„Jen ať je Marlene naživu,“ dodal hořce Fisher. „Uvidíme, co se dá dělat.“
DVACET JEDNA
SNÍMEK
45
„Omlouvám se,“ řekl Siever Genarr, a podíval se přes svůj velký nos na matku a dceru takovým stylem, že by mu musely prominout, i kdyby nic neřekl. „Tvrdil jsem Marlene, že to není moc rušná práce a téměř vzápětí jsme měli menší krizi s dodávkou energie a já zjistil, že musím naši malou poradu odložit. Krize, vlastně to ani nebylo nic mimořádného, když se na to tak zpětně dívám, je v tuto chvíli za námi. Odpouštíte mi?“
„Zajisté, Sievere,“ řekla Eugenie Insignová značně nervózně. „I když netvrdím, že to byly veselé tři dny. Mám pocit, že každá hodina našeho pobytu zde zvyšuje Marlenino ohrožení.“
„Já z Erythro nemám nejmenší strach, strýčku Sievere.“
Insignová podotkla: „A nemyslím si, že proti nám může Pitt na Rotoru něco podniknout. Uvědomuje si to, jinak by nás neposlal sem.“
„A já se pokusím sehrát roli poctivého smírčího soudce a vyhovět vám oběma. Ať už Pitt může nebo nemůže provést něco přímo, zbývá hodně toho, co může udělat nepřímo, takže je, Eugenie, nebezpečné ze strachu z Erythro podceňovat Pittovo odhodlání a důvtip. Tak například, když se vrátíš na Rotor, porušíš tím jeho příkaz stran výjimečného stavu, a může tě strčit do vězení nebo poslat do exilu na Nový Rotor, nebo dokonce zpátky sem,“ řekl Gennar.
„Co se týče Erythro, nebezpečí Nákazy nepodceňujeme, přestože se zdá, že ve své prvotní virové podobě zanikla. Nechtěl bych Marlene vystavit nějakému riziku stejně jako ty, Eugenie.“
Marlene podrážděně zašeptala: „Žádné riziko neexistuje.“
„Sievere, nemyslím si, že bychom měli v tomto rozhovoru pokračovat za přítomnosti Marlene.“
„Mýlíš se. Chci, aby při tom byla. Mám dojem, že ví lépe než my oba, co by měla udělat. Ona je správcem své duše a naším úkolem je míchat se jí do toho co nejméně.“
Insignová vydala neartikulovaný zvuk. Genarr, jehož hlas o poznání ztvrdl, pokračovaclass="underline" „Chci, aby Marlene u toho byla. Chci znát její názor.“
Insignová namítla: „Ale ty její názor přece znáš. Chce vyjít ven a ty tvrdíš, že jí musíme dovolit všechno, co si zamane, protože v ní vidíš něco magického.“
„O ničem magickém nepadlo jediné slovo, ani o tom, že bychom ji měli jen tak pustit ven. Navrhuji experiment. Se všemi patřičnými bezpečnostními opatřeními, samozřejmě.“
„Jakého druhu?“
„Tak za prvé bych chtěl mít snímek jejího mozku.“ Otočil se k Marlene. „Snad chápeš, Marlene, že je to nezbytné? Máš nějaké námitky?“
Marlene se mírně zakabonila. „Už mi dělali mozkové snímky. Každému kdysi dělali mozkový snímek. Než člověka pustí do školy, musí mu udělat mozkový snímek. Pokaždé, když ti dělají podrobné lékařské vyšetření, tak —“
„Já vím,“ přerušil ji chápavě Genarr. „Tak docela jsem zase ty tři dny nepromarnil. Mám tu“ — jeho ruka spočinula na stohu počítačových sestav na levém okraji stolu — „komputerizaci všech mozkových snímků, které ti kdy udělali.“
„Ale něco zamlčuješ, strýčku Sievere,“ řekla Marlene klidně.
„Ach,“ protáhla triumfálně Insignová. „Co skrývá, Marlene?“
„Je neklidný. Nevěří tak docela mému pocitu bezpečí. Je na rozpacích.“
„To snad ne, Marlene. O tvém bezpečí jsem si naprosto jistý.“
Ale Marlene, v zápalu náhlého prozření, namítla: „Myslím, že proto jsi čekal ty tři dny, strýčku Sievere. Přesvědčoval jsi sám sebe, abych nepostřehla tvoji nejistotu. Jenže to nezabralo. Postřehla jsem ji stejně.“
„Když se to dá postřehnout, Marlene, tak jen proto, že mi na tobě tak záleží, že i nejmenší riziko považuji za nepřijatelné.“
Insignová vzplanula: „Když považuješ i to nejmenší riziko za nepřijatelné, jak si myslíš, že se asi cítím já jako matka? Takže, abys ulevil své nejistotě, porušíš lékařské tajemství a seženeš si Marleniny mozkové snímky.“
„Musel jsem se něco dozvědět. Taky jsem se dozvěděl. Jsou totiž nevyhovující.“
„V jakém směru?“
„V počátcích Kopule, kdy neustávaly případy Nákazy, jsme se zaměřili na vývoj detailnějšího mozkového snímkování a výkonnějšího programu pro počítač, který interpretuje údaje. Na Rotor se nikdy neposlal. Pittova přehnaná touha utajit Nákazu ho dovedla až k tomu, že odmítl vylepšený mozkový snímkovač, který jsme vyvinuli. Mohlo by to zavdat příčinu k nežádoucím otázkám a řečem. Z mého pohledu nesmysl, ale v tomto případě, jako i v mnoha dalších, Pitt prosadil svou. Proto tvrdím, že Marlene nikdy neudělali pořádný snímek mozku a chci, aby jí ho udělali na našem zařízení.“
Marlene ucouvla: „Ne.“
V Eugeniině obličeji kmitl plamínek naděje. „Proč ne, Marlene?“
„Protože když strýček Siever řekl, že — tak si najednou přestal být jistý.“
Ohradil se: „Ne, to není —“ Zmlkl, zdvihl ruce a nechal je beznadějně klesnout. „O co se to snažím? Marlene, drahoušku, když se ti najednou zdám nejistý, tak je to proto, že potřebujeme co nejpodrobnější mozkový snímek, aby nám posloužil jako standard tvého normálního mentálního stavu. Aby nám další mozkový snímek porovnáním řekl, že došlo k nějaké změně, v případě, že bys po styku s Erythro utrpěla třeba jen nejnepatrnější mentální poruchu, takovou, že by ji pouhým pohledem či rozhovorem nešlo postihnout. No a v momentě, kdy se zmíním o detailním mozkovém snímku, mě napadne možnost zjištění mentální změny jinak nezjistitelné — a sama myšlenka ve mně automaticky vyvolá znepokojení. To je to, co ty registruješ. No tak, Marlene, jak velké znepokojení ve mně registruješ? Jak velké?“
„Moc velké ne, ale je tam,“ řekla Marlene. „Vím jen to, že jsi znepokojený, ale nevím proč. Třeba je tenhle speciální mozkový snímkovač nebezpečný.“
„Jak by mohl? Použili jsme ho už tolikrát — Marlene, ty víš, že ti Erythro neublíží, a to, že ti mozkový snímek neublíží, nevíš?“
„Ne.“
„A víš, že ti ublíží?“
„Ne,“ připustila po nějaké chvilce neochotně Marlene.
„Jak si můžeš být jistá o Erythro a nejistá o mozkovém snímku?“
„Nevím. Prostě vím, že mi Erythro neublíží, ale jestli mi neublíží nebo ublíží mozkový snímek, nevím.“
Genarr se usmál. Nebylo zapotřebí žádných zvláštních schopností, aby člověk viděl, jak moc se mu ulevilo.
„Proč tě to tak těší, strýčku Sievere?“
„Protože, kdyby sis své intuitivní pocity vymýšlela — abys byla důležitá nebo jen tak z romantiky či z nějakého sebeklamu — aplikovala bys je na všechno. Ale to ty neděláš. Ty si vybíráš. Některé věci víš a některé věci nevíš. To mě daleko více utvrzuje v přesvědčení, že když tvrdíš, že víš bezpečně, že ti Erythro neublíží, je to fakt a už se ani trochu nebojím, že by mozkový snímek mohl ukázat něco zneklidňujícího.“
Marlene se obrátila k matce. „Má pravdu, mami. Cítí se teď o moc lépe a já se taky cítím líp. Je to jasné. Chápeš to, ne?“
„Nezáleží na tom, jestli to chápu,“ řekla Insignová. „Já se lépe necítím.“
„Ach, mami,“ zabručela Marlene. A hlasitěji ke Genarrovi: „Nechám se snímkovat.“