„Lichotníku,“ prohodila Insignová smutně.
Genarr se nadechl. „Marlene mě varovala, pro mé vlastní dobro, abys chápala, že ses docela nevzpamatovala z —“
Insignová ho najednou předběhla. „Nemohu říct, že bych pozorovala nějakou 'holovizní pozornost.“
Genarr to vzdal. „To se jen tak říká. Na zítřek plánujeme menší večírek, na kterém tě formálně představím, aby tě všichni poznali.“
„A podívali se, jak vypadám a co mám na sobě a přetřásli všechno, co se o mně ví.“
„To bezpochyby. Ale Marlene bude pozvaná také a to znamená, jak předpokládám, že ty se o nás dozvíš podstatně víc než my o tobě. Tvůj zdroj informací bude spolehlivější.“
Insignová vypadala znepokojeně: „Marlene se předváděla, že?“
„Myslíš, jestli četla mluvu mého těla? Ano, madam.“
„Zakázala jsem jí to.“
„Nemyslím, že to může ovlivnit.“
„Máš pravdu. Nemůže. Ale chtěla jsem po ní, aby ti to nedávala najevo. Takže mě neposlechla.“
„Chtěla, ale já jí to zakázal. Vlastně jsem jí to zakázal z mé velitelské pozice.“
„Je mi to líto. Chápu, že to může být nepříjemné.“
„Ale nebylo. Ne pro mě. Eugenie, snaž se to pochopit. Mám tvoji dceru rád. Moc rád. Řekl bych, že jako někdo, kdo ví příliš moc a koho nikdy nikdo nemiloval. Neměla moc šťastný život. Že ještě dokáže projevovat to, čemu ty říkáš nekouzelné ctnosti, je skoro zázrak.“
„Varuji tě. Neuneseš to. A je jí teprve patnáct.“
Genarr řekclass="underline"
„Zřejmě existuje zákon, který matkám brání vrátit se do svého mládí a vzpomenout si, jak jim bylo patnáct. Bezděčně se zmínila o nějakém chlapci. Možná sama víš, že neopětovaná láska bolí stejně hluboce v patnácti jako v pětadvaceti, možná i později. I když, vezme-li se v úvahu tvůj vzhled, období dospívání jsi měla asi radostnější. Také nezapomínej, že Marlene na tom není nijak zvlášť zle. Ví, že není hezká, a ví, že je inteligentní. Má pocit, že inteligence by měla nedostatek krásy víc než vynahradit a také ví, že tomu tak není, a tak má bezmocný vztek, o kterém zase ví, že jí stejně není nic platný.“
„Podívejme,“ řekla Insignová, se snahou o ledabylý tón, „jaký je z tebe psycholog.“
„Ani v nejmenším. Je to totiž právě to jediné, co dokážu pochopit. Sám jsem tím prošel.“
„Ach —“ Insignová upadla do rozpaků.
„To je v pořádku, Eugenie. Nemám v úmyslu začít se litovat a ani u tebe nechci vyvolat soucit s ubohou, zlomenou dušičkou — protože jí nejsem. Je mi čtyřicet devět, ne patnáct, a jsem se sebou smířený. Kdybych byl hezký a tupý v patnácti nebo v jednadvaceti, jako že jsem si to tehdy přál, teď už bych bezpochyby hezký nebyl — ale hloupost by mi zůstala. Takže jsem z toho nakonec vyšel vítězně, jako z toho, a o tom jsem přesvědčený, vyjde i Marlene — pokud bude mít kdy.“
„Co tím chceš říct?“
„Marlene říká, že mluvila s naším starým dobrým přítelem Pittem a že si ho úmyslně znepřátelila, aby tě poslal na Erythro a tím se také zbavil jí.“
„Můj nápad to nebyl,“ řekla Insignová. „Nemyslím manipulovat Pittem, protože ten se tak lehce manipulovat nedá. Myslím vůbec to zkoušet. Marlene si pomalu začíná myslet, že může tahat za provázky, jak se jí zlíbí, a to ji může dostat do pěkné bryndy.“
„Nechci tě strašit, Eugenie, ale myslím si, že Marlene už v pěkné bryndě je. Přinejmenším mám dojem, že v to Pitt doufá.“
„To už přeháníš, Sievere. Pitt může být dogmatický a arogantní, ale ne zlomyslný. Nebude pronásledovat patnáctiletou holku jenom proto, že si s ním hloupě pohrávala.“
Bylo už po obědě, ale světla v Genarrově vkusně vybaveném příbytku zářila tlumeně a Insignová reagovala slabým zamračením, když se Genarr předklonil ke kontaktu aktivujícímu clonu.
„Tajnosti, Sievere?“ nuceně se zasmála.
„Ano, vlastně ano, Eugenie. Budu si znovu hrát na psychologa. Neznáš Pitta tak jako já. Konkuroval jsem mu a proto jsem se ocitl tady. Chtěl se mě zbavit. V mém případě ovšem separace stačí. V Marlenině případě to může být jinak.“
Další nucené zasmání. „Sievere. Co to povídáš?“
„Poslouchej a pochopíš. Pitt je tajnůstkář. Nesnáší, když někdo zná jeho záměry. Utajení informace mu dávají pocit moci a všechny ostatní, nic netušící, přitom táhne za sebou.“
„Můžeš mít pravdu. Nemesis držel v tajnosti a donutil k tomu i mě.“
„Má mnoho tajemství, víc než o kterých my dva víme, tím jsem si jistý. Jenže teď se najednou objeví Marlene, pro kterou jsou něčí skryté motivy a myšlenky průzračné jako letní obloha. To se nelíbí nikomu — a Pittovi nejméně ze všech. Tak ji pošle sem — a tebe s ní, když ji nemůže poslat samotnou.“
„Dobře. A co z toho?“
„Ty si myslíš, že chce, aby se vrátila? Někdy?“
„To je paranoidní, Sievere. Ty mi vážně chceš naznačit, že by ji Pitt chtěl držet v permanentním exilu?“
„Svým způsobem to může udělat. Abys věděla, Eugenie, neznáš ranou historii Kopule tak, jako ji znám já a Pitt a už stěží kdo další. Pittova záliba v zatajování fungovala i v tomto případě. Musíš pochopit, proč zůstáváme v Kopuli a vůbec se nepokoušíme Erythro kolonizovat.“
„To jsi mi vysvětlil. Povaha světla —“
„To je oficiální vysvětlení, Eugenie. Světlo vynech — na to si můžeme časem zvyknout. Co dalšího: svět s normální gravitací, dýchatelná atmosféra, příjemný rozsah teplot, povětrnostní cykly podobné pozemským, žádné životní formy převyšující fázi prokaryotů, kteří jsou navíc prokazatelně neškodní. Přesto všechno se ani omezeným způsobem nepokoušíme takový svět kolonizovat.“
„Tak dobře, proč tedy?“
„V začátcích Kopule vycházeli lidé volně na povrch. Nedělala se žádná zvláštní bezpečnostní opatření, dýchali vzduch, pili vodu.“
„A?“
„A někteří onemocněli. Mentálně. Trvale. Ne, že by se z nich stali nebezpeční blázni — ale ztratili kontakt s realitou. U některých se to časem zlepšilo, ale nikdo se z toho, pokud vím, nedostal úplně. Zjevně to není nic nakažlivého, starají se o ně na Rotoru — pěkně v tichosti.“
Insignová se zamračila. „Děláš si legraci, Sievere. O ničem takovém jsem nikdy neslyšela.“
„Znovu připomínám Pittovu zálibu v zatajování. Nebylo to něco, o čem bys musela vědět. Nespadalo to do tvého oboru. Ale musel jsem to vědět já, protože mě poslali se s tím vypořádat. Kdybych selhal, možná bychom se museli z Erythro stáhnout úplně a propadnout pocitu strachu a znepokojení.“
Na chvíli se odmlčel, potom řekclass="underline"
„Neměl bych ti to říkat. Svým způsobem jsem porušil služební přísahu. Ale pro Marlenino dobro —“
Eugenin obličej vyjadřoval nejhlubší obavy. „Co tím chceš říct? Že Pitt —“
„Chci tím říct, že Pitta mohlo napadnout, že Marlene podlehne tomu, čemu říkáme 'erythrejská Nákaza'. Nezabil by ji, z fyzické stránky by vlastně ani neonemocněla, ale poškození mozku by možná stačilo, aby vyřadilo z činnosti její zvláštní dar. Na to se Pitt pravděpodobně spoléhá.“
„Ale to je příšerné, Sievere. Nemyslitelné. Vystavit dítě —“