Fisher vypadal nešťastně. „Jak dlouho to bude trvat, Tesso?“
„Kdo ví? Možná věčně. I kdyby všechno šlapalo tak, jak by mělo, nevidím možnost, jak to stihnout dřív než za pět let.“
„Jak to? Vždyť superluminální pohon už máte.“
Wendelová se napřímila. „Nemáme, nebuď naivní. Crile. Všechno, co máme, je laboratorní demonstrace vhodná pro lehké předměty — pingpongový míček — jehož miniaturní hyperatomový motor činí až devadesát procent jeho hmotnosti a uděluje mu superluminální zrychlení. Ovšem kosmická loď s lidskou posádkou je něco docela jiného. Něčím takovým si musíme být naprosto jistí, takže pět let je optimistická předpověď. V době, kdy ještě nebyly takové počítače, jako máme dnes, a tedy ani simulace, které na nich můžeme provádět, by pět let bylo jen neuskutečnitelným snem. Možná i padesát.“
Crile Fisher mlčky zavrtěl hlavou.
Tessa Wendelová ho zamyšleně pozorovala. Potom se, téměř opatrně, zeptala: „Co je to s tebou? Ty máš taky tak naspěch?“
Fisher uklidňujícím tónem odpověděclass="underline" „Jsem si jistý, že se stejně jako ostatní nemůžeš dočkat, až to bude na světě, ale po pravdě řečeno, já po fungujícím superluminálním pohonu toužím ještě víc.“
„Ty víc než kdokoli ostatní?“
„Ano, já, už to tak bude.“
„Proč?“
„Chtěl bych letět k Sousední hvězdě.“
Sežehla ho pohledem. „Proč? Sníš o tom, že se dáš znovu dohromady s ženou, kterou jsi opustil?“
Fisher se s Tessou Wendelovou nikdy nepustil pořádně do řeči o Eugenii a neměl v úmyslu nechat se polapit ani teď.
„Mám tam někde dceru. To bys mohla pochopit, Tesso. Máš přece syna.“
Měla. Bylo mu něco málo přes dvacet, chodil na Adelijskou univerzitu a čas od času matce psal.
Wendelové změkly rysy. „Crile,“ řekla, „nesmíš se oddávat marným nadějím. Ujišťuji tě, že pokud věděli o Sousední hvězdě, tak odletěli právě k ní. S obyčejným hyperposilovaným pohonem jim, nicméně, musela cesta zabrat přes dva roky. Nemůžeme vědět, zda Rotor takovou cestu vydržel. A i kdyby vydržel, pravděpodobnost nalezení obyvatelné planety v okolí rudého trpaslíka je prakticky nulová. A kdyby to vydrželi až tak daleko, možná by se vydali hledat jinou vhodnou planetu. Ale kam? Jak bychom je mohli najít?“
„Řekl bych, že věděli, že vedle Sousední hvězdy nemůžou najít obyvatelný svět. Nebyli by tím pádem předem připraveni jednoduše usadit Rotor na vhodnou oběžnou dráhu kolem hvězdy?“
„I kdyby přežili let a i kdyby zůstali na oběžné dráze kolem hvězdy, byl by to jen sterilní život bez vyhlídek na budoucnost a ve formě, která by se v žádném případě nedala nazvat civilizovaná. Crile, musíš se obrnit. Co když se nám podaří zorganizovat expedici k Sousední hvězdě a vůbec nic tam nenajdeme, nebo nanejvýš tak prázdné trosky Rotoru?“
„Tak nám nezbude, než se s tím smířit. Ale určitě existuje nějaká naděje, že přežili.“
„A že najdeš své dítě? Drahý Crile, do toho chceš vkládat své naděje? I kdyby Rotor přežil a s ním i tvá dcera, byl jí přece jen rok, když odletěli, a to bylo v dvaadvacátém. Kdyby se teď před tebou objevila, byla by o deset let starší. Kdybychom se vydali k Sousední hvězdě v nejbližším možném termínu, tak jí bude patnáct let. Nepozná tě. A co víc, ty nepoznáš ji.“
„Deset, patnáct nebo padesát let. Kdybych ji spatřil, Tesso, poznal bych ji, to vím.“
DEVATENÁCT
ZŮSTAT
40
Marlene se na Sievera Genarra váhavě usmála. Zvykla si vpadnout do jeho kanceláře, kdy se jí zlíbilo.
„Ruším tě v něčem důležitém, strýčku Sievere?“
„Ne, drahoušku, tohle vlastně není příliš důležité zaměstnání. Sloužilo původně k tomu, aby se mě Pitt mohl zbavit a já se ho rád chytil, abych se zase mohl zbavit jeho. Neřekl bych to každému, ale tobě by žádná lež neunikla a tak jsem nucen mluvit pravdu.“
„Děsí tě to, strýčku Sievere? Komisaře Pitta to děsilo a Aurinela by to také poděsilo, kdybych mu někdy prozradila, co umím.“
„Neděsí, Marlene, protože jsem se s tím už smířil, abys věděla. Rozhodl jsem se, že pro tebe budu tabulka čirého skla. Vlastně je to takový uklidňující pocit. Lhaní je složitá věc, člověk musí neustále pamatovat na všechno. Kdyby byli lidé doopravdy líní, nikdy by nelhali.“
Marlene se znovu usmála. „Proto mě máš rád? Protože ti umožňuju, abys byl líný?“
„To taky poznáš?“
„Ne, poznám, že mě máš rád, ale nepoznám proč. Tvé držení těla říká, že mě máš rád, ale důvod je ukrytý na dně tvé duše a všechno, co se o něm dokážu dozvědět, jsou jen občasné nezřetelné pocity. Nemůžu tam 'dosáhnout'.“ Na chvilku se zamyslela. „Někdy si přeju, abych to dokázala.“
„Buď ráda, že nemůžeš. Duše jsou špinavá, zatuchlá a nepříjemná místa.“
„Proč to říkáš, strýčku Sievere?“
„Zkušenost. Nemám tvoji přirozenou schopnost, ale pobýval jsem mezi lidmi mnohem déle než ty. Tobě se líbí vlastní duše, Marlene?“
Marlene vypadala překvapeně. „Nevím. Proč by se mi neměla líbit?“
„Líbí se ti všechny tvé myšlenky? Všechny představy? Všechny pohnutky? Ruku na srdce. Nemůžu si tě 'přečíst', ale ruku na srdce.“
„No, někdy mě napadají hlouposti nebo zlomyslnosti. Někdy mám zlost a napadají mě věci, které bych doopravdy neudělala. Ale ne často, vážně.“
„Ne? Nezapomínej, že jsi na svou duši zvyklá. Sotva ji vnímáš. Jako šaty, co máš na sobě. Necítíš jejich dotyk, protože jsi na ně zvyklá. Vlasy se ti vzadu na krku točí, ale ty si toho nevšimneš. Kdyby se tvého krku dotkly cizí vlasy, svědilo by to a nedalo by se to vydržet. Myšlenky někoho druhého by nemusely být o nic horší než tvoje, ale byly by to myšlenky někoho druhého a nelíbily by se ti. Například by se ti nemuselo líbit, že tě mám rád — kdybys věděla, proč tě mám rád. Je mnohem lepší a klidnější přijmout moji náklonnost jako fakt a nepídit se v mé duši po důvodech.“
Následovala nevyhnutelná Marlenina otázka:
„Proč? Jaké jsou to důvody?“
„Mám tě rád, protože jsem byl kdysi tebou.“
„Co tím myslíš?“
„To, že jsem byl dívenkou s krásnýma očima a darem vnímavosti, to ne. Ale to, že jsem byl mladý a myslel si o sobě, že jsem nehezký a že mě kvůli tomu nikdo nemá rád, ano. Věděl jsem, že jsem chytrý a nechápal jsem, proč mě pro to nikdo neměl rád. Připadalo mi nespravedlivé, že na to špatné se hledí a na to dobré ne.
Trápilo mě to a zároveň jsem měl vztek, Marlene. A řekl jsem si, že se k druhým nikdy nebudu chovat tak, jako oni ke mně, ale neměl jsem moc příležitostí své rozhodnutí realizovat. Potom jsem poznal tebe. Nevypadáš zdaleka tak bídně, jako jsem vypadal já a jsi daleko inteligentnější, než jsem já kdy byl, ale mně ani trochu nevadí, že mě převyšuješ.“ Roztáhl ústa do širokého úsměvu. „Je to, jako bych si dával druhou šanci — tentokrát znatelně zvýhodněnou. Ale dost, proto jsi za mnou asi nepřišla. Možná nejsem tak vnímavý jako ty, ale tolik ještě poznám.“