátila se k počítači, který s bezbřehou trpělivostí vlastní jeho „plemeni“ čekal, až si prohlédne denní hlášení.
Ale než mohla začít, ohlásila se sekretářka a z miniaturního knoflíkového reproduktoru připíchnutého na levém ramínku jejích šatů se ozval tlumený hlas: „Aurinel Pampas chce s vámi hovořit. Není objednán.“
Insignová zavrtěla hlavou, ale potom si vzpomněla, že ho poslala za Marlene. „Ať jde dál,“ řekla.
Vrhla letmý pohled do zrcadla. Její vzhled byl v pořádku. Osobně se jí zdálo, že vypadá mladší než na čtyřicet dva let. Doufala, že tak připadá i ostatním.
Vypadalo to jako hloupost, dělat si starosti s vizáží kvůli sedmnáctiletému chlapci, ale Insignová si všimla, jak se na chlapce vždycky dívala ubohá Marlene a dobře věděla, co ten pohled znamenal. Nemyslela si, že by si Aurinel, který tak pečoval o svůj vzhled, někdy na Marlene, ještě dětské a neohrabané, byť i jen pomyslel v jiných souvislostech než jako na zábavné dítě. A když už se Marlene musela v tomto ohledu dočkat zklamání, ať si aspoň nemyslí, že k němu její matka přispěla tím, že se k chlapci chovala jinak než mile.
I tak mi to bude klást za vinu, pomyslela si s povzdechem Insignová, zatímco chlapec, s úsměvem, který ještě nedokázal zastřít mladickou nesmělost, vešel dovnitř.
„Tak co, Aurinele,“ řekla. „Našel jsi Marlene?“
„Ano, madam. Přesně tam, kde jste říkala, že bude, a řekl jsem jí, že chcete, aby šla odtamtud pryč.“
„A jak se cítí?“
„Víte, paní doktorko — nevím, jestli je to deprese nebo něco jiného, ale řekla mi takovou divnou … věc. Asi by se jí nelíbilo, kdybych vám to řekl.“
„Mně se také nelíbí, že ji musím dávat špehovat, ale mívá někdy tak podivné nápady. Dělá mi starosti. Povíš mi, co ti řekla?“
Aurinel pokýval hlavou. „Dobře, ale neříkejte jí, že jsem vám to řekl. Tentokrát je to opravdu něco. Řekla, že Země bude zničena.“
Čekal, že se Insignová začne smát.
Nezačala. Namísto toho vybuchla. „Cože? Proč by něco takového říkala?“
„Nevím, paní doktorko. Je to moc chytrá holka, vždyť víte, ale mívá někdy tak ztřeštěné nápady. Anebo to možná na mě jen hrála.“
Insignová ho přerušila. „Vůbec bych se nedivila, kdyby to tak bylo. Má moc zvláštní smysl pro humor. Poslouchej mě, Aurinele, nechci, aby ses o tom někde zmiňoval. Nechci, aby vznikly nějaké hloupé povídačky. Rozumíš?“
„Jistě, madam.“
„Myslím to vážně. Ani slovo.“
Aurinel energicky přikývl.
„Musím ti poděkovat, že jsi mi to řekl, Aurinele. Dobře jsi udělal. Promluvím si s Marlene a zjistím, co ji trápí — nedozví se, žes mi něco řekl, neboj se.“
„Díky,“ řekl Aurinel. „Jenom ještě jedna věc, madam.“
„A to?“
„Bude Země zničena?“
Insignová na něj civěla a potom se přinutila ke smíchu. „Ovšemže ne! Teď můžeš jít.“
Dívala se za ním a přála si, aby se byla dokázala zasmát přesvědčivěji.
3
Janus Pitt vypadal působivě, což mu kdysi pomohlo na cestě vzhůru do úřadu komisaře Rotoru. V počátcích vzniku kolonií se volalo po lidech, kteří měli nanejvýš průměrnou výšku. Chtěli tím dosáhnout zmenšení potřeb na ubytovací prostory a celkovou spotřebu v průměru na jednoho kolonistu. Časem se to ukázalo jako nepotřebná malichernost a upustilo se od toho. Avšak v genech prvních kolonistů tato tendence přetrvala a průměrný Rotořan zůstal o centimetr, dva menší, než byla průměrná výška obyvatel pozdějších kolonií.
Pitt byl však vysoký, s ocelově šedými vlasy, podlouhlým obličejem a hlubokýma modrýma očima, a přestože mu už bylo padesát šest, byl stále v dobré kondici.
Když Eugenie Insignová vešla, Pitt vzhlédl od stolu a usmál se, ale obvyklý pocit neklidu ho neopustil. Na Eugenii bylo vždycky něco zneklidňujícího, snad až unavujícího. S těmi jejími Důvody (s velkým D) bylo pokaždé těžké pořízení.
„Musím ti poděkovat, že jsi mě tak rychle přijal, Janusi,“ řekla.
Pitt odložil klávesnici počítače a opřel se v křesle. Úmyslně si povzdechl.
„No tak,“ řekl, „my dva si nemusíme na nic hrát. Ušli jsme spolu hodný kus cesty.“
„A sdíleli mnohé,“ dodala Insignová.
„Tak tak,“ přikývl. „Jak se má tvá dcera?“
„Právě o ní chci s tebou mluvit. Jsme pod clonou?“
Pitt svraštil obočí. „K čemu? Co je tady třeba tajit a před kým?“
Jeho vlastní otázka mu připomněla, v jak neobvyklé situaci se Rotor nacházel. Prakticky vzato byl ve vesmíru sám. Sluneční soustava byla více než dva světelné roky daleko a v okruhu stovek, a, pokud bylo známo, miliard světelných let neexistovala žádná jiná civilizace.
Rotořané možná mohli pociťovat záchvaty obav a nejistoty, ale určitě nemuseli mít žádný strach z intervence zvenčí. Vlastně ani z čehokoli jiného, napadlo ho.
Insignová řekla: „Dobře víš, co je třeba tajit. Byl jsi to přece ty, kdo vždycky trval na zachování mlčenlivosti.“
Pitt aktivoval zvukovou clonu a poznamenaclass="underline" „Musíme o tom znovu začínat? Eugenie, prosím tě, tohle už je jednou provždy za námi. Bylo to za námi, už když jsme před čtrnácti lety odešli. Chápu, že ti to občas nedá spát —“
„Nedá spát? Samozřejmě, že mi to nedá spát. Je to moje hvězda,“ a udělala gesto, jakoby ukazovala k Nemesis. „Moje zodpovědnost.“
Pitt sevřel rty. Musíme s tím vším znovu začínat? povzdechl si v duchu.
Nahlas řekclass="underline" „Jsme pod clonou. Tak, co tě trápí?“
„Marlene. Moje dcera. Nějak se to dozvěděla.“
„Co se dozvěděla?“
„To o Nemesis a sluneční soustavě.“
„Jak by se to mohla dozvědět? Pokud jsi jí to ovšem sama neřekla?“
Insignová bezmocně rozhodila ruce. „Ovšem, že jsem jí to neřekla, nebylo to totiž zapotřebí. Nevím, jak je to možné, ale vypadá to, že Marlene slyší a vidí všechno. A z maličkostí, které zaslechne nebo kterých si všimne, si poskládá zbytek. Měla tuhle schopnost vždycky, ale během posledního roku je to k nevydržení.“
„Takže jen hádá a občas se prostě trefí do černého. Pověz jí, že se mýlí a dohlédni na to, ať si to nechá pro sebe.“