„Tohle tě napadlo poprvé za těch pět let, co děláš na projektu?“
„Ne, napadne mě to vždycky jednou za čas. Nemůžu to pochopit. To nemají strach?“
Fisher se rozesmál. „Vždyť jsi vědec.“
„No a?“
„No a vědci jsou vlastně žoldáci bez závazků vůči jakékoli společnosti. Dej vědci nějaký fascinující problém, hodně peněz, vybavení a pomoc, a on po tom skočí a nebude ho zajímat, kdo to platí. Ruku na srdce — tobě vůbec nezáleží na Zemi nebo na Adelii či jakékoli jiné kolonii, dokonce ani na lidstvu jako takovém. Ty chceš pouze rozpracovat detaily superluminálního přesunu a nějaká loajalita je ti ukradená.“
Wendelová nakrčila nos:
„To je předsudek, který nepasuje na každého vědce. Možná ani na mě ne.“
„Jsem si jist, že oni si to uvědomují taky, takže jsi pravděpodobně pod neustálým dohledem. Některý z tvých nejbližších asistentů bude mít nejspíš jako důležitou součást své pracovní náplně neustálé sledování tvé činnosti a pravidelné podávání hlášení vládě.“
„Doufám, že nemluvíš o sobě.“
„Neříkej, že tě nikdy nenapadlo, že bych se tě mohl držet právě jako 'mámitel tajemství. “
„Abych řekla pravdu, tak napadlo — sem tam.“
„Jenže to není moje práce. Mám podezření, že naše vztahy jsou příliš intimní, než aby mi mohli důvěřovat. Vlastně jsem si celkem jistý, že sledují i mě, a že pečlivě hodnotí všechno, co udělám. Hlavně, že tě udržuju v blaženosti —“
,Jsi hnusný, Crile. Jak si můžeš dělat legraci z něčeho takového?“
„To vůbec není legrace. Jen se snažím být realistický. Až tě omrzím, ztratím své postavení. A nešťastná Tessa může být ne-produktivní Tessa, takže mě rychle odsunou z cesty a udělají místo pro mého nástupce. Koneckonců, tvá spokojenost je mnohem důležitější než moje a já uznávám, že je to jen správné. Chápeš můj realismus?“
Wendelová najednou natáhla ruku a pohladila Crila po tváři.
„Neboj se. Myslím, že na to, abys mě teď omrzel, jsem si na tebe už příliš zvykla. Za mého horkokrevného mládí mě možná muži mohli omrzet tak, abych se jich zbavovala, ale teď —“
„To nestojí za tu námahu, eh?“
„Když myslíš. Třeba jsem se nakonec zamilovala ~ svým způsobem.“
„Chápu, jak to myslíš. Střízlivá láska může být uklidňující. Ale řekl bych, že teď není vhodná chvíle to dokazovat. Nejdřív musíš strávit tu malou výměnu názorů s Koropatským a zbavit se žluče z těch řečí o podvodu.“
„To časem přejde. Ale je tu ještě něco. Jak už jsem ti řekla. Pozemšťané nemají vůbec žádný smysl pro prostor.“
„Ano, pamatuju se.“
„Tady máš příklad. Koropatský nemá ani ten nejzákladnější smysl pro prostor. Mluvil o cestě k Sousední hvězdě a nalezení Rotoru. Teď mi pověz, jak si to představuje? Kolikrát se stane, že objevíme nějaký asteroid a ztratíme ho dříve, než stačíme propočítat jeho dráhu? Víš, jak dlouho trvá, než se takový ztracený asteroid podaří znovu lokalizovat? A to přes všechno moderní vybavení a přístroje, co máme k dispozici? Někdy celá léta. Vesmír je veliký, i když jde o blízké okolí jedné hvězdy, a Rotor je malý.“
„Ano, ale asteroid musíme hledat mezi stovkami tisíc jiných asteroidů, kdežto Rotor je jediný objekt svého druhu v blízkosti Sousední hvězdy.“
„To ti napovídal kdo? I kdyby Sousední hvězda neměla planetární systém našeho typu, je krajně nepravděpodobné, že by ji neobklopoval nějaký planetární odpad.“
„Ale bude to mrtvý odpad, stejně mrtvý jako asteroidy. A Rotor je fungující kolonie a tedy vydávají široké spektrum záření, které půjde snadno lokalizovat.“
„Pokud Rotor bude fungující kolonie. Co když ne? Tak by to byl jen další asteroid, jehož nalezení by mohlo znamenat nadlidský úkol. Vůbec bychom to nemuseli do nějakého rozumného časového limitu zvládnout.“
Fisher nedokázal zakrýt svůj nemohoucí odpor.
Wendelová něco konejšivě zašeptala, přistoupila k němu a položila mu ruku na rameno. Nereagoval. „Ach, miláčku, přece víš, jak situace vypadá. Musíš se s ní vyrovnat.“
Fisher přidušeně řekclass="underline" „Já vím. Ale přežít mohli. Je to tak?“
„Mohli,“ odpověděla Wendelová s mírnou strojeností v hlase, „a pokud přežili, tím lépe pro nás. Jak už jsi řekl, bude mnohem snazší lokalizovat je podle jejich rádiového vysílání. A co víc —“
„Ano?“
„Koropatský chce, abychom přinesli zpátky důkaz toho, že jsme byli na Rotoru, myslí si, že tím nejlépe dokážeme, že jsme podnikli cestu do vzdáleného vesmíru a zpátky, cestu dlouhou celé světelné měsíce, popřípadě i roky. Až na to, že nevíme, co přesně bude dostatečně přesvědčivé? Řekněme, že najdeme nějaké bludné kusy kovu nebo betonu. Co myslíš, že by řekli? Kus železa, na kterém není nic typicky rotorského, a který jsme stejně dobře mohli už mít s sebou cestou tam. I kdybychom našli nějaký kousek očividně rotorského původu — nějaký artefakt, který mohl pocházet pouze z Rotoru — mohli by ho považovat za padělek.
Kdyby však Rotor žil a fungoval, možná bychom mohli přesvědčit některého Rotořana, aby se vrátil s námi. Rotořana už identifikovat lze. Otisky prstů, struktura sítnice, analýza DNA. Možná se i najdou kolonisté nebo Pozemšťané, kteří by toho určitého Rotořana, kterého bychom přivezli s sebou, znali. Koropatský bez ustání naznačoval, abychom udělali právě tohle. Oháněl se tím, že Kolumbus si ze své první cesty za oceán přivezl domorodé Američany.
Ovšem —“ Wendelová si zhluboka povzdechla a pokračovala, „existuje určitý limit, kolik toho můžeme s sebou vzít zpátky, živého nebo neživého. Jednou možná postavíme plavidla velká jako kolonie, ale naše první loď bude malá a (podle pozdějších měřítek) primitivní věcička, o tom nepochybuji. Možná vezmeme jednoho Rotořana, víc bychom nezvládli, a tak si budeme muset vybrat toho pravého.“
„Mou dceru Marlene,“ řekl Fisher.
„Třeba nebude chtít. Můžeme vzít jen toho, kdo si to bude přát. Mezi tolika tisíci se určitě někdo najde, možná i víc, ale jestli nebude chtít jít s námi ona —“
„Marlene bude chtít jít. Necháš mě s ní promluvit. Nějak ji přesvědčím.“
„Její matka bude třeba proti.“
„Nějak ji přesvědčím,“ opakoval Fisher umíněně. „Nějak to už udělám.“
Wendelová si znovu povzdechla. „Nemůžu tě nechat živit se touhle myšlenkou, Crile. Copak nechápeš, že tvou dceru s sebou vzít nemůžeme, i kdyby chtěla?“
„Proč ne. Proč ne?“
„Byl jí rok, když odešli. Nemá na sluneční soustavu žádné vzpomínky. Nikdo ve sluneční soustavě by ji nemohl identifikovat. Je velmi nepravděpodobné, že by tu o ní existovaly záznamy, které by se daly nezávisle ověřit. Ne, musí to být někdo přinejmenším ve středních letech, a zároveň někdo, kdo byl na jiných koloniích, nebo ještě lépe, na Zemi.“
Chviličku se odmlčela a nejistě pokračovala: „Například tvoje žena. Neříkal jsi jednou, že nějaký čas studovala na Zemi? Budou tam o ní záznamy a bude možno ji identifikovat. I když, abych řekla pravdu, mnohem raději bych vybrala někoho jiného.“
Fisher mlčel.
Wendelová, skoro plaše, dodala: „Je mi líto, Crile. Já si to tak nepřála.“