„Bude proti komunikaci. Vím to.“
„Stejně tak nemůže být stále po jeho. Máme na Erythro Kopuli, přestože byl proti. A i kdyby přece jen prosadil svou, jednoho dne zemře. Vážně, Eugenie, teď není čas příliš se zaměstnávat Zemí. Máme důležitější starosti. Ví už Marlene, že budeš co nevidět hotová?“
„Jak by to mohla nevědět? Zdá se, že přesný stav postupu mé práce se projevuje ve způsobu, jakým si vyhrnuju rukáv nebo češu vlasy.“
„Je čím dál vnímavější, že?“
„Ano. Taky sis toho všiml?“
„Hm. A to ji znám jen krátce.“
„Předpokládám, že částečně to má na svědomí dospívání. Třeba se u ní vnímání rozvíjí stejně rychle jako jí rostou prsa. Také nezapomeň, že strávila většinu života tím, že se své schopnosti pokoušela zakrýt, protože nevěděla, co si o nich má myslet a měla z toho jen potíže. Teď, když už se nebojí, jsou najednou venku a jsou čím dál větší, abych tak řekla.“
„Nebo protože z nějakého neznámého důvodu, jak tvrdí, je ráda na Erythro a radost zvyšuje její vnímavost.“
„Přemýšlela jsem o tom, Sievere,“ řekla Insignová. „Nechci tě obtěžovat svými starostmi. Mám sklon dělat si zbytečné obavy o Marlene, o Zemi, o všechno — ale myslíš, že je to Erythro, co na ni působí? Myslím nepříznivě? Myslíš, že nějaká slabší forma Nákazy na ni působí tak, že se stává ještě vnímavější?“
„Nevím, jestli se na tohle dá vůbec odpovědět, Eugenie, ale je-li zvýšená vnímavost důsledkem Nákazy, tak se nezdá, že by to nějak narušovalo její duševní vyrovnanost. Můžu ti říct jen tohle — během celého našeho pobytu zde nikdo z těch, kteří Nákazu dostali, nevykazoval symptomy ani vzdáleně podobné Marleniným 'vlohám'.“
Insignová si s úlevou oddechla:
„Díky. Dokážeš člověka potěšit. A díky i za to, jak jsi hodný a přívětivý k Marlene.“
Genarrova ústa se protáhla do pokřiveného úsměvu. „Nic snadnějšího. Mám ji moc rád.“
„Říkáš to tak přirozeně. Není to typ sympatické dívky. Vím to, přestože jsem její matka.“
„Pro mě ano. Vždycky jsem dával přednost ženské inteligenci před krásou — pokud jsem ovšem nemohl mít obojí jako v tvém případě, Eugenie —“
„Před dvaceti lety možná,“ povzdychla si znovu Eugenie.
„Mé oči zestárly s tvým tělem, Eugenie. Žádnou změnu nevidí. Nezáleží na tom, že Marlene není krásná. I když si odmyslíme její vnímavost, je přesto až hrozivě inteligentní.“
„Ano, to je. Právě to mě utěšuje ve chvílích, kdy je nejvíc nesnesitelná.“
„Když o tom mluvíme, obávám se, že nesnesitelná zůstane i nadále, Eugenie.“
Insignová zbystřila pozornost. „Jak to myslíš?“
„Dala mi jasně najevo, že pobyt v Kopuli jí nestačí. Chce ven, chce vyjít na povrch tohoto světa hned, jak budeš hotová se svou prací. Trvá na tom!“
Insignová hrůzou vytřeštila oči.
OSMNÁCT
SUPERLUMINÁLNÍ
37
Tři roky na Zemi Tessu Wendelovou poznamenaly. Pleť jí mírně zdrsněla. Trochu přibrala. Kolem očí se jí začínaly dělat lalůčky a tmavé skvrnky. Prsa už měla malinko ovislejší a pas širší.
Crile Fisher věděl, že čtyřicátnicí už dlouho nezůstane, že je o pět let starší než on. Ne že by vypadala starší, než byla. Byl to stále skvostný kus zralé ženské (jak o ní někdo někde prohlásil), ale už se nemohlo stát, že by ji někdo považoval za třicátnici, což se v době, kdy ji poprvé spatřil na Adelii, stávalo často.
Tessa si to také uvědomovala a právě před týdnem se mu o tom s hořkostí v hlase zmínila.
„Je to kvůli tobě, Crile,“ řekla mu jednou v noci, když leželi v posteli (místě, kde si své stárnutí uvědomovala nejsilněji). „Je to tvoje vina. Zlákal jsi mě Zemí. Úchvatná, tvrdil jsi. 'Nezměrná. Rozmanitá. Pořád něco nového. Nevyčerpatelná. “
„A není?“ namítl, přestože věděl, co asi má na mysli, ale chtěl ji nechat, aby si mu zase jednou vylila srdce.
„Ne, když si k tomu přimyslíš přitažlivost. Všude na téhle nadmuté, nemožné planetě je totiž stejná. Ve vzduchu, v podzemí, tady, všude, jedno g — jedno g — jedno g. Divím se, že jste už dávno všichni nepomřeli nudou.“
„Nic jiného neznáme, Tesso.“
„Ty ano. Ty jsi na koloniích byl. Tam si můžeš vybrat přitažlivost, jaká ti vyhovuje. Zacvičit si v nízké gravitaci. Čas od času odlehčit namáhaným tkáním. Jak bez toho můžete žít?“
„Taky tu cvičíme.“
„Nech toho, prosím tě — při hrozném, věčném závaží, které vás táhne k zemi? Polovinu času strávíte tím, že mu vzdorujete, místo aby si s ním vaše svaly pohrávaly. Nemůžete skákat, nemůžete létat, nemůžete se vznášet. Nemůžete přecházet z menší přitažlivosti do větší a zase nazpátek. A tahle vaše přitažlivost, přitažlivost, přitažlivost vás každým coulem drtí k zemi, takže se začínáte hrbit, pokrývat vráskami a stárnout. Podívej se na mě! Podívej se na mě!“
„Dívám se na tebe, jak často to jen jde,“ řekl Fisher vážně.
„Tak se na mě raději nedívej. Protože bys mě musel opustit. A kdybys to udělal, tak se vrátím na Adelii.“
„Ne, nevrátíš. Co bys tam dělala, po tom, až by sis zacvičila v nízké gravitaci? Tvůj výzkum, laboratoře, tým, všechno je tady.“
„Začnu znovu a postavím nový tým.“
„A bude tě Adelia podporovat takovým způsobem, na jaký jsi zvyklá tady? Ne. Musíš uznat, že Země neskrblí, máš všechno, na co si vzpomeneš. Neměl jsem v tom pravdu?“
„Jestli jsi neměl pravdu? Zrádče! Neřekl jsi mi, že Země už má hyperposilování. Taky jsi mi neřekl, že jste objevili Sousední hvězdu. Vlastně jsi mě nechal v tom, že rotorská Dálková Sonda byl zbytečný projekt a nikdy ses ani slůvkem nezmínil o tom, že objevili něco víc než jen pár nových paralax. Seděl jsi a smál ses mi za zády do očí, bídáku.“
„Řekl bych ti to, Tesso, ale co kdyby ses rozhodla zůstat na Adelii? Nebylo to jen mé tajemství.“
„A když jsem přišla na Zemi?“
„Hned jak ses pustila do práce, do opravdové práce, tak jsme ti to řekli.“
„Oni mi to řekli a nechali mě tam stát s otevřenou pusou jako nějakého blázna. Mohl jsi mi alespoň něco naznačit, abych potom nevypadala jako naprostý idiot. Nejraději bych tě tehdy zabila, ale co jsem mohla dělat? Jsi jako droga. Musel jsi to vědět, když jsi mě tak bezcitně svedl, abych přišla na Zemi.“
Byla to hra, kterou s ním hrála neustále a Fisher už svou roli znal. „Svedl? Tys na tom trvala. Na nic jiného jsi ani nemyslela.“
„Lháři. Donutil jsi mě k tomu. Nebylo to nic než znásilnění — mrzké, obyčejné znásilnění. A chceš to udělat znovu. Vidím to v těch tvých děsivých, chlípných očích.“
Už měsíce s ním hrála tuhle zvláštní hru a Fisher věděl, že na ni dojde vždycky, když je spokojená se svou prací. Když skončili, zeptal se: „Udělala jsi nějaký pokrok?“
„Pokrok? Ano, řekla bych, že by se to tak dalo říct.“ Prudce oddychovala. „Mám pro tvého rozpadajícího se a starobylého Pozemšťana Tanayamu na zítřek připravenou jednu demonstraci. Vlastně si ji vynutil on a to dost nevybíravým způsobem.“
„Je to drsný chlapík.“
„Je to hlupák. Člověk by myslel, že když společnost neumí dělat vědu, bude aspoň něco o vědě vědět, o tom, jak funguje. Nemůžou přece očekávat, že když někomu ráno poskytnou všechny možné výsady, že se ještě téhož večera dočkají něčeho určitého. Měli by aspoň počkat do rána a nechat tě celou noc pracovat. Víš, co mi naposledy řekl, když jsem mu oznámila, že mám možná něco, co ho bude zajímat?“