„Ano, setkala,“ odvětila Marlene s nádechem hořkosti. „Když si jeden kluk o nějaké káče myslí, že je hezká, myslí si to i ostatní. Začnou se předhánět —“ zarazila se, jakoby zahanbeně.
„Nakažlivost strachu byla jedním z důvodů, proč jsme Kopuli postavili na opačné polokouli. Další je ten, že když je Megas neustále na obloze, byla by na této polokouli astronomická pozorování obtížnější. Ale myslím, že je načase, abychom se vrátili. Víš, jaká je matka. Bude strachy bez sebe.“
„Tak jí zavolej a řekni, že jsme v pořádku.“
„To není nutné. Náš letoun vysílá nepřetržité signály. Ví, že jsme v pořádku — fyzicky. Ale ona má strach z něčeho jiného,“ řekl a významně si poklepal na čelo.
Marlene se prudce opřela do opěradla a ve tváři se jí mihl výraz nespokojenosti. „Ach jo. Já vím, že mi všichni řeknou: 'To je jen proto, že tě má moc ráda, ale mě už to vážně nebaví. Proč mi nemůže jednoduše uvěřit, když jí říkám, že se mi nic nestane?“
„Protože tě má moc ráda,“ řekl Genarr a tichým hlasem letadlu nařídil, aby se vrátilo zpět, „stejně jako ty máš ráda Erythro.“
Marlene se okamžitě rozsvítil obličej: „Ach ano, to mám.“
„Já vím. Stačí tě pozorovat, jak na ni reaguješ.“
A Genarra napadlo, jak by asi Eugenie reagovala na tohle.
51
Reagovala vztekle. „Co tím chceš říct, že miluje Erythro? Jak může milovat mrtvý svět? Je možné, že bys ji tak oblbnul? Existuje nějaký důvod, proč bys ty chtěl, aby ji milovala?“
„Eugenie, buď rozumná. Vážně si myslíš, že je možné Marlene oblbnout? Už se ti to někdy podařilo?“
„Tak co se stalo?“
„Vlastně jsem se ji pokusil vystavit situaci, která by se jí nelíbila nebo ze které by měla strach. Takže jestli jsem se o něco pokusil, tak jedině o to, aby se jí Erythro znelíbila. Vím ze zkušenosti, že Rotořané odchovaní malou a těsnou kolonií nekonečnost Erythro nesnášejí; nelíbí se jim červené světlo ani ta ohromná oceánová louže, nechtějí vidět stahující se mraky, nelíbí se jim Nemesis; a ze všeho nejvíc se jim nelíbí Megas. Všechny tyhle věci je většinou deprimují a děsí. A já je Marlene ukázal všechny. Vzal jsem ji nad oceán a potom ještě dál, aby viděla Megas celou nad obzorem.“
„A?“
„A jí to vůbec nevadilo. Řekla, že si už zvykla na červené světlo, a že jí už nepřipadá tak strašlivé. Oceán ji nevylekal ani v nejmenším, a co mi dodalo byl fakt, že Megas jí připadala zajímavá a zábavná.“
„Tomu nevěřím.“
„Budeš muset. Je to pravda.“
Insignová se zamyslela a potom zdráhavě pronesla: „Možná to je příznak toho, že se u ní už projevuje ta — ta —“
„Nákaza? Hned po příletu jsem zařídil další mozkový snímek. Ještě nemáme úplnou analýzu, ale předběžná prohlídka neukázala žádné změny. Mozkové křivky se mění velmi významně už při velmi lehkých případech onemocnění Nákazou. Marlene ji prostě nemá. Nicméně mě napadla zajímavá myšlenka. Víme, že Marlene je vnímavá, že si dokáže povšimnout nejrůznějších drobností. Pocitů, které do ní proudí z jiných lidí. Ale viděla jsi někdy, že by tomu bylo naopak? Že by ona vyzařovala pocity do druhých?“
„Nechápu, kam míříš.“
„Ví, kdy jsem nejistý nebo mírně rozrušený, i kdybych se to snažil ukrýt sebevíc, nebo že jsem klidný a vyrovnaný. Ale existuje způsob, jak by mě mohla přinutit nebo nějak napomoci k pocitu nejistoty a mírné rozrušenosti — nebo klidu a vyrovnanosti? Když přijímá, nemůže i vysílat?“
Insignová na něj vytřeštila oči. „To je šílenost!“ vykřikla a hlas se jí přitom nevěřícně třásl.
„Možná. Ale všimla sis někdy u Marlene něčeho takového? Přemýšlej.“
„Není o čem přemýšlet. Ničeho takového jsem si nikdy nevšimla.“
„Hm,“ zabručel Genarr. „Nejspíš opravdu ne. Určitě by se jí moc líbilo, kdyby tě mohla donutit, aby ses o ni tak nestrachovala — a to se jí bezesporu nedaří. Ovšem je pravda, když se přidržíme čistě jejích zvláštních schopností, že od té doby, co přijela na Erythro, se ještě prohloubily. Souhlasíš?“
„To ano.“
„Ale to není všechno. Je teď silně intuitivní. Ví, že je imunní vůči Nákaze. Je si jistá, že jí na Erythro nic nehrozí. Když se dívala dolů na oceán, věděla naprosto přesně, že do něj s letadlem nemůže spadnout a utopit se. Jak se chovala na Rotoru? Cítila se na něm někdy nejistě a ne příliš bezpečně, stejně jako se cítí kterýkoli její vrstevník?“
„Ano! Určitě.“
„Ale tady je z ní jiný člověk. Naprosto jistý sám sebou. Proč?“
„To nevím.“
„Že by na ni Erythro nějak působila? Ne, ne, nemám na mysli Nákazu. Že by nějaký další vliv? Něco docela jiného? Povím ti, proč se na to ptám. Cítím to sám.“
„Cítíš sám co?“
„Určitý optimismus, co se týče Erythro. Nevadí mi její pustota ani nic jiného. Ne, že by mně to v minulosti vadilo, že by mě Erythro kdovíjak zneklidňovala, ale nikdy jsem tuhle planetu neměl rád. Jenže při výletu s Marlene jsem k Erythro pociťoval více sympatií než za celá léta mého pobytu zde. Napadlo mě, že je třeba Marlenina radost nakažlivá, nebo že mě k ní nějakým způsobem nutí. Nebo že něco jiného, ať je to cokoli, co na ni působí, může působit i na mě — v její přítomnosti.“
„Myslím, že by sis měl dát sám udělat snímek mozku,“ podotkla kousavě Insignová.
Genarr pozdvihl obočí. „Myslíš, že jsem to neudělal? Co jsem tady, tak si ho nechávám dělat pravidelně. Kromě neodlučitelných změn spojených s procesem stárnutí u mě k žádným jiným změnám nedošlo.“
„Ale nechal sis svůj mozek prohlédnout potom, co jste se vrátili z toho letu?“
„Zajisté. To bylo první. Nejsem blázen. Úplná analýza mi ještě nedošla, ale předběžné vyšetření žádné změny nezjistilo.“
„Co tedy hodláš podniknout teď?“
„To je logické. Marlene a já opustíme Kopuli a vyjdeme na povrch Erythro.“
„Ne.“
„Učiníme příslušná opatření. Už jsem venku byl.“
„Ty možná,“ bránila se tvrdošíjně Insignová. „Ale ona ne. Nikdy.“
Genarr si povzdychl. Otočil se v křesle a podíval se na falešné okno visící na stěně jeho kanceláře, jako by se pokoušel přes něj zahlédnout narudlou krajinu venku. Ohlédl se na Insignovou.
„Tam venku je obrovský, zbrusu nový svět,“ řekl, „svět, který nepatří nikomu a ničemu. Můžeme ho mít celý, rozvinout ho, mít přitom na paměti všechna ponaučení nasbíraná trpkými lekcemi v našem dřívějším světě. Tentokrát můžeme postavit dobrý, čistý, slušný svět. Na červenou barvu se dá zvyknout. Můžeme planetu oživit našimi rostlinami a zvířaty. Můžeme zúrodnit její moře a pevniny a zahájit její vlastní evoluci.“
„A Nákaza? Co uděláš s ní?“
„Můžeme ji eliminovat a vytvořit z Erythro ideální planetu.“
„Když eliminujeme teplo a gravitaci a změníme chemické složení, můžeme udělat ideální planetu i z Megas.“
„Ano, Eugenie, ale musíš uznat, že Nákaza nepatří do stejného soudku jako teplota, gravitace a chemické složení.“
„Ale Nákaza je stejně nebezpečná; jen jiným způsobem.“
„Eugenie, myslím, že už jsem ti řekl, že Marlene je nejdůležitější osoba, kterou máme.“