„Je součástí inventáře. Přes třicet let. A předtím byl skoro stejně dlouho hlavním náměstkem a nejspíš i opravdovým ředitelem tak tří nebo čtyř loutek, co se vystřídaly v ředitelském křesle. A nehledě na to, jak starý a nemocný ještě bude, zůstane ředitelem až do smrti — možná ještě tři dny potom, dokud si všichni nebudou jistí, že už nevstane z mrtvých.“
„Myslím, že ti to připadá komické.“
„Ne, ale co ti zbývá, než se smát — při pohledu na člověka, který bez zjevné moci, aniž by ho znala široká veřejnost, držel téměř půl století všechny členy vlády ve strachu a poddanství, a to jednoduše jen proto, že držel pevně v rukou jejich malá nechutná tajemství a nezaváhal by je použít.“
„A oni ho trpí?“
„Ale ano. Ve vládě nenajdeš jediného člověka, který by dobrovolně zaměnil jisté zničení vlastní kariéry za nejistou naději, že se mu podaří Tanayamu zničit.“
„I teď, když už musí jeho vláda nad věcmi ochabovat?“
„Mýlíš se. Jeho sevření možná povolí smrt — ale dokud k ní skutečně nedojde, tak to vůbec nepřichází v úvahu. To bude až to poslední, nějaký čas potom, co mu přestane bouchat srdce.“
„Co může lidi takto pohánět?“ kroutila Wendelová znechuceně hlavou. „Copak v něm není ani trošku touhy nechat to všechno plavat a v klidu se připravit na smrt?“
„Ne v Tanayamovi. Nikdy. Nemůžu říct, že bych ho důvěrně znal, ale v průběhu patnácti let, nebo tak nějak, jsem s ním čas od času přišel do styku a vždycky jsem z toho vyšel zle pošramocený. Znal jsem ho, když byl ještě plný energie a vždycky jsem věděl, že toho nikdy nenechá. Abych odpověděl na tvou otázku, různé lidi pohání různé motivy, ale v Tanayamově případě je to nenávist.“
„To se dalo čekat,“ řekla Wendelová. „Poznala jsem to. Nikdo, kdo je tak nenáviděný, nemůže sám být bez nenávisti. Ale koho nenávidí Tanayama?“
„Kolonie.“
„Ale?“ Wendelová si zjevně připomněla, že kdysi byla osadníkem Adelie. „Vlastně jsem nikdy nezaslechla říct osadníka o Zemi dobré slovo. Sám znáš mé názory na místa bez proměnlivé přitažlivosti.“
„Já nemluvím o nechuti, Tesso, odporu nebo pohrdání. Já mluvím o slepé, čiré nenávisti. Skoro všichni Pozemšťané nemají rádi kolonie. Mají všechno prvotřídní. Jsou poklidné, nepřelidněné, pohodlné, místa pro střední vrstvy s dostatkem potravin, volného času, žádné špatné počasí, žádnou chudinu. Mají roboty, o kterých ani nemusí vědět, že jsou. Je jen přirozené, že lidé, kteří jsou o to všechno ochuzeni, cítí vůči těm, kteří mají všeho, jak se zdá, dostatek, nelibost. Jenže u Tanayamy je to aktivní, spalující nenávist. Myslím, že by všechny kolonie nejraději viděl v troskách.“
„Ale proč?“
„Mám takovou teorii, že to není kvůli žádné z věcí, které jsem jmenoval. Co nemůže snést, je kulturní jednolitost kolonií. Chápeš, co mám na mysli?“
„Ne.“
„Kolonisté si sami sebe navzájem vybírají. Vybírají si lidi, jako jsou sami. Na každé kolonii sdílejí všichni stejnou kulturu, dokonce do jisté míry i stejný fyzický vzhled. Země naproti tomu je, a po celou svou historii byla, divokou směsicí různých kultur, navzájem se obohacujících, navzájem si konkurujících a navzájem se podezírajících. Tanayama a mnoho dalších Pozemšťanů — třeba já sám — pokládáme právě tuto směsici za zdroj síly a myslíme si, že kulturní jednolitost kolonie oslabuje a v dlouhodobém měřítku zkracuje jejich potenciální životaschopnost.“
„Dobře, tak proč tedy nenávidět kolonie za něco, co považujete za jejich nevýhodu? Nenávidí nás Tanayama proto, že se máme lépe a zároveň hůře? To nedává smysl.“
„Ani nemusí. Kdo by se namáhal někoho nenávidět, kdyby si to musel napřed rozumně zdůvodnit? Možná — čistě teoreticky — se Tanayama bojí, že kolonie v blahobytu přetrvají a dokáží, že kulturní jednolitost je přece jen k něčemu. Nebo si možná myslí, že kolonie touží po zničení Země, stejně jako on touží po zničení kolonií. Ta věc se Sousední hvězdou ho rozzuřila.“
„To, že Rotor objevil Sousední hvězdu a že nás o tom neinformoval?“
„Nejen to. Neobtěžovali se nás ani varovat, že se žene přímo na sluneční soustavu.“
„Třeba to ani nevěděli.“
„Tomu Tanayama nikdy neuvěří. Jsem si jistý, že si myslí, že to věděli, a že nás úmyslně odmítli varovat, v naději, že nás hvězda zastihne nepřipravené, a že Země, přinejmenším pozemská civilizace, bude zničena.“
„Už se potvrdilo, že se Sousední hvězda přiblíží natolik, aby nám ublížila? O tom jsem nic neslyšela. Pokud vím, většina astronomů si myslí, že proletí v dostatečné vzdálenosti, aby nás nechala v podstatě na pokoji. Slyšel jsi snad něco jiného?“
Fisher pokrčil rameny. „Ne, neslyšel, ale myslím, že Tanayama už jen kvůli své nenávisti potřebuje věřit, že nějaké nebezpečí existuje. Z toho potom člověk logicky vyvodí závěr, že nezbývá nic jiného, než vypracovat superluminální technologii, abychom mohli ve vesmíru lokalizovat jiné planety pozemského typu. Jen tak budeme schopni přesunout na jiný svět co největší množství zemské populace — kdyby došlo k nejhoršímu. Musíš uznat, že to dává smysl.“
„To ano, ale k tomu není třeba vymýšlet si nějakou katastrofu, Crile. To je přece přirozený názor, že lidstvo musí expandovat, i kdyby Zemi nehrozilo nejmenší nebezpečí. Přesunuli jsme se na kolonie a cesta ke hvězdám je jen další logický krok a pro tento krok musíme mít superluminální způsob cestování.“
„Ano, ale to by Tanayama považoval za příliš racionální vysvětlení. Kolonizace galaxie, to je něco, co rád přenechá generacím, které přijdou po nás. On chce pouze najít Rotor a potrestat ho za to, že opustil sluneční soustavu, aniž by bral ohled na zbytek lidstva. Toho se chce dožít a proto na tebe tak tlačí.“
„Může si tlačit, jak chce, stejně mu to nepomůže. Už je skoro mrtvý.“
„Kdo ví. Moderní medicína dokáže divy a pro Tanayamu doktoři udělají bezpochyby všechno možné.“
„Ani moderní medicína nemůže dělat zázraky. Ptala jsem se doktorů.“
„A oni ti odpověděli? Člověk by si myslel, že otázka Tanayamova zdraví je státním tajemstvím.“
„Ne pro mě, taky nezapomeň na okolnosti. Přišla jsem za lékařským týmem, který starocha ošetřuje, a řekla jsem jim, že bych chtěla postavit opravdové kosmické plavidlo pro lidskou posádku a že musím spěchat, abych to stihla dřív, než Tanayama zemře. Zeptala jsem se jich, kolik mám času.“
„A co ti řekli?“
„Že tak asi rok, to mi řekli. Nejvýš. Pobízeli mě, ať si pospíším.“
„Dokážeš to stihnout zajeden rok?“
„Za jediný rok? Ovšem, že ne, a taky jsem ráda. Dělá mi dobře pomyšlení, že se toho ten jedovatý had nedožije. Co se šklebíš? Vadí ti, že jsem k němu tak bezcitná?“
„Nezáleží na tom, co si o něm myslíš, Tesso. Tohle všechno se totiž mohlo uskutečnit jen díky starochovi. Jen díky jeho zásluze vzniklo Hyper City.“
„Ano, ale jen z jeho osobních důvodů, ne z mých. Ani kvůli Zemi či lidstvu. Já můžu mít taky svoje vrtochy. Jsem si jistá, že ředitel Tanayama se ani jedinkrát neslitoval nad nikým, koho považoval za svého nepřítele, nebo že by jen o píď povolil tlak, když někoho takového drtil nohou k zemi. Řekla bych, že stejně tak ani on neočekává od nikoho soucit nebo milosrdenství. Nejspíš by každého, kdo by mu něco podobného nabídl, považoval za slabocha.“