46
„To se dalo čekat,“ mumlal si Siever Genarr.
Pozoroval, jak se pomalu objevovaly a zase vytrácely barvy podivuhodných, téměř květnatých obrazců počítačové grafiky. Po jeho boku Eugenie Insignová pozorně sledovala monitor, ale nerozuměla ničemu.
„Co se dalo čekat, Sievere?“ zeptala se.
„Neumím ti to vysvětlit, protože tu jejich hantýrku neovládám. A kdyby ti to ozřejmila Ranay D'Aubissonová, která je v tomhle místní specialista, nerozuměl bych jí ani já, ani ty. Nicméně tohleto mi vysvětlila —“
„Vypadá to jako hlemýždí ulita.“
„To dělá to vybarvení. Ranay tvrdí, že je to víc znamení složitosti než nějakého konkrétního fyzického útvaru. Tahle část je atypická. Normálně ji v mozku nenajdeme.“
Eugenii se roztřásly rty: „Chceš říct, že už to dostala?“
„Ne, jistěže ne. Říkám atypická, ne abnormální. To přece nemusím zkušenému vědci, jako jsi ty, vysvětlovat. Musíš uznat, že Marlene opravdu je jiná. Svým způsobem jsem rád, že tam ta ulita je. Kdyby měla naprosto standardní mozek, nezbývalo by nám, než žasnout nad tím, proč je taková; odkud se bere ta její vnímavost. Umí to na nás tak šikovně zahrát, nebo jsme prostě hlupáci?“
„Ale jak víš, že to není něco — něco —“
„Zhoubného? Jak by mohlo? Shromáždili jsme všechny její mozkové snímky počínaje dětstvím. Tahle atypičnost tam byla vždycky.“
„To mi nikdo nikdy neřekl. Ani slovem mi to nikdo nikdy nenaznačil.“
„Ovšem, že ne. První mozkové snímky byly celkem primitivní a tohle neukázaly, alespoň ne tak, aby tě to udeřilo do očí. Ale když teď máme k dispozici nové mozkové snímkovače citlivé na každičký detail, můžeme se vrátit k těm starým a najít to na nich. Ranay to už taky udělala. Tahle vyspělá snímkovací technologie se už dávno měla stát rotorským standardem. Že to Pitt zarazil, byl jeden z jeho nejhloupějších tahů. Jistě, levný není.“
Insignová zamumlala:
„Zaplatím.“
„Neblázni. Její mozkové snímky jdou na účet Kopule. Koneckonců nám to může pomoct s vyřešením záhady Nákazy. Přinejmenším tohle budu tvrdit, jestli se mě na to někdy budou ptát. Tak vidíš, teď máme Marlenin mozek zaznamenaný tak komplexně jako nikdy předtím. Sebemenší případná změna se objeví na obrazovce.“
„Nemáš vůbec představu, jakou mi to nahání hrůzu,“ řekla Insignová.
„Chápu tě, vždyť víš. Ale ona si je tak sebejistá, že si nemohu pomoct a musím stát při ní. Jsem přesvědčený, že takový nezlomný pocit bezpečí z něčeho pramení.“
„A nevíš z čeho?“
Genarr ukázal na hlemýždí ulitu. „Ty to nemáš, já to nemám, takže nám nepřísluší říkat, odkud se ten její pocit bezpečí bere. Ale ona ano a tak jí musíme dovolit vyjít na povrch.“
„Proč ale riskovat její zdraví? Nechtěl bys mi vysvětlit, proč musíme riskovat její zdraví?“
„Ze dvou důvodů. Za prvé, působí dojmem, že je už rozhodnutá a já mám pocit, že dříve či později dosáhne všeho, k čemu se jednou rozhodne. V tom případě vyjde nastejno, jestli to uděláme dobrovolně nebo ne, protože bychom ji stejně dlouho nezadrželi. Za druhé, je možné, že se tím dozvíme něco víc o Nákaze. Co, nemám tušení, ale cokoli, i ta nejmenší drobnost, která by nám poskytla dodatečnou informaci o Nákaze, je k nezaplacení.“
„Ne na úkor rozumu mé dcery.“
„K tomu nedojde. Kvůli tobě, přestože Marlene důvěřuju a věřím, že v tom není žádné riziko, udělám všechno, abychom ho minimalizovali. Předně ji nepustíme na povrch hned. Například bych ji mohl vzít na vyhlídkový let po Erythro. Uvidí jezera, roviny, hory, kaňony. Můžeme letět dokonce až k moři. Má takovou zvláštní chladnou krásu — jednou jsem ho viděl — ale je pusté. Nikde nespatříš žádný život — až na prokaryoty ve vodě a ti jsou samozřejmě neviditelní. Je možné, že ji taková uniformní pustota odradí a přestane se o povrch Erythro zajímat.
A kdyby se přece jen chtěla podívat ven, ucítit erythrejskou půdu pod vlastníma nohama, dohlédneme na to, aby měla na sobě E-oblek.“
„Co je E-oblek?“
„Erythrejský oblek. Nic složitého — běžný skafandr, až na to, že se v něm nemusí držet přetlak proti vakuu. Je to nepropustná kombinace plastiku a textilu, která je velmi lehká a nebrání v pohybu. Helma s filtrem proti infračervenému záření už není tak běžná, navíc má přídavnou zásobu vzduchu a ventilaci. Výsledek je ten, že člověk v E-obleku není vlastně vystaven erythrejskému prostředí. Navíc s ní někdo bude.“
„Kdo? Nesvěřila bych to nikomu kromě sebe.“
Genarr se usmál. „Nikoho vhodnějšího si už ani nedokážu představit. Nic o Erythro nevíš a navíc se jí bojíš. Tebe bych se ven neodvážil pustit. Podívej se, jediný člověk, kterému to můžeme svěřit, jsem já a ne ty.“
„Ty?“ Insignová na něj civěla s otevřenou pusou.
„Proč ne? Nikdo nezná Erythro lépe než já, a jestli je Marlene k Nákaze imunní, tak já také. Za celých deset let se u mě nic neobjevilo. Co víc, umím řídit letadlo, což znamená, že nebudeme potřebovat pilota. A taky nezapomeň, že když budu s ní, budu ji mít víc na očích. A kdyby udělala něco nezvyklého, ať už by to byla jakákoli maličkost, tak ji bleskově dovezu nazpátek.“
„Což už bude, samozřejmě, stejně pozdě.“
„Ne. Nemusí být. Nesmíš se na Nákazu dívat jako na záležitost typu buď-anebo. Měli jsme i lehké případy, dokonce velmi lehké případy, a lidé, kteří jsou postiženi jen lehce, mohou vést víceméně normální život. Nic se jí nestane. Na to dám krk.“
Insignová seděla tiše v křesle, zdála se malá a bezbranná.
Genarr ji impulzivně položil ruku kolem ramen. „No tak, Eugenie, nemysli na to. Slibuji ti. že se ještě přinejmenším týden ven nedostane — možná i déle, když se mi podaří oslabit její odhodlání tím, že jí ukážu Erythro ze vzduchu. Během letu bude uvnitř letadla, kde bude stejně bezpečná, jako je tady. Teď se tě na něco zeptám — jsi astronom?“
Podívala se na něj a chabě odvětila:
„Víš, že jsem.“
„Tak to znamená, že se nikdy nedíváš na hvězdy. Astronomové se na ně nikdy nedívají. Hledí jen do těch svých přístrojů. Nad Kopulí je teď noc; nechceš jít se mnou nahoru na pozorovací plošinu? Obloha je bez jediného mráčku a není nad to dívat se jen tak na hvězdy, tiše a pokorně. Věř mi.“
47
Byla to pravda. Astronomové se na hvězdy nedívali. Nemuseli. Stačilo vydat teleskopům, kamerám a spektroskopům přes počítač, který přijímal naprogramované příkazy, příslušný povel.
A přístroje pracovaly, analyzovaly, prováděly grafické simulace. Astronom pouze zadal otázky a potom si prostudoval odpovědi. A k tomu nebylo třeba dívat se na hvězdy.
Jenže jak se má někdo dívat nečinně na hvězdy, napadlo ji. Může si něco takového astronom vůbec dovolit? Už jen ten pohled by ve vás měl vyvolat neklid. Cekala na vás práce, kterou bylo třeba udělat, otázky, které bylo třeba položit, záhady, které bylo třeba rozřešit, a po nějaké chvíli strávené četbou románu či sledováním nějakého holovizního představení se člověk stejně vrátil do laboratoře, aby se do něčeho pustil.
Právě cosi v tomto smyslu bručela směrem k Sieveru Genarrovi, který chodil po kanceláři a před odchodem kontroloval všechny 'nedodělky'. (Byl nevyléčitelným 'ověřovatelem nedodělků, vzpomněla si Insignová na dávné časy, když byli ještě mladí. Tehdy ji to rozčilovalo, ale možná to měla obdivovat. Siever měl tolik ctností, napadlo ji, Crile, na druhou stranu —)