„Všekoloniální? A co Země?“
„Ze Země tam byli přítomni pozorovatelé, není to v poslední době pro fyziky žádný ráj.“
„K jakým závěrům konference dospěly?“
Wendelová se usmála.
„Nejste fyzik.“
„Zajímá mě to. To nesrozumitelné vynechte.“
Nepřestávala se usmívat.
Sevřel pěst položenou na stole. „Zapomeňte na svou teorii o tajném agentovi, který se pídí po vašich informacích. Mám tam někde venku dceru, Tesso. Vy říkáte, že je pravděpodobně mrtvá. A co když je naživu? Jestli je nějaká naděje —“
Tessin úsměv se vytratil. „Promiňte. Na to jsem nepomyslela. Ale buďte rozumný. Najít v části vesmíru, kterou představuje v současné chvíli oblast o poloměru šesti světelných let a která se neustále zvětšuje, jednu malou kolonii, je neproveditelný úkol. Trvalo nám víc jak století, než jsme našli desátou planetu, a ta byla nesrovnatelně větší než Rotor a museli jsme přitom pročesat mnohem menší oblast.“
„Vždycky je nějaká naděje. Je opravdový hyperprostorový let možný? Můžete odpovědět ano nebo ne.“
„Většina odpovídá ne — když chcete znát pravdu. Možná je pár takových, kdo říkají, že neví, ale hrozně přitom mumlají.“
„Říká někdo srozumitelně a nahlas ano?“
„Jednoho takového člověka znám. Mě.“
„Vy si myslíte, že je to možné?“ zeptal se Fisher s nepředstíraným úžasem. „Říkáte to veřejně, nebo je to něco, co šeptáte v noci do peřiny?“
„Už jsem na to téma publikovala. Jeden z těch článků, u kterých jste četl pouze nadpisy. Nikdo se se mnou, samozřejmě, neodvažuje nahlas souhlasit, v minulosti jsem se párkrát zmýlila, ale teď mám, myslím, pravdu.“
„Proč si všichni ostatní myslí, že nemáte?“
„To je trochu složitější. Je to záležitost interpretace. Hyperposilování rotorského typu, mimochodem typu, na kterém se teď pracuje na všech koloniích, závisí na faktu, že součin poměru rychlosti lodi a rychlosti světla násobeného časem je konstanta, kde poměr rychlosti lodi a světla je větší než jedna.“
„Co to znamená?“
„To znamená, že při nadsvětelných rychlostech čím rychleji se pohybujete, tím kratší dobu můžete tuto rychlost udržet, a tím déle se potom musíte pohybovat pomaleji než světlo, abyste ho mohl znovu překročit. Výsledkem je nakonec to, že vaše průměrná rychlost není při dané vzdálenosti vyšší než rychlost světla.“
„Takže?“
„Takže to vypadá, jako kdyby se nám v tom motal princip neurčitosti, a s principem neurčitosti, jak jsme všichni přesvědčeni, si není radno zahrávat. Pokud opravdu dochází k principu neurčitosti, potom je patrně opravdový hyperprostorový let teoreticky nemožný. Většina fyziků se přiklání právě k tomuto názoru, zatímco zbytek nejistě rozhazuje rukama. Nicméně můj názor je ten, že to, k čemu dochází, se nám pouze jeví jako princip neurčitosti, ale přitom jím není a možnost opravdového hyperprostorového letu tím pádem nemůžeme vyloučit.“
„Dá se to nějak dokázat?“
„Pravděpodobně ne,“ zavrtěla Wendelová hlavou. „Kolonie nemají zájem někde s hyperposilovaným pohonem bloudit, o tom není sporu. Nikdo nehodlá rotorský experiment opakovat, roky někam cestovat a nakonec stejně pravděpodobně zemřít. Na druhé straně ovšem žádná kolonie rovněž nehodlá investovat nepředstavitelné množství peněz, prostředků a námahy na pouhý pokus o vypracování technologie, kterou obrovská většina expertů v daném oboru pokládá za teoreticky nemožnou.“
Fisher se naklonil dopředu: „Mrzí vás to?“
„Ovšem, že mě to mrzí. Jsem fyzik a chtěla bych dokázat, že mé představy o vesmíru jsou správné. Jenže se musím smířit s tím, co je. Zhltlo by to nesmírné množství peněz a kolonie mi nic nedají.“
„Když vám je nedají kolonie, Tesso, dá vám je Země — jakoukoli sumu.“
„Vážně?“ Tessa se jakoby pobaveně usmála a nataženou rukou prohrábla Fisherovi vlasy, pomalu a smyslně. „Věděla jsem, že nakonec na Zemi dojde.“
34
Fisher ji uchopil za zápěstí a zlehka jí ruku odtáhl. Řekclass="underline" „To, co jste mi tvrdila o vašich názorech na hyperprostorový let, byla, doufám, pravda?“
„Ovšem.“
„Potom vás Země potřebuje.“
„Proč?“
„Protože Země potřebuje hyperprostorový let a vy jste jediný významnější fyzik, který ho považuje ze možný.“
„Když jste tohle věděl, Crile, nač ten výslech?“
„Nevěděl jsem nic, dokud jste mi to sama neřekla. Jediná informace, kterou jsem dostal, byla, že jste nejlepší žijící fyzik.“
„Ach ano, to jsem,“ posmívala se Wendelová. „A vás poslali, abyste mě dostal?“
„Poslali mě, abych vás přesvědčil.“
„O čem? K čemu? Abych přišla na Zemi? Přelidněnou, špinavou, zbídačenou, zničenou nekontrolovatelným podnebím? Velmi lákavá myšlenka.“
„Poslouchejte mě, Tesso. Země taková není. Může mít všechny tyto nedostatky, ale jsou na ní i místa, kde je krásně a klid, a právě jenom ta vy uvidíte. Nemůžete vědět, jaká Země je. Nikdy jste na ní nebyla, nebo snad ano?“
„Ne, nikdy. Jsem Adeliánka, tady jsem se narodila a vyrostla. Byla jsem i na jiných koloniích, ale na Zemi nikdy, díky bohu.“
„Potom nemůžete vědět, jaká Země je. Nemůžete vědět, jak velký je to svět. Skutečný svět. Žijete tu zavřená v krabici od hraček s několika čtverečními kilometry povrchu a s hrstkou lidí kolem. Žijete v miniatuře, kterou jste kdysi dávno prozkoumala a která vám už nemá co nabídnout. Země má naproti tomu šest set milionů čtverečních kilometrů povrchu. Osm miliard lidských bytostí. Neohraničená rozmanitost — v ní mnoho špatného, ale i mnoho dobrého.“
„Ale vždycky nuzného. A nemáte žádnou vědu.“
„Protože vědci — a s nimi i věda — emigrovali na kolonie. Proto potřebujeme vás a další. Vraťte se se mnou na Zemi.“
„Stále mi není jasné proč.“
„Protože my máme cíle, ambice, touhy. Kolonie mají jen sebeuspokojení.“
„A na co jsou vám všechny ty cíle, ambice a touhy? Fyzika je drahý špás.“
„Světový produkt na osobu je nízký, připouštím. Jako jednotlivci jsme chudí, ale osm miliard lidí, když každý přispěje malou částkou ze své chudoby, dokáže nashromáždit obrovskou sumu. Naše zdroje, ať už jsou či byly vynakládané jakkoli špatným směrem, jsou stále obrovské a peněz i práce se u nás najde víc než na všech koloniích dohromady — pokud se jedná o něco, co považujeme za absolutně prvořadé. A já vás ujišťuji, že hyperprostorovou technologii Země považuje za absolutně prvořadý úkol. Pojďte na Zemi, Tesso, a bude se s vámi zacházet jako s naší poslední nadějí, nenahraditelným mozkem — tím jediným, co si nemůžeme opatřit sami.“
„Vůbec si nejsem jistá, že mě bude Adelia chtít pustit. Možná je to sebeuspokojená kolonie, ale cenu mozků zná taky.“
„Nemůžou namítat nic proti tomu, že se chcete zúčastnit vědeckého semináře na Zemi.“
„A když už tam jednou budu, proč bych se vracela, že?“
„Nebudete mít vůbec žádný důvod k nespokojenosti. Bude vám tam lépe než tady. Co si jen zamanete, každé vaše přání — víc než to, můžete vést celý hyper projekt, disponovat neomezeným rozpočtem na provádění testů jakéhokoli druhu, provádění experimentů, výzkumu —“