„Jestli se mi komisař Pitt pokouší ublížit,“ protáhla Marlene, „proč se potom pokoušíte poslat mě zpátky k němu?“
Genarr pozdvihl obočí. „To už jsme ti vysvětlili. V nebezpečí jsi tady.“
„V nebezpečí budu tam, v jeho blízkosti. Co udělá — jestli se mě chce opravdu zbavit? Jestli si myslí, že budu zničena tady, tak mě pustí z hlavy. Nechá mě tu na pokoji, aspoň tak dlouho, co tady zůstanu, není to tak?“
„Ale co Nákaza, Marlene? Nákaza!“ Natáhla se, aby ji objala. Marlene se jejímu objetí vyhnula. „Ta mi nedělá starosti.“
„Vždyť jsme ti vysvětlili —“
„Na tom nezáleží, co jste mi vysvětlili. Tady mi nic nehrozí. Vůbec nic. Své nitro znám. Žiju s ním celý život. Rozumím mu. Nic mu nehrozí.“
Genarr řekclass="underline" „Buď rozumná, Marlene. Nehledě na to, jak vyrovnaná si připadáš, tvůj mozek je vystavený různým nemocím a poruchám. Člověk může dostat meningitidu, epilepsii, mozkový nádor, nakonec i stárnutí není nic jiného než mozková záležitost. Myslíš, že něčemu takovému se dá zabránit jednoduše tím, že si budeš jistá, že tobě to nehrozí?“
„O žádné z těchhle věcí nemluvím. Mluvím o Nákaze. Ta mi nemůže nic udělat.“
„Ale drahoušku, tím si nemůžeš být jistá. Ani nevíme, co vlastně Nákaza je.“
„Ať je to, co chce, mně to nic neudělá.“
„Jak to můžeš vědět, Marlene?“ zeptal se Genarr.
„Prostě to vím.“
Insignová cítila, jak jí dochází trpělivost. Uchopila Marlene za lokty. „Marlene, uděláš, co ti říkám.“
„Ne, matko. Nechápeš to. Na Rotoru mě něco táhlo na Erythro. Teď, když jsem na ní, mě to táhne ještě víc než kdy jindy. Chci tu zůstat. Budu tady v bezpečí. Nechci se vrátit na Rotor. Tam tak v bezpečí nebudu.“
Genarr zdvižením ruky zastavil Eugeniin výbuch. „Navrhuji kompromis, Marlene. Tvá matka tu má provést jistá astronomická pozorování. Nějaký čas jí to potrvá. Slib nám, že zatímco bude pracovat, spokojíš se s vnitřkem Kopule a podrobíš se takovým bezpečnostním opatřením, jaká já uznám za vhodné, a také pravidelným vyšetřením. Pokud nezjistíme žádné poruchy tvého duševního stavu, můžeš zůstat v Kopuli, dokud nebude tvá matka hotová, a potom si o celé věci můžeme znovu promluvit. Platí?“
Marlene zamyšleně sklonila hlavu. „Dobře. Ale mami, nesnaž se předstírat, že jsi hotová dřív, než to bude pravda. Poznám to. A taky se nesnaž raději to co nejrychleji odbýt, než abys to udělala pořádně. To poznám taky.“
Insignová se zamračila:
„Neboj se, Marlene, nic takového na tebe zkoušet nebudu. A nemyslím si, že bych si kdy mohla dovolit odbýt svou práci — ani kvůli tobě ne.“
„Odpusť, mami. Vím, že ti někdy lezu na nervy.“
Insignová si zhluboka povzdechla. „To nepopírám, ale na tom nezáleží. Jsi moje dcera, Marlene. Miluju tě a nechci, aby se ti něco stalo. Je na tom snad něco zlého?“
„Ne, mami, jistě, že není, ale prosím, věř mi, když říkám, že tu jsem v bezpečí. Co jsem na Erythro, cítím se šťastná. Na Rotoru jsem nikdy šťastná nebyla.“
Genarr se zeptaclass="underline" „A proč jsi šťastná?“
„Nevím, strýčku Sievere. Být šťastný stačí, i když nevíš proč, ne?“
36
„Vypadáš unaveně, Eugenie,“ řekl Genarr.
„Fyzicky ne, Sievere. Jenom mě zmohly ty dva měsíce propočtů. Nechápu jak mohli astronomové předkosmického věku dokázat to, co dokázali a jenom s primitivními počítači. Když se to tak vezme, Kepler vypracoval zákony planetárního pohybu jen za pomoci logaritmů a to ještě mohl být rád, že je zrovna objevili.“
„Odpusť laikovi, ale vždycky jsem žil v domnění, že současným astronomům stačí nastavit přístroje, zalézt do postele, po několika hodinách se probudit a najít všechno úhledně vytištěné a seřazené na stole.“
„Kéž by. Bohužel je to jinak. Víš, jak přesně musím propočítat průběžnou rychlost Nemesis a Slunce relativně vůči sobě, abych mohla s určitostí zjistit kdy a kde se k sobě nejvíc přiblíží? Víš, jak nepatrná chybička stačí na to, aby to vypadalo, že Nemesis Zemi nijak neohrozí, zatímco ji ve skutečnosti třeba zničí — anebo naopak?
Docela by stačilo,“ pokračovala zaujatě, „kdyby byla Nemesis a Slunce jedinými vesmírnými tělesy, jenže jsou tu ještě blízké hvězdy — a všechny v pohybu. Přinejmenším tucet jich je dost velkých na to, aby se jejich vliv alespoň nepatrně projevil na Nemesis, Slunci nebo na obou. Nepatrně, ale přitom dostatečně na to, aby to z jediné opomenuté chybičky udělalo chyby představující miliony kilometrů. Aby k ní nedošlo, musíš znát se značnou přesností hmotnost, pozici a rychlost každé hvězdy.
Je to patnáctitělesový problém, Sievere, nesmírně komplikovaný. Nemesis vletí přímo do sluneční soustavy a znatelně ovlivní několik jejích planet. Hodně samozřejmě záleží na průběžné poloze, ve které se bude na své orbitě každá jednotlivá planeta nacházet při Nemesiině průletu, na tom, jak velké posunutí jí Nemesiina přitažlivost způsobí, a jak toto posunutí ovlivní její gravitační vztahy s ostatními planetami. Přitažlivost Megas se, mimochodem, do toho musí započítat také.“
Genarr jí zasmušile naslouchal. „Podtrženo, sečteno?“
„Vypadá to, jak jsem přesvědčena, že výsledkem bude poznatek, že pozemská orbita bude o něco excentričtější, a její polohlavní osa o něco kratší, než je teď.“
„Což znamená?“
„Což znamená, že teplota Země stoupne nad hranici obyvatelnosti.“
„A co se stane Megas a Erythro?“
„Nic zvláštního. Nemesiánská soustava je mnohem menší než sluneční a tedy i kompaktnější. Tady k žádným významnějším změnám nedojde. Což se o Zemi říct nedá.“
„Kdy se to stane?“
„Za pět tisíc dvacet čtyři let, plus minus patnáct, dosáhne Nemesis maximálního přiblížení. Jeho následky se rozšíří během dvaceti nebo třiceti let, po které potrvá Nemesiino přiblížení a vzdálení se od Slunce.“
„Dojde k nějakým kolizím nebo něčemu podobnému?“
„Pravděpodobnost něčeho takového je nulová. Žádné kolize mezi důležitějšími tělesy. Jistě, nějaký sluneční asteroid se může srazit s Erythro, nebo naopak nemesijský asteroid se Zemí. Není to sice pravděpodobné, i když pro Zemi by to mělo katastrofické následky. Něco takového se spočítat nedá, možná až se obě hvězdy ocitnou velmi blízko.“
„Ale Země bude muset být v každém případě evakuována, je to tak?“
„To ano.“
„Ale mají na to pět tisíc let.“
„Pět tisíc let není vůbec mnoho na přípravy evakuace osmi miliard lidí. Měli bychom je varovat.“
„Nepřijdou na to sami, i kdybychom je nevarovali?“
„Jenže kdy? I kdyby to zjistili brzy, měli bychom jim aspoň poskytnout technologii hyperposilování. Bez ní se neobejdou.“
„Jsem si jistý, že vyvinou vlastní a možná to ani nebude trvat tak dlouho.“
„A co když ne?“
„I tak jsem si jistý, že nejpozději do sta let se mezi Rotorem a Zemí zavede stálé spojení. Koneckonců, když máme hyperposilování na dopravu, budeme je mít nakonec i na komunikaci. Nebo pošleme zpátky na Zemi kolonii, stále bude ještě dost času.“
„Mluvíš jako Pitt.“
Genarr se zašklebil. „Nemůže se přece stále mýlit.“