Mnoho kolonistů — přinejmenším ve sluneční soustavě — bylo tolikrát ve vesmíru, že pro ně bylo cestování vesmírem téměř stejně přirozené jako chůze. Ovšem kolonista, který by se vydal na Zemi, jediné místo, kde existovala atmosférická doprava, a použil letadla, byl výjimkou.
Kolonista, pro něhož bylo vakuum jako nejbližší přítel a bratr, pociťoval nezměrnou hrůzu pokaždé, když si představil hvízdání vzduchu okolo vozidla, které by pod sebou nemělo pevnou zem.
Cestování vzduchem však bylo na Erythro někdy nutností. Byl to velký svět, stejně jako Země. a stejně jako Země měl poměrně hustou (a dýchatelnou) atmosféru. Na Rotoru existovaly pilotní příručky, dokonce se tam našlo pár pozemských emigrantů se vzduchoplaveckými zkušenostmi.
A tak měla Kopule dvě malá letadla, možná trochu neohrabaná, trochu zastaralá, bez schopnosti pronikavě zrychlit nebo letět střemhlav — ale funkční.
Ve skutečnosti měla rotorská nevšímavost vůči vzduchoplavecké technice jednu výhodu. Letadla Kopule byla mnohem komputerizovanější než kterékoli plavidlo podobného typu na Zemi. Siever Genarr je vlastně bral jako komplikované roboty, kteří byli náhodou sestrojeni ve tvaru letadel. Erythrejské počasí bylo mnohem vlídnější než kdy mohlo být pozemské, protože nízká intenzita Nemesiina záření nestačila k nashromáždění energie potřebné pro velké a prudké bouře a tak bylo méně pravděpodobné, že by se jejich automatizovaná letadla někdy ocitla ve stavu ohrožení. Mnohem méně pravděpodobné.
Výsledkem toho bylo, že jednoduchá a nevzhledná letadla Kopule mohl řídit ve skutečnosti každý. Jednoduše jste letadlu řekl, co po něm chcete, a ono váš příkaz vykonalo. Pokud byl povel nejasný, nebo když připadal počítačovému mozku plavidla nebezpečný, požádalo vás o upřesnění.
Genarr sledoval, jak Marlene vystupuje do kabiny letadla a pociťoval přitom určité přirozené obavy určitě ne hrůzu jako do rtu se kousající Eugenie, která stála v úctyhodné vzdálenosti od celého výjevu. („Nechoď blíž,“ přikázal jí přísně, „zvláště, když se budeš tvářit, jako by ses dívala na počátek jisté katastrofy. Ještě by kvůli tobě začala panikařit.“)
Insignová si myslela, že k panice existují důvody. Marlene byla moc mladá, aby si pamatovala na svět, kde bylo létání běžné. Na raketu, která je dopravila na Erythro, reagovala klidně, ale jaká bude její reakce na něco tak neznámého, jako je let vzduchem?
Marlene zatím vylezla do kabiny a s naprosto klidným výrazem ve tváři se posadila do křesla.
Že by nechápala situaci? Genarr se zeptaclass="underline" „Marlene, drahoušku, uvědomuješ si, co se teď chystáme udělat, že?“
„Ano, strýčku Sievere. Jdeš mi ukázat Erythro.“
„Ze vzduchu, na to nezapomínej. Poletíme vzduchem.“
„Ano. To už jsi říkal.“
„Nezneklidňuje tě ta představa?“
„Ne, strýčku Sievere, ale tebe ano a pořádně.“
„Jen kvůli tobě, drahoušku.“
„O mě se vůbec nemusíš starat.“ Když vylezl za ní nahoru a posadil se obrátila k němu klidnou tvář:
„Dokážu pochopit, že je matka tak znepokojená, ale ty jsi znepokojený ještě víc než ona. Sice se to snažíš obdivuhodným způsobem zakrývat, ale kdyby ses viděl, jak si olizuješ rty, asi by ses styděl. Máš pocit, že když se něco stane, bude to tvoje vina a ta představa je pro tebe nesnesitelná. Ale říkám ti znovu, nic se nestane.“
„Jsi si tím jistá, Marlene?“
„Naprosto. Na Erythro mi nic nehrozí.“
„To jsi tvrdila o Nákaze, ale teď mluvíme o něčem jiném.“
„To je jedno, o čem mluvíme. Na Erythro mi nic neublíží.“
Genarr slabě zavrtěl hlavou, nejistě a pochybovačně, a hned si přál, aby to mohl vzít zpátky. Věděl totiž, že Marlene si to přečetla tak snadno, jako kdyby to bylo vytištěno tím největším tiskacím písmem na obrazovce počítače. Ale záleželo na tom? Kdyby byl to gesto potlačil, a choval se, jako by byl ulitý z bronzu, stejně by ho dešifrovala.
„Pojedeme do přechodové komory a chvilku tam zůstaneme, abych mohl zkontrolovat reakce řídicího obvodu letadla. Potom projedeme další propustí a letadlo se vznese do vzduchu. Vzápětí dojde k akceleračnímu efektu, který tě vtlačí do křesla. Pak už poletíme a pod námi nic nebude. Doufám, že si to uvědomuješ?“
„Vůbec se nebojím,“ řekla Marlene tiše.
50
Letadlo drželo přímý kurz napříč pustou, zvlněnou krajinou.
Genarr věděl, že Erythro byla geologicky živá planeta a věděl také, že vypracované geologické studie ukazovaly, že v historii planety byla období, kdy byla hornatá. Na cis-megasovské polokouli, na jejímž nebi visel téměř nehybný, napuchlý ovál Megas — planety, kolem níž Erythro obíhala — ještě sem tam nějaké hory zůstaly.
Avšak zde, na trans-megasovské straně, byly vévodícím rysem dvou velkých kontinentů pláně a kopečky.
Marlene, která v životě hory neviděla, připadaly i zdejší nízké pahorky úchvatné.
Jistě, i na Rotoru byly potůčky, a z výšky, ze které se dívali na Erythro, vypadaly její řeky stejně.
Genarr si pomysleclass="underline" Marlene se bude divit, až je uvidí zblízka.
Marlene si zvědavě prohlížela Nemesis, která už přešla zenit a klesala k západu. „Nehýbe se, že, strýčku Sievere?“ zeptala se.
„Hýbe,“ odpověděl Genarr. „Přinejmenším Erythro se otáčí relativně k Nemesis, ale pouze jedenkrát za den, zatímco Rotor jedenkrát za dvě minuty. Pro srovnání — Nemesis se z pohledu Erythro pohybuje nejméně o 1/700 rychleji než z pohledu Rotoru. Vypadá to. jako kdyby stála na jednom místě, ale není to tak docela pravda.“
Krátce pohlédl k Nemesis: „Ty jsi vlastně nikdy neviděla pozemské Slunce, Slunce sluneční soustavy; a jestli jsi ho viděla, tak si to nepamatuješ, protože jsi tehdy byla ještě dítě. Z místa, kde se ve sluneční soustavě nacházel Rotor, vypadalo Slunce mnohem menší.“
„Menší?“ řekla Marlene udiveně. „Počítač mi řekl, že je to Nemesis, kdo je z těch dvou menší.“
„Ve skutečnosti ano. Ale Rotor je Nemesis mnohem blíž, než byl za starých časů Slunci, proto se Nemesis zdá větší.“
„Od Nemesis jsme vzdáleni čtyři miliony kilometrů, že?“
„Ale od Slunce jsme byli vzdáleni padesát milionů kilometrů. Kdybychom byli takto vzdálení od Nemesis, přijímali bychom méně než jedno procento množství světla a tepla, jaké přijímáme teď. A kdybychom byli tak blízko Slunci jako jsme Nemesis, tak bychom se vypařili. Slunce je mnohem větší, jasnější a teplejší než Nemesis.“
Marlene se na Genarra nedívala, tón jeho hlasu jí zjevně stačil. „Z toho, jak to říkáš, strýčku Sievere, mám dojem, že bys byl nejraději zpátky u Slunce.“
„Narodil jsem se tam a tak není divu, že mě někdy přepadne touha po domově.“
„Ale Slunce je žhavé a zářivé. To musí být nebezpečné.“
„Nedívali jsme se do něj. A stejně tak by ses neměla dívat příliš dlouho na Nemesis. Dívej se jinam, drahoušku.“
Přesto sám vrhl na Nemesis ještě jeden rychlý pohled. Visela na západní obloze, rudá a nesmírná, s viditelným průměrem na čtvrtém stupni oblouku, tedy osmkrát tak velká jako Slunce pozorované ze staré polohy Rotoru. Tiché červené kolečko světla, ale Genarr věděl, že (ač poměrně zřídkakdy) se stávalo, že vzplanulo a na jeho vyrovnané tváři se na několik minut ukázala bílá skvrnka, na niž se nedalo dívat pouhýma očima. Malé, temně rudé sluneční skvrny byly častější, ale hůře postřehnutelné.