„Podívejme, jaký pohádkový úplatek!“
Fisher nedočkavě vyhrkl, „Můžete chtít něco víc?“
„Pročpak poslali zrovna vás, říkám si. Muže atraktivního, tak jako jste vy. Očekávali od vás, že jim přivedete starou — snadno dostupnou — frustrovanou fyzičku, která se chytne na vaše tělo jako ryba na návnadu?“
„Nevím, co se odehrávalo v hlavách těch, co mě poslali, Tesso, ale v mé hlavě se nic takového neodehrávalo. Ne potom, co jsem vás spatřil. Nejste stará, jak sama dobře víte. A už vůbec nevěříte tomu, že jste snadno dostupná nebo frustrovaná. Země vám nabízí sen všech fyziků. Nemá to nic společného s tím, jestli jste muž nebo žena, stará nebo mladá.“
„Jaká škoda! A co kdyby se ukázalo, že jsem paličatá a na Zemi nechci? Co jste měl použít jako poslední přesvědčovací prostředek? Potlačit svůj odpor a pomilovat se se mnou?“
Wendelová zkřížila ruce na svých velkolepých prsou a tázavě pohodila hlavou.
Fisher opatrně, vážil slova: „Opakuji, nemůžu vědět, co se odehrávalo v hlavách těch, co mě poslali. Sex nebyl součástí instrukcí jež jsem dostal, stejně jako ani mých záměrů a kdyby byl, tak vás ujišťuji, že při té představě žádným odpor nepociťuji. Měl jsem, nicméně, za to, že pochopíte, jaké výhody by vám to přineslo z profesionálního hlediska. Zároveň bych vás nemusel ponižovat předpokladem, že potřebujete něco víc.“
„Jak hrozně se mýlíte,“ řekla Wendelová. „Chápu výhody, které s sebou přináší cesta na Zemi z profesionálního hlediska a moc ráda přijmu nabídku na lov motýla s hyperprostorovými křídly po úbočích reálna — ale také se nechci vzdát těch ostatních přesvědčovacích metod. Chci všechno.“
„Ale —“
„Zkrátíme to. Když chceš mě, musíš zaplatit. Přesvědčit mě, jako bych byla paličatá, a jak nejlépe to dokážeš, jinak nejdu nikam. No tak, proč si myslíš, že jsme tady, v odpočívadle? Na co myslíš, že jsou? Teď, když jsme si zacvičili, osprchovali se, trochu pojedli, něco vypili, poklábosili, prostě okusili ze všeho trochu, je čas okusit něco dalšího. Trvám na tom. Přesvědč mě, abych šla na Zemi.“
Světlo v odpočívadle se dotykem jejího prstu intimně ztlumilo.
SEDMNÁCT
BEZPEČÍ?
35
Insignová se cítila nesvá. To Siever Genarr trval na tom, aby Marlene s celou záležitostí seznámili.
Vysvětlovaclass="underline" „Ty jsi její matka, Eugenie, a nedokážeš o ní přemýšlet jinak než jako o malé holce. Chvilku to trvá, než si matky uvědomí, že nejsou neomezenými vládci a že dcery nejsou jejich majetek.“
Eugenie Insignová se vyhnula jeho pokornému pohledu. „Nepoučuj mě, Sievere,“ bránila se. „Sám žádné děti nemáš. Není těžké důležitě řečnit o cizích dětech.“
„Znělo to důležitě? To se omlouvám. Řekněme, že já nejsem tak emocionálně vázaný vzpomínkou na malé dítě. Mám ji moc rád, ale v mých představách je pouze obraz dospívající mladé ženy s pozoruhodnými duševními schopnostmi. Ona je důležitá, Eugenie. Mám takový zvláštní pocit, že je daleko důležitější než ty nebo já. Je třeba se s ní dohodnout —“
„Musí se dostat do bezpečí,“ odporovala Insignová.
„Souhlasím, ale musíme se s ní domluvit o co možná nejlepším postupu. Je mladá, nezkušená, ale možná ví sama lépe, co je zapotřebí udělat. Prodiskutujeme to jako tři dospělí lidé. Slib mi, Eugenie, že nezneužiješ své mateřské autority.“
Insignová trpce odpověděla: „Jak ti to můžu slíbit? Ale dobrá, promluvíme si s ní.“
Takže teď všichni tři seděli v Genarrově kanceláři, clonění zapnuté. Marlene přeskakovala pohledem z jednoho na druhého. Sevřenými rty pronesla: „Tohle se mi nelíbí.“
Insignová odpověděla: „Obávám se, že máme pro tebe špatné zprávy. Nebudu to protahovat. Přemýšlíme o návratu na Rotor.“
Marlene užasle vzhlédla. „Ale co tvá práce, mami? Nemůžeš to jen tak nechat plavat. Vidím, že ani nechceš. V tom případě nechápu.“
„Marlene,“ Insignová mluvila pomalu a důrazně. „Uvažujeme o tvém návratu na Rotor. Pouze o tvém.“
Nastala chvíle ticha, během které Marlene upřeně pozorovala jejich obličeje. Potom, skoro šeptem, řekla: „Vy to myslíte vážně. Ne, tomu nevěřím. Já se nevrátím na Rotor. Nechci. Nikdy. Můj svět je Erythro. Chci zůstat tady.“
„Marlene —“ spustila Insignová, hlas jí pomalu přecházel v jekot.
Genarr mírně zavrtěl hlavou a zdviženou rukou ji zastavil. Ztichla a Genarr se jemně zeptaclass="underline" „Proč tolik toužíš po tom, abys tu mohla zůstat, Marlene?“
Marlene úsečně odpověděla: „Protože prostě chci. Člověk může mít bez nějakých zvláštních důvodů chuť na určité jídlo — prostě má na to chuť. Neví proč. Prostě to chci. Já mám chuť na Erythro. Nevím proč, ale chci to. A nepotřebuju nikomu nic vysvětlovat.“
„Matka ti poví, co víme.“
Insignová uchopila Marleninu chladnou, odmítavou ruku a spustila: „Pamatuješ si, Marlene, jak jsi mi, než jsme odjeli na Erythro, vyprávěla o tvém rozhovoru s komisařem Pittem a —“
„Ano?“
„Jak ses zmínila, že když řekl, že můžeme odejít na Erythro, tak něco zatajil. Nevěděla jsi co, ale říkala jsi, že je to spíše něco nepříjemného — jakoby zlého.“
„Ano, pamatuju.“
Insigriová zaváhala a Marleniny napjaté rysy ještě víc ztvrdly. Začala šeptat, jako kdyby v duchu rozmlouvala sama se sebou a docela si přitom neuvědomovala, že své myšlenky říká nahlas. „Kmitnutí oka. Ruka u spánku. Pomalu klesá.“ Hlas utichl, přestože rty se nepřestávaly pohybovat.
Nato pobouřeně vybuchla: „Ty máš dojem, že to nemám v hlavě v pořádku?“
„Ne,“ pospíšila si Insignová. „Právě naopak, drahoušku. Víme, že tvůj mozek pracuje bezvadně a chceme, aby to tak zůstalo i nadále. Je to takhle —“
Marlene si, s výrazem, který měl nejspíš vyjadřovat nejhlubší pochybnosti, vyslechla historii o erythrejské Nákaze. „Vidím, že tomu věříš, matko, ale co když ti někdo prostě lhal?“
„Slyšela to ode mě,“ řekl Genarr, „a ze své osobní zkušenosti ti můžu potvrdit, že je to všechno pravda. Myslíš, že lžu? Mluvím pravdu.“
Marlene to prostě vzala jako fakt a pokračovala dál. „A proč by pravě mně mělo hrozit nějaké nebezpečí? Větší než tobě nebo matce?“
„Jak ti už matka řekla, Marlene — Máme za to, že Nákaza působí účinněji na lidi s bohatší duševní sférou, s větší představivostí. Existují důkazy, podle kterých jsou někteří lidé přesvědčeni, že zvlášť schopné mozky podléhají Nákaze snáze, a jelikož ten tvůj je ten nejpozoruhodnější, jaký jsem kdy poznal, zdá se mi možné, že budeš k Nákaze nebezpečně náchylná. Komisař poslal instrukce, že máš mít na Erythro volnou ruku, že ti máme všechno umožnit, dokonce že ti máme dovolit prozkoumat povrch vně Kopule — pokud si to budeš přát. Zní to od něj velmi ušlechtile, ale není to náhodou proto, že chce, že doufá, že se tím zvýší pravděpodobnost tvé infikace?“
Marlene nedávala najevo, co si o tom myslí.
„Copak to nechápeš, Marlene? Komisař tě nechce zabít. Z toho ho neobviňujeme. Jen chce vyřadit z činnosti tvůj rozum. Nehodí se mu do krámu. To, že snadno rozpoznáš jeho záměry, o kterých nechce, abys věděla — to prostě nestrpí. Libuje si v tom, když může něco utajit.“