„A přesto v jednom případě, možná právě v tomto jediném případě, ano. Je si jistá, že jí Nákaza nemůže ublížit. Tvrdí, že si je naprosto jistá tím, že jí Erythro nemůže ublížit, dokonce už na Rotoru si tím byla jistá, a že se tento pocit, co přišla do Kopule, jen umocnil. Je rozhodnutá — pevně rozhodnutá — zůstat.“
Insignová rozšířila údivem oči a ruka jí vystřelila k ústům. Vydala neartikulovaný zvuk a zašeptala: „V tom případě —“ nedokončila, jen na něj dál zírala.
„Ano?“ vyhrkl Genarr s náhlým znepokojením.
„Copak nic nechápeš? Není to důsledek Nákazy? Její osobnost se mění. Postihuje ji to mozek.“
Genarr na okamžik ztuhl, ale potom řekclass="underline" „Ne, to není možné. Žádný dosud zjištěný případ takto neprobíhal. Tohle není Nákaza.“
„Její vědomí je odlišné. Proto to taky na ni bude působit odlišně.“
„Ne,“ řekl zoufale Genarr. „Nevěřím. Tomu nikdy neuvěřím. Věřím, že když Marlene říká, že si je jistá, že je imunní, tak taky imunní je. Její imunita nám pomůže vyřešit hádanku Nákazy.“
Z Eugenina obličeje vyprchala barva. „Tak proto ty ji tady chceš, Sievere? Abys ji použil jako klíč k Nákaze?“
„Ne. Nechci ji tady, jen abych ji využil. Nicméně chce zůstat a může se takovým klíčem stát, možná bezděky, aniž bychom po ní něco takového žádali.“
„A jenom proto, že ona chce zůstat na Erythro, tak jí to ty hodláš dovolit? Jenom proto, že chce z nějaké zvrácené příčiny, kterou nedokáže vysvětlit, kterou si ani já ani ty nedokážeme nijak logicky vysvětlit, zůstat? Skutečně vážně uvažuješ o tom, že se jí to má dovolit jenom proto, že si to přeje? Tohle se mi odvažuješ říct?“
Genarr s přemáháním odpověděclass="underline" „Abych řekl pravdu, právě o něčem takovém uvažuju.“
„Pro tebe je jednoduché o něčem takovém uvažovat. Není to tvoje dítě. Je to moje dítě. Je to jediná —“
„Já vím,“ přerušil ji Genarr. „Jediná připomínka toho, co ti zůstalo po Crilovi. Co se na mě tak díváš? Vím, že ses s tou ztrátou nikdy nevyrovnala. Vím, jak ti je.“ Poslední slova pronesl tiše, jemně, vypadalo to, jako kdyby se chtěl natáhnout a pohladit Eugenii po skloněné hlavě.
„Ale ať je to, jak chce, Eugenie, jestli chce Marlene opravdu vyjít ven na povrch Erythro, tak si myslím, že jí v tom nakonec nic nezabrání. A jestli je absolutně přesvědčená, že jí Nákaza neublíží, třeba právě její přesvědčení v tom Nákaze zabrání. Marlenina agresivní rozvaha a sebejistota mohou být jejím duševním imunitním mechanizmem.“
Insignová trhla hlavou, oči jí planuly. „Mluvíš nesmysly. Je to ještě dítě a nemáš právo poddávat se jejímu chvilkovému závanu romantismu. Je pro tebe cizím člověkem. Nemiluješ ji.“
„Není pro mě cizí a miluju ji. A co víc, já ji obdivuji. Láska by mi nedala odvahu riskovat, ale obdiv ano. Přemýšlej o tom.“
A tak tam seděli a hleděli na sebe.
DVACET
DŮKAZ
42
Kattimoro Tanayama se s navyklou úporností dožil konce roku, který mu byl přidělen, a trvalo ještě hodnou část roku následujícího, než dlouhou bitvu vzdal. Když se tak stalo, opustil bojiště beze slov a bez upozornění, takže příchod smrti zaznamenaly pouze přístroje, oči náhodných přihlížejících nikoli.
Na Zemi to způsobilo jen nepatrný rozruch, na koloniích vůbec žádný, protože staroch dělal svou práci mimo dosah veřejnosti; ostatně mu na ní vlastně nezáleželo. Jeho odchodem se nejvíc ulevilo pouze těm, kteří s ním měli co do činění, kteří znali jeho moc a byli nejvíc závislí na jeho politice a síle.
Zpráva dorazila k Tesse Wendelové brzy; díky speciálnímu kanálu propojujícímu její štáb s World City. Zvláštní — fakt, že se to už měsíce očekávalo, nijak neoslabil její šok.
Co bude teď? Kdo nastoupí po Tanayamovi a k jakým změnám dojde? Spekulovala nad tím už delší dobu, ale teprve nyní se zdálo, že tyto otázky mají skutečné opodstatnění. Wendelová (a možná všichni ostatní, kterých se to týkalo) zřejmě, navzdory sama sobě, vlastně nepředpokládala, že by staroch mohl skutečně zemřít.
Útěchu hledala u Crila Fishera. Uvažovala dostatečně reálně, aby si uvědomovala, že teď už to nemůže být její tělo (za necelé dva měsíce jí bude neuvěřitelných padesát), které ho u ní drželo. Jemu teď bylo třiačtyřicet, mládí z něj také pomalu vyprchávalo, ale u muže to nebylo tak patrné. Buď jak buď, zůstával a ona se stále dokázala přesvědčovat, že to byla ona, co ho drželo, obrazně řečeno, zvláště pak tehdy, když ho držela doslova.
Zeptala se: „Tak, a co teď?“
„Není to žádné překvapení, Tesso. Mělo se to stát už dávno.“
„Uznávám, ale stalo se to teď. Bylo to jeho slepé odhodlání, co udržovalo projekt v chodu. Teď co?“
Fisher řekl, „Dokud žil, chtěla jsi ho vidět nejraději mrtvého. A teď máš strach. Ale nemyslím, že k němu máš důvod. Projekt bude pokračovat. Něco tak velkého už žije vlastním životem a nedá se zastavit.“
„Zkoušel jsi někdy vypočítat, kolik to všechno stálo, Crile? Přijde nový ředitel Pozemského ministerstva bezpečnosti. Světový kongres si jistě vybere někoho, kdo se nechá ovládat. Druhý Tanayama, před kterým by se museli krčit strachy, už nebude — alespoň v dohledné budoucnosti ne. Budou si hlídat kapsu a bez Tanayamovy ochranné ruky se budou snažit limitovat rozpočet na nejmenší možnou míru.“
„To nemůžou. Vložili do toho už příliš mnoho. Mají to zastavit a nic za to? To by znamenalo opravdové fiasko.“
„Shodili by to na Tanayamu. 'Byl to šílenec, řeknou, 'posedlý egocentrický maniak' — a ti, kdo za nic z toho nenesou zodpovědnost, budou moci navrátit Zemi zdravý rozum a zanechat něčeho, co si planeta vlastně nemůže dovolit.“
Fisher se usmál. „Tesso, lásko, tvé chápání věcí jež se týkají politiky, pravděpodobně odpovídá myšlení prvotřídního hyper-specialisty, ale ředitel Úřadu je — teoreticky a v očích veřejnosti — jmenovaný úředník omezené pravomoci, který má být pod úplnou kontrolou prezidenta a Celosvětového kongresu. Tito zvolení úředníci, v jejichž rukou by měla spočívat vláda, nemohou dát tak okatě najevo, že jim Tanayama všem vládl a že je zahnal do kouta, kde se krčili ve strachu, aby je neprozradil tlukot vlastního srdce. Odhalili by se jako zbabělci a neschopní slaboši a dali by v sázku své pozice v příštích volbách. Budou muset v projektu pokračovat. Udělají jen pár kosmetických úprav.“
„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ zabručela Wendelová.
„Dlouholetá zkušenost a pozorování voleného úřednictva, Tesso. Kromě toho, kdybychom to teď zastavili, bylo by to jako popostrčit všechny kolonie, aby nás předběhly — aby se vydaly do otevřeného vesmíru a nás nechaly za sebou, jako to udělal Rotor.“
„Ale? A to by dokázali jak?“
„Neříkala jsi sama, že když mají k dispozici technologii hyperposilování, je přechod k superluminálnímu letu nevyhnutný?“
Wendelová na Fishera upřela jízlivý pohled. „Crile, lásko, tvé chápání věcí týkajících se hyperprostorové teorie pravděpodobně odpovídá myšlení prvotřídního mámitele tajemství, ale vážně si o mé práci myslíš tohle? Že je to nevyhnutelné vyústění hyperposilování? Copak ti ušel fakt, že hyperposilování je přirozené vyústění relativistického myšlení, které přesto neumožňuje cestovat rychleji než rychlostí světla? Přechod k superluminálním rychlostem vyžaduje opravdový skok jak v myšlení, tak v praxi. Nedojde k němu přirozenou cestou, což jsem už vysvětlila několika lidem ve vládě. Naříkali si na pomalé tempo a výdaje a já jim musela vysvětlovat, v čem tkví naše potíže. Teď si na to vzpomenou a nebudou se nás bát ani v této fázi zastavit. Nemůžu je popohnat tím, že jim najednou řeknu, že nás druzí mohou předhonit.“