Nemilosrdně odehnala myšlenky, které ji napadly, a namířila je jiným směrem.
Genarr jí právě říkaclass="underline"
„Já sám na pozorovací plošinu vlastně taky moc nechodím. Vždycky jako by se našlo na práci něco důležitějšího. A když už se tam přece jen vydám, skoro pokaždé jsem tam sám. Bude milé mít tam jednou společnost. Pojď!“
Dovedl ji k malému výtahu. Bylo to poprvé, co se Insignová ocitla v Kopuli ve výtahu, a na malou chvíli se jí zazdálo, že je zpátky na Rotoru — až na to, že nepocítila žádnou změnu pseudo-gravitace, která by ji důsledkem Coriolisova efektu jemně přitiskla k jedné ze stěn, jak by tomu bylo na Rotoru.
„Jsme tady,“ řekl Genarr a pokynul, aby vystoupila. Učinila to se zvědavostí a stanula jakoby v prázdné prostoře. Téměř okamžitě zacouvala zpátky. „Nejsme venku?“ vyhrkla.
„Venku?“ zeptal se nechápavě Genarr. „Ach, myslíš jako venku, v erythrejské atmosféře? Ne, ne. Nemusíš mít strach. Jsme pod skleněnou polokoulí potaženou diamantovým povlakem, který nic nepoškrábe. Jistě, meteorit by ji rozbil, ale sousedství Erythro je bez meteoritů. Máte takové sklo i na Rotoru, však víš, ale“ — v hlase mu zazněla hrdost — „ne takové kvality a takových rozměrů.“
„Nějak ti tu dole dopřávají,“ řekla Insignová a zlehka natáhla ruku, aby se dotkla skleněné kupole a ujistila se o její existenci.
„Musí, aby sem dostali lidi.“ Stočil řeč zpátky ke kupoli: „Sem tam, samozřejmě, zmokne, ale to bývá stejně zamračeno. Když se vyjasní, rychle oschne. To, co po dešti na kupoli zůstane, se potom přes den očistí speciální saponátovou směsí. Posaď se, Eugenie.“
Insignová usedla do měkkého, pohodlného křesla, které se samočinně sklopilo, takže najednou zjistila, že hledí vzhůru. Zaslechla, jak pod Genarrovou váhou tiše zašumělo další křeslo. Nato v místnosti zhasly i lampičky, které osvětlovaly jednotlivé stolky a křesla. Ocitli se v temnotě neobydleného světa, na jehož nebi, bezmračném a tmavém jak černý samet, plápolaly zářivé jiskry.
Insignová zatajila dech. Teoreticky věděla, jak místní nebe vypadalo. Znala ho ze schémat, map, simulací a fotografií — znala ho z každičké stránky, kromě reality. Shledala, že si nevybírá zajímavé, něčím zvláštní objekty, záhady, které ji nutily pustit se do práce. Nedívala se na žádný objekt, ale na obrazce, které vytvářely.
V dávné prehistorii, napadlo ji, to bylo právě studium obrazců, jež si staré národy představovaly, a ne jednotlivých hvězd, co položilo základy astronomii.
Genarr měl pravdu. Mír se na ni snesl jako lehoučká, hebká pavučina.
Po chvíli téměř ospale pronesla:
„Děkuji ti, Genarre.“
„Za co?“
„Za to, že jsi se nabídl, že půjdeš s Marlene. Za to, že chceš pro mou dceru riskovat svůj rozum.“
„Ten neriskuju. Žádnému z nás se nic nestane. A kromě toho, mám k ní — takový otcovský vztah. Koneckonců, myslím, že jsme spolu kdysi ušli hodný kus cesty, Eugenie, ty a já, a já tě — vždycky jsem si tě moc vážil.“
„Já vím,“ řekla Insignová a cítila provinilé bodání na plicích. Vždycky věděla, co k ní Genarr cítil — nikdy to nedokázal skrýt. Než potkala Crila, byla s jeho city smířená, potom jí už jen vadily.
„Jestli jsem tě někdy, Sievere, zranila, tak je mi to opravdu líto,“ řekla.
„Není třeba se omlouvat,“ řekl tiše Genarr a potom následovalo dlouhé ticho — mír se ještě více prohloubil — a Insignová si najednou toužebně přála, aby nikdo nevstoupil a nezlomil to zvláštní kouzlo vyrovnanosti, které ji pevně drželo v objetí.
Po chvíli Genarr podotkclass="underline"
„Mám takovou teorii, proč lidé nechodí na pozorovací plošinu. Stejně tak na Rotoru. Všimla sis někdy, že pozorovací plošina na Rotoru také většinou zeje prázdnotou?“
„Marlene tam občas chodila,“ řekla Insignová. „Říkala, že tam bývala obvykle sama. Poslední rok nebo tak nějak, říkávala, že se ráda dívá na Erythro. Měla jsem ji poslouchat pozorněji — dávat pozor —“
„Marlene je výjimka. Myslím si, že to, co lidem nejvíce zabraňuje sem chodit, je tamto.“
„Co?“
„Tamto,“ řekl Genarr. Ukazoval na nějaký bod na obloze, ale ve tmě nebylo jeho ruku vidět. „Ta jasná hvězda; nejjasnější na obloze.“
„Myslíš Slunce — naše Slunce — Slunce sluneční soustavy.“
„Ano. To je ten vetřelec. Nebýt téhle jasné hvězdy, vypadalo by nebe skoro stejně, jako je vidět ze Země. Alfa Centauri je sice dost posunutá a Sirius je mírně vychýlený, ale to bychom si ani nevšimli. Když to přehlédneme, je obloha, na kterou se díváš, stejná, jakou ji viděli Sumeřané před pěti tisíci lety. Až na Slunce.“
„A ty si myslíš, že Slunce je to, co lidi odrazuje od návštěvy pozorovací plošiny?“
„Ano, možná ne vědomě, ale myslím, že ten pohled je dráždí. Převládá podvědomá představa, že Slunce je daleko, nedosažitelně daleko, někde v úplně jiném vesmíru. A zatím visí na obloze, září a domáhá se naší pozornosti, a vyvolává v nás pocit viny, že jsme od něj utekli.“
„Když je to tak, jak potom vysvětlíš, že na plošinu nechodí ani mládež a děti. kteří vědí o Slunci a sluneční soustavě buď jen málo nebo vůbec nic?“
„Dáváme jim špatný příklad. Až tu nebudeme, až na Rotoru nebude jediný člověk, pro kterého by byla sluneční soustava něco víc než pouhé slovo, tak si myslím, že obloha začne znovu patřit Rotoru a tohle místo se zaplní — pokud bude ještě existovat.“
„Myslíš, že by nemuselo existovat?“
„Nikdo neví, co nás čeká, Eugenie.“
„Zatím se zdá, že se nám daří a že se rozrůstáme.“
„Ano, to je pravda, ale ta jasná hvězda — vetřelec — ta mi dělá starosti.“
„Naše staré Slunce. Co nám může udělat. K nám se nemůže dostat.“
„Ovšem, že může.“ Genarr hleděl na pronikavou hvězdu na západní obloze. „Lidé, které jsme nechali za sebou na Zemi a na koloniích musí nakonec Nemesis objevit. Možná ji už objevili. A možná už vyvinuli hyperposilování. Mám za to, že ho museli vyvinout krátce po našem odchodu. Naše zmizení je určitě muselo řádně popohnat.“
„Odešli jsme před čtrnácti lety. Proč tu tedy ještě nejsou?“
„Třeba je děsí pomyšlení na let, který by měl trvat dva roky. Znají skutečnost, že Rotor se o to pokusil, ale nevědí, že se nám to povedlo. Můžou si myslet, že naše trosky jsou rozesety po celé dráze mezi Sluncem a Nemesis.“
„My jsme našli sílu se toho odvážit.“
„Jistě. Ty si myslíš, že by se o to Rotor pokusil, kdybychom neměli Pitta? To Pitt nás všechny udolal a já pochybuj u, že se na ostatních koloniích nebo na Zemi najde druhý takový Pitt. Nesouhlasím s jeho metodami, s jeho morálkou či s jejím nedostatkem, jeho scestnými zásadami, s jeho chladnokrevnou schopností poslat děvče, jako je Marlene, někam — na něco, v čem zcela zjevně vidí její záhubu, ale když se to vezme podle výsledků, může se zapsat do historie jako velký muž.“
„Jako velký vůdce,“ řekla Insignová. „Ty jsi velký muž, Sievere. V tom je jasný rozdíl.“
Znovu následovala chvíle ticha, dokud Genarr tiše nepřenesclass="underline" „Stále jen čekám, kdy nás dopadnou. Toho se bojím nejvíc a zejména, když na mě svítí tamten vetřelec. Je to čtrnáct let, co jsme opustili sluneční soustavu. Co těch čtrnáct let lidi dělali? Přemýšlela jsi nad tím někdy, Eugenie?“