„Ne, to jsi mi nevyprávěla. Co řekl?“
„Možná by sis myslel, že řekl něco jako: 'To je úžasné, za pouhé čtyři roky jste vypracovala něco tak ohromujícího a nového. Musíme vás za to patřičně odměnit, naše díky za to, co jste pro nás udělala, jsou nevýslovné. Tohle by sis myslel, že řekne.“
„Ne, že by Tanayama někdy řekl něco podobného, by mě nenapadlo, i kdybych žil ještě milión let. Co teda řekl?“
„Řekclass="underline" 'Takže konečně něco máte — po třech letech. Taky bylo načase. Jak dlouho si myslíte, že musím žít? Myslíte si, že vás podporuju, platím a krmím armádu vašich asistentů a dělníků proto, abyste s tím přišla, až já budu po smrti a nebudu se na to moci dívat? Tohle mi řekl, a já měla takový vztek, že bych nejraději s tou demonstrací počkala, až bude po smrti, ale vypadá to, že práce je přednější.“
„Opravdu máš něco, co ho uspokojí?“
„Jenom superluminální let. Opravdový superluminální let, žádný hyperposilovaný nesmysl. Teď máme něco, co nám otevře bránu do vesmíru.“
38
Laboratoře, ve kterých Tessa Wendelová pracovala s výzkumným týmem na tom, jak otřást vesmírnými základy, byly pro ni připraveny dávno předtím, než se ji podařilo naverbovat na Zemi. Nacházely se v nitru obrovské skalní pevnosti, která byla zcela mimo dosah překypující zemské populace a kde vzniklo opravdové výzkumné městečko.
V jeho středu teď seděl na pojízdném křesle Tanayama. Živé se na něm zdály jen oči, skryté za přivřenými víčky — pichlavé a přeskakující z místa na místo.
Tanayama v žádném případě nebyl nejvyšší představitel pozemské vlády, dokonce ani nejvyšší představitel přítomný na demonstraci, ale byl, a stále zůstával, hnací silou celého projektu a všichni mu automaticky ustupovali z cesty.
Pouze Wendelová působila 'nebojácným' dojmem.
Jeho hlas byl spíše chrčivým šeptáním. „Co uvidím, doktorko? Vesmírnou loď?“
Žádná loď samozřejmě v dohledu nebyla.
Wendelová odpověděla: „Žádné lodě, řediteli. Ty jsou ještě roky daleko. Mám zde jen demonstraci, zato velmi zajímavou. Uvidíte první veřejnou demonstraci opravdového superluminálního letu, něčeho, co daleko přesahuje jakékoli hyperposilování.“
„Jak to proběhne?“
„Pokud vím, řediteli, byl jste již informován.“
Tanayama zachrchlal a chvíli trvalo, než znovu popadl dech. „Pokoušeli se mi něco vysvětlovat,“ řekl, „ale já to chci od vás.“ Upíral na ni uhrančivé a ocelové oči. „Vy to celé řídíte,“ řekl. „Jsou to vaše čáry. Vy mi to také objasníte.“
„Nemohu vám objasňovat teorii. To by trvalo příliš dlouho, řediteli. Unavilo by vás to.“
„Nestojím o teorii. Co uvidím?“
„Uvidíte dvě skleněné krychle. Obě obsahují čisté vakuum.“
„Proč?“
„Superluminální let lze uskutečnit pouze ve vakuu, řediteli. Jinak by předmět, který se má pohybovat rychleji než světlo, za sebou táhl další hmotu, čímž by se zvýšily energetické výdaje a snížila ovladatelnost. Také musí být ve vakuu ukončen, jinak by to mohlo mít katastrofické následky, protože —“
„Na 'protože' teď zapomeňte. Jestli superluminální let musí začít a skončit ve vakuu, jak ho potom budeme moci využít?“
„Nejdříve se musíme standardními prostředky dostat do otevřeného vesmíru a potom přejít do hyperprostoru a zůstat v něm. Až se přiblížíme cílovému bodu, přejít do běžného prostoru a zbytek cesty překonat opět standardními prostředky.“
„To zabere hodně času.“
„Ani superluminální let nelze provést v mžiku, ale reptat na ztrátu času, když se můžete dostat ze sluneční soustavy ke hvězdě vzdálené čtyřicet světelných let za čtyřicet dní místo za čtyřicet let, se mi zdá trochu zvláštní.“
„Dobrá tedy. Říkáte dvě skleněné krychle. K čemu slouží?“
„Jsou to holografické projekce. Ve skutečnosti je od sebe dělí tři tisíce kilometrů pozemské hmoty. Skalnaté hmoty. Kdyby je od sebe dělilo tři tisíce kilometrů ničím nepřerušovaného vakua, trvala by světlu tato vzdálenost jednu tisícinu sekundy — jednu milisekundu. My, samozřejmě, nebudeme používat světlo. Uprostřed levé krychle visí v mohutném magnetickém poli malá koule, jež je vlastně miniaturní hyperatomový motor. Vidíte ji, řediteli?“
„Něco tam vidím,“ řekl Tanayama. „To je všechno, co máte?“
„Když se budete pozorně dívat, uvidíte, jak zmizí. Odpočítávání už začalo.“
Všichni si něco šeptali do ucha a když se na ciferníku objevila nula, koule zmizela a objevila se v druhé krychli.
„Nezapomeňte,“ řekla Wendelová, „že ty krychle jsou ve skutečnosti tři tisíce kilometrů od sebe. Čas ukazuje, že zpoždění mezi vysláním a příjmem je něco málo přes deset mikrosekund, což znamená, že přenos byl téměř stokrát rychlejší než světlo.“
Tanayama vzhlédl. „Jak to můžu vědět? Všechno to klidně mohl být jen trik k obelhání někoho, koho považujete za naivního starce.“
„Řediteli,“ ohradila se Wendelová upjatě, „jsou tu stovky vědeckých kapacit, z nich mnoho Pozemšťanů. Ukáží vám všechno, co budete chtít, vysvětlí, co a jak funguje. Nenajdete tu nic, než svědomitě uskutečněný vědecký experiment.“
„I kdyby to bylo, jak říkáte, co by to znamenalo? Nějaká kulička. Pingpongový míček, co doletí na pár tisíc kilometrů. To má být všechno, co po třech letech máte?“
„Řediteli, se vší úctou, to, co jste shlédl, je možná víc, než by měl kdokoli právo očekávat. Ano, může to být velikosti pingpongového míčku a může to letět na vzdálenost pouhých tří tisíc kilometrů, ale jedná se o skutečný superluminální let téhož druhu, jako kdybychom stonásobnou rychlostí světla přenesli nějakou vesmírnou loď k Arkturu. To, co jste viděl, je první veřejná demonstrace opravdového superluminálního letu v lidských dějinách.“
„Ale já chci vidět loď.“
„Na tu si budete muset počkat.“
„Nemůžu. Nemůžu,“ zachrčel Tanayama hlasem, který nebyl ničím jiným než sípavým šepotem. Otřásal se novým záchvatem kašle.
Načež Wendelová potichu pronesla slova, která kromě Tanayamy pravděpodobně nikdo jiný nezaslechclass="underline" „Ani vaše vůle nepohne vesmírem.“
39
Tři dny v Hyper City, tak se městečku mezi lidmi říkalo, určené pro oficiální pozorovatele uběhly v těžkopádném tempu. Nyní už byli všichni vetřelci pryč.
„I tak,“ svěřila se Tessa Wendelová Crilovi Fisherovi, „to člověku trvá ještě další dva tři dny, než se vzpamatuje a může se znovu pustit pořádně do práce.“
Působila ztrhaným dojmem. Znechuceně dodala:
„Odporný dědek.“
Fisher ihned uhádl, o kom je řeč.
„Je nemocný.“
Wendelová jej probodla zlostným pohledem. „Chceš se ho snad zastávat?“
„Pouze konstatuju.“
Zdvihla ruku a pokývala ukazováčkem: „Jsem si docela jistá, že ta mizerná troska byla stejně iracionální a namyšlená i v době, kdy jí nic nebylo, nebo, což vyjde nastejno, kdy nebyla stará. Jak dlouho je ředitelem Úřadu?“