„Tak daleko bych nikdy nešla, abych tvrdila, že je dobrý člověk, Sievere,“ ujistila ho Insignová a slabě zavrtěla hlavou.
„Raději toho necháme. Chci poznat tvoji dceru.“ Vstal. „Co kdybych vás po obědě přišel navštívit?“
„Budu jen ráda,“ odvětila Insignová.
Genarr se díval, jak odchází, a úsměv mu pomalu pohasínal. Eugenie měla chuť vzpomínat a jeho první reakce byla zmínit se o jejím muži — načež celá ztuhla.
V duchu zasténal. Stále měl ten neobvyklý dar mařit vlastní naděje.
27
Eugenie Insignová své dceři řekla: „Jmenuje se Siever Genarr a správně se má oslovovat 'veliteli', protože je velitelem Kopule.“
„Jistě, mami. Když je to jeho titul, tak mu tak budu říkat.“
„A ne, abys ho přivedla do rozpaků —“
„To bych neudělala,“
„Ale ano, velmi snadno, Marlene, to víš dobře sama. Prostě ber jeho sdělení taková, jaká jsou, aniž bys je musela na základě mluvy jeho těla korigovat. Prosím tě o to! Je to můj dobrý přítel, znali jsme se na škole a i chvíli potom. A i když je v Kopuli už deset let a já ho celou tu dobu neviděla, je to stále můj dobrý přítel.“
„Myslím, že jsi s ním musela chodit.“
„Tak přesně tohle mám na mysli,“ řekla Insignová. „Nechci, abys ho pozorovala a říkala mu, co si doopravdy myslí nebo cítí. A jen pro tvou informaci, nechodili jsme spolu, to se nedá říct, a už vůbec jsme nebyli milenci. Byli jsme přátelé a měli jsme se rádi — jako přátelé. Ale potom, co tvůj otec —“ Zavrtěla hlavou a udělala neurčité gesto. „A dávej si pozor na to, co říkáš o komisaři Pittovi — jestli na něj přijde řeč. Mám pocit, že velitel Genarr komisaři Pittovi moc nedůvěřuje —“
Marlene matku obdařila jedním ze svých vzácných úsměvů. „Ty sis všímala jeho podvědomého chování? Protože to, co říkáš, není jen pocit.“
Insignová potřásla hlavou. „Vidíš? Ani na chvilku s tím nepřestaneš. Dobrá, není to jen pocit. Vlastně se tak o komisaři Pittovi vyjádřil i slovně. Možná má k tomu důvod —“ dodala napůl pro sebe.
Obrátila se k Marlene a spěšně řekla: „Znova opakuji, Marlene. Můžeš si velitele pozorovat a domýšlet si, co jen chceš, ale jemu o tom neříkej ani slovo. Řekni to mně! Rozuměla jsi?“
„Ty myslíš, že nám hrozí nějaké nebezpečí, mami?“
„Nevím.“
„Já ano,“ řekla Marlene suše. „Věděla jsem to od okamžiku, kdy komisař Pitt řekl, že můžeme letět na Erythro. Jenom nevím, o jaký druh nebezpečí jde.“
28
První pohled na Marlene byl pro Sievera Genarra šok, tím větší, že dívčin zatvrzelý výraz v něm vyvolával pocit, jako by zcela bezpečně věděla, že zažívá šok, a stejně tak proč.
Faktem zůstávalo, že na ní nebylo vůbec nic, co by svědčilo o tom, že je Eugeniina dcera, nic z její krásy, nic z jejího půvabu, nic z jejího kouzla. Jenom ty veliké zářivé oči, které se teď do něj zavrtávaly, a ty zase nebyly Eugeniiny. Dalo by se říct, že právě v tomto jediném ohledu matku převyšovala.
Postupně si však svůj první dojem začal opravovat. Vzal si s nimi čaj a zákusek. Marlene zachovávala dokonalou zdvořilost. Dokonalá dáma, navíc zjevně inteligentní. Jak to řekla Eugenie? Všechny nekouzelné ctnosti? Tak zlé to nebylo. Zdálo se mu, že si toužebně přeje, aby ji někdo miloval — přání, které obyčejní lidé občas mívají. Jaké měl i on. Zaplavil ho náhlý pocit spřízněnosti.
Po nějaké chvíli se zeptaclass="underline" „Eugenie, vadilo by ti, kdybych si mohl s Marlene promluvit o samotě?“
Insignová odvětila s hranou lehkostí: „Nějaký konkrétní důvod, Sievere?“
Genarr zamyšleně odpověděclass="underline" „Byla to Marlene, kdo promluvil s komisařem Pittem a ona, která ho přesvědčila, aby vám dvěma dovolil odejít na Kopuli. Jako velitel Kopule jsem poměrně dost závislý na tom, co komisař Pitt řekne nebo udělá, a rád bych se o jejich rozhovoru dozvěděl od Marlene něco víc. Myslím, že mezi čtyřma očima se jí bude povídat líp.“
Genarr se díval, jak Insignová odchází, a potom se obrátil k Marlene, která teď seděla ve velkém křesle v rohu pokoje a téměř se ztrácela v jeho měkké rozložitosti. Ruce měla volně sepjaté v klíně a její nádherné tmavé oči velitele upřeně pozorovaly.
Genarr se na ni obrátil s úsměvem: „Tvoji matku, zdá se, zneklidňuje, když nás tu má nechat o samotě. Jsi také neklidná?“
„Vůbec ne,“ odpověděla Marlene. „A jestli byla matka neklidná, tak to nebylo kvůli mně, ale kvůli vám.“
„Kvůli mně? Jak to?“
„Myslí si, že mohu říct něco, co vás urazí.“
„A můžeš, Marlene?“
„Úmyslně ne, veliteli. Pokusím se.“
„Nepochybuji, že to zvládneš. Víš, proč jsem chtěl být s tebou o samotě?“
„Matce jste řekl, že se chcete dozvědět něco bližšího o mém rozhovoru s komisařem Pittem. To je pravda, ale také chcete vědět, co jsem zač.“
Genarr malinko povytáhl obočí. „Přirozeně, chtěl bych tě lépe poznat.“
„V tom to není,“ řekla rychle Marlene.
„V čem tedy?“
Marlene odvrátila pohled. „Lituji, veliteli.“
„Čeho lituješ?“
Marlene udělala nešťastný obličej a neodpovídala.
Genarr konejšivě řekclass="underline"
„No tak, Marlene, copak je to? Musíš mi to povědět. Je důležité, abychom byli vůči sobě upřímní. Jestli ti matka přikázala, aby sis dávala pozor na jazyk, tak na to prosím, zapomeň. Jestli ti naznačila, že jsem citlivý a můžu se snadno urazit, tak na to taky zapomeň. Naopak, já ti přikazuji mluvit otevřeně a ani trochu se nestarat o to, jestli mě urazíš, jsem přece velitelem Kopule a ty mě musíš poslouchat.“
Marlene se najednou rozesmála. „Vy se o mně vážně chcete za každou cenu něco dozvědět, že jo?“
„Jistě.“
„Protože nechápete, že můžu vypadat tak, jak vypadám, když jsem matčina dcera.“
Genarr na ni vytřeštil oči. „Nic podobného jsem nikdy neřekl.“
„Ani jste nemusel. Jste matčin starý přítel. Aspoň tolik mi řekla. Ale vy jste ji miloval a ještě stále jste se z toho docela nevzpamatoval a čekal jste, že budu vypadat tak jako ona, když byla mladá, takže když jste mě spatřil, tak jste se zarazil a trošku sebou trhl.“
„Vážně? Bylo to poznat?“
„Byl to jen nepatrný pohyb, protože jste zdvořilý člověk a snažil jste se to nedat najevo, ale bylo to tam. Hned jsem si toho všimla. A potom se vaše oči obrátily na mou matku a zase zpátky na mě. Bylo to všechno velmi průhledné. Myslel jste na to, že se ani trochu matce nepodobám. Zklamalo vás to.“
Genarr se opřel do křesla: „Ale to je úžasné.“
Marlenina tvář se rozzářila nevýslovnou radostí. „Vy si to myslíte, veliteli. Vy si to opravdu myslíte. Nejste uražený. Není vám to trapné. Máte z toho radost. Jste první, úplně první. Ani matce se to nelíbí.“
„Líbí nebo nelíbí, na tom nezáleží. To je úplně vedlejší, když člověk narazí na něco tak výjimečného. Jak dlouho už dokážeš takto interpretovat jazyk těla, Marlene?“
„Stále, ale v poslední době jsem se v tom zlepšila. Myslím, že to musí umět každý, jen kdyby se díval — a myslel.“
„To ne, Marlene. Tak to není, nemysli si. Tedy říkáš, že miluji tvou matku.“
„O tom není pochyb, veliteli. Když jste blízko ní, mluví o tom každý váš pohled, každé slovo, každý pohyb.“