„Jenže ona už to sdělila jednomu mladíkovi, který s tím přišel za mnou. Tak jsem se to dozvěděla. Aurinel Pampas. Rodinný přítel.“
„Ááá, ano. To jméno mi něco říká. Jednoduše mu řekni, aby neposlouchal výmysly nějaké malé holky.“
„Ona už není malá holka. Je jí patnáct.“
„Pro něj je, to tě mohu ujistit. Jak říkám, už jsem o něm slyšel. Mám takový pocit, že se nemůže dočkat dospělosti, a taky si vzpomínám, že když jsem byl v jeho letech, byla patnáctiletá děvčata pod moji úroveň, zvláště když byla —“
„Chápu,“ řekla trpce Insignová. „Zvláště když byla malá, zavalitá a nezajímavá. A že je vysoce inteligentní, to nic neznamená?“
„Pro mě a pro tebe jistě ano. Pro Aurinela určitě ne. Když bude třeba, tak s chlapcem promluvím. A ty si promluv s Marlene. Vysvětli jí, že je to nesmysl, že to není pravda, a že nesmí svými výmysly dělat zbytečný rozruch.“
„A co když to je pravda?“
„To sem nepatří. Podívej se, Eugenie, ty a já jsme po léta tuto možnost tajili, a bude nejlépe, když v tom budeme pokračovat. Kdyby se to dostalo mezi lidi, určitě by se celá věc zveličila a mohla by vyvolat sentimentální nálady — zbytečně sentimentální nálady. Jenom by to odvedlo naši pozornost od úkolu, který nás zaměstnává od chvíle, co jsme opustili sluneční soustavu a který nás bude zaměstnávat možná po celé generace.“
Podívala se na něj — otřeseně, nevěřícně.
„Copak v tobě opravdu není ani trochu citu ke sluneční soustavě, k Zemi — ke světu, ze kterého vzešla lidská civilizace?“
„Ale ano, Eugenie, je a ne málo. Ale city jsou pudová záležitost, a já si nemohu dovolit, aby mě ovládly. Opustili jsme sluneční soustavu, protože jsme se domnívali, že je načase, aby se lidská civilizace rozšířila dál. Jiní, jsem si jistý, nás budou následovat; možná už to právě dělají. Udělali jsme z člověka galaktický fenomén a už nemůžeme uvažovat v rámci jediné planetární soustavy. Naše práce je zde.“
Chvíli si upřeně hleděli do očí, potom Eugenie odevzdaně řekla: „Zase jsi mě přemluvil. Tolik let a vždycky mě přemluvíš.“
„Ano a příští rok budu muset zase, přespříští rok stejně tak. Ty toho nikdy nenecháš, Eugenie, a mě to už začíná zmáhat. Mělo ti to stačit hned napoprvé.“ A položil si na klín klávesnici počítače.
DVĚ
NEMESIS
4
Poprvé ji přemluvil před šestnácti lety, v roce 2220, v tom vzrušujícím roce, kdy se před nimi otevřely brány Galaxie dokořán.
Janus Pitt měl tehdy tmavě hnědé vlasy a ještě nebyl komisařem Rotoru, ačkoli o něm všichni mluvili jako o muži stoupajícím vzhůru. Už tehdy stál v čele Výzkumného a Obchodního oddělení, a projekt Dálková Sonda spadal pod jeho zodpovědnost a byl do značné míry výsledkem jeho snažení.
Šlo o první pokus o překonání vesmírného prostoru pomocí hyperposilovaného pohonu.
Pokud jim bylo tehdy známo, jediný Rotor vyvinul hyperposilovací technologii, a Pitt byl nejsilnějším zastáncem návrhu, aby vynález zůstal v tajnosti.
Na schůzi Rady tehdy řekl. „Sluneční soustava je přelidněná. Nové vesmírné kolonie pro sebe stále obtížněji nacházejí dostatečný prostor. Nebude trvat dlouho a všude bude nepříjemně těsno. A co víc, každá kolonie má svou ekologickou rovnováhu a ta se nám začíná vymykat z rukou. Omezujeme obchod ze strachu, aby se k nám nedostaly zástupy něčích parazitů či patogenů.
Zbývá nám jediné řešení, vážení pánové, a to opustit sluneční soustavu — bez fanfár, bez ohlášení. Odejít a najít si nový domov, kde budeme moci založit nový svět s vlastním lidstvem, vlastní společností, vlastním způsobem života. A toho nejde docílit bez hyperposilovaného pohonu — který my máme. Ostatní kolonie ho dříve či později také vyvinou a vydají se do vesmíru. Sluneční soustava bude jako odkvetlá pampeliška, jejíž chmýří je rozeseté po celém vesmíru.
Když vyrazíme jako první, najdeme možná vhodný svět dřív, než se ostatní rozhodnou následovat nás. Mezitím už můžeme být pevně usídlení, takže když po nás přijdou další a což se může stát, narazí na náš nový svět, budeme dost silní na to, abychom je poslali jinam. Galaxie je velká a vhodné světy musí být i jinde.“
Ozvaly se tehdy námitky, jak by ne, velmi ostré námitky. Někteří protestovali ze strachu — strachu před neznámem. Někteří protestovali ze sentimentality — sentimentality vůči domovské planetě. Někteří protestovali z idealismu — z touhy předat získané vědomosti, aby mohli s nimi jít i druzí.
Pitt mohl sotva čekat, že zvítězí. Odvážil se prosazovat svůj názor jen proto, že mu Eugenie Insignová dodala vítězný argument. Bylo neuvěřitelné štěstí, že s tím tehdy přišla nejprve za ním.
V té době byla ještě mladá, šestadvacetiletá, vdaná, ale prozatím bezdětná. Vešla celá vzrušená, s ruměncem ve tváři a s náručí počítačových sestav.
Vzpomněl si, že se tehdy zamračil, rozladěný její opovážlivostí. Byl sekretářem oddělení a ona — ona nebyla nikdo, i když, jak se dál ukázalo, byl to ten úplně poslední okamžik, kdy nebyla nikdo.
V tu chvíli si to samozřejmě neuvědomoval a byl pobouřený, že bez ohlášení vtrhla dovnitř. Její zjevné rozrušení v něm vzbuzovalo odpor. Chystala se ho seznámit s nekonečnou složitostí něčeho, co držela v rukou, a udělat to navíc s takovým nadšením, že ho to muselo ve chvilce odrovnat.
Správně měla vypracovat krátké shrnutí a předat ho jednomu z jeho asistentů. To se jí také chystal říci. „Vidím, že máte s sebou nějaké údaje, paní doktorko, kterými chcete upoutat moji pozornost. Rád se na ně v patřičném čase podívám. Co kdybyste je nechala u jednoho z mých asistentů?“ A ukázal ke dveřím. Toužebně si přál, aby udělala čelem vzad a odkráčela naznačeným směrem. (Někdy, v zahálčivých chvílích pozdějších let, přemítal, co by se asi stalo, kdyby to tenkrát opravdu udělala. Tuhla mu při té myšlence krev v žilách.)
Ona ale řekla: „Ne ne, pane sekretáři. Musím mluvit s vámi a s nikým jiným.“ Hlas se jí přitom chvěl, jako by nemohla ovládnout své rozrušení. „Jde o největší objev, který kdo učinil, od doby — od doby —“ Nenašla slova. „Prostě ten největší.“
Pitt pochybovačně pohlédl na archy papírů. Třásly se jí v rukou, zatímco on na sobě nezaregistroval žádnou odezvu odpovídající jejímu vzrušení. Tihle specialisté si vždycky myslí, že nějaký mikropokrok v jejich mikrooboru může rozmetat celý dosavadní systém.
„Tak dobrá, doktorko, můžete mi to nějak laicky vysvětlit?“ rezignoval.
„Jsme pod clonou, pane?“
„Proč bychom měli být pod clonou?“
„Nechci, aby to kdokoliv slyšel, dokud si nebudu jistá, že — že — musím všechno znova projít a dvakrát zkontrolovat, až nebudu mít nejmenší pochybnosti. Ale, abych řekla pravdu, žádné pochybnosti nemám. Asi se nevyjadřuji moc srozumitelně, že?“
„Ne,“ odpověděl mrazivě Pitt a položil ruku na kontaktní tlačítko. „Jsme pod clonou. Tak spusťte.“
„Všechno je tady. Ukážu vám to.“
„Ne. Nejdřív mi to vysvětlete. Slovy. Stručně.“
Zhluboka se nadechla. „Pane sekretáři, objevila jsem nejbližší hvězdu.“ Oči měla rozšířené a prudce dýchala.
Pitt řekclass="underline" „Nejbližší hvězda je Alfa Centauri a ví se to čtyři staletí.“