Fisher se nepohnul. „Mám to brát, jako že o tom se mnou odmítáš mluvit? Přestože je to pro mě životně důležité?“
„Promluvíme si o tom — ale doma.“
53
Crile Fisher byl nedočkavý a stále zlostnější. Odmítl se posadit a vztekle se tyčil nad Tessou Wendelovou, která jen pokrčila rameny a posadila se na bílou modulovou lenošku. Hleděla na něj vzhůru a mračila se.
„Proč jsi tak rozčilený, Crile?“
Fisherovi se chvěly rty. Pevně je stiskl a s odpovědí si dal načas, jako by se snažil pouhým svalovým úsilím donutit ke klidu.
Nakonec řekclass="underline" „Jakmile se jednou sestaví posádka beze mě, bude to precedent. Nikdy už se tam nedostanu. Musím mít od začátku záruku, že budu na palubě vždycky, až dokud nedosáhneme Sousední hvězdy — a Rotoru. Nechci se stát pátým kolem u vozu.“
Wendelová odporovala:
„Proč děláš tak unáhlené závěry? Až nastane rozhodující okamžik, nikdo tě nevynechá. Loď ještě ani není schopná provozu.“
„Tvrdila jsi, že je. Co jsou to ty neuronové detektory, kterými se tak najednou oháníš? Prostředek, jak mě umlčet, jak odvést moji pozornost a potom se s lodí vytratit dřív, než si stačím uvědomit, že jste se na mě vykašlali. Přesně takhle to totiž je. A ty v tom jedeš s nimi.“
„Crile, ty ses zbláznil. Neuronové detektory byl můj nápad, moje přání, já na nich trvala.“ Vyzývavě, bez jediného mrknutí, mu hleděla do očí.
„Tvůj nápad!“ vybuchl. „Ale…“
Zdvihla ruku, jako by ho chtěla utišit. „Je to něco, na čem jsme pracovali souběžně s lodí. Nespadá to do mého oboru, ale byla jsem to já, kdo neurofyziky, dá se říct, nemilosrdně popoháněl, aby to co nejrychleji dokončili. A důvod? Právě proto, že chci, abys byl na lodi, když se vydá k Sousední hvězdě. Nechápeš?“
Zavrtěl hlavou.
„Mysli, Crile. Kdybys nebyl tak bezhlavě zaslepený vztekem, přišel bys na to sám. Je to přece úplně jednoduché. Je to 'neuronový detektor'. Zaznamenává nervovou aktivitu na dálku. Vyšší nervovou aktivitu. Zkrátka přítomnost inteligentního života.“
Fisher měl oči dokořán. „Myslíš to, co používají doktoři v nemocnici?“
„Ovšem. Běžné lékařské a psychologické zařízení ke zjišťování mentálních poruch v ranném stadiu — ale z metrové vzdálenosti. Já potřebuji astronomické vzdálenosti. Není to nic nového. Stará věc, jen s obrovsky rozšířeným dosahem. Crile, jestli je Marlene naživu, tak bude na kolonii, na Rotoru. Rotor bude obíhat někde kolem té hvězdy. Říkala jsem ti, že nebude snadné zjistit jeho polohu. Když ho nenajdeme rychle, myslíš, že si budeme moci být jistí, že tam opravdu není — a ne, že jsme ho jen náhodou nezpozorovali, ostrůvek u oceánu jiných asteroidů? Máme snad po celé měsíce nebo roky pokračovat v pátrání, abychom se ujistili, ne že jsme ho nepostřehli, ale že tam opravdu není?“
„A neuronový detektor —“
„Najde Rotor za nás.“
„Nebude to stejně tak obtížné, zjistit —“
„Ne, nebude. Vesmír je přehlcený světelnými a rádiovými vlnami a všemožnými druhy záření a my musíme rozlišit jeden zdroj od tisíce, od milionu ostatních. Lze to provést, ale není to snadné a může to chvíli trvat. Ovšem elektromagnetické záření, příznačné pro vyšší nervovou činnost, je zcela jedinečné. Je velmi nepravděpodobné, že zachytíme více než jeden zdroj — a pokud ano, bude to proto, že Rotor postavil další kolonii. Tak je to, abys věděl. Chci najít tvou dceru stejně tak, jako ji chceš najít ty sám. A proč bych to dělala, kdybych nechtěla, abys letěl s námi? Poletíš.“
Fisher vypadal ohromeně. „A ty jsi to vnutila celému projektu?“
„Mám nad nimi nemalou moc, Crile. A nejen to — je to ale přísně tajné, proto jsem nemohla mluvit u lodi.“
„Áh? Nenapínej mě.“
Wendelová řekla hlasem, ve kterém se ozývala něha: „Crile, myslím na tebe mnohem častěji, než si dovedeš představit. Ani nevíš, jak hrozně bych tě chtěla ušetřit zklamání. Co když u Sousední hvězdy nic nenajdeme? Co když nám průzkum oblohy s určitostí řekne, že v blízkosti neexistuje žádná živoucí forma inteligentního života? Vrátíme se rovnou domů a ohlásíme, že jsme po Rotoru nenašli žádnou stopu? Jen se, prosím tě, teď nepoddej jedné z těch tvých nálad. Já netvrdím, že když nenalezneme u Sousední hvězdy známky inteligentního života, že to musí nutně znamenat, že Rotor a jeho obyvatelé jsou mrtví.“
„Co jiného by to mělo znamenat?“
„Mohli být se Sousední hvězdou tak nespokojení, že se rozhodli odejít jinam. Možná se zdrželi jen tak dlouho, aby mohli vydolovat z asteroidů nové suroviny, které budou potřebovat pro stavbu a revitalizaci mikrofúzních motorů, a hned letěli dál.“
„A kdyby to tak bylo, jak bychom se dozvěděli, kde jsou?“
„Jsou pryč skoro čtrnáct let. S hyperposilováním mohou cestovat pouze rychlostí světla. Jestli dosáhli některé hvězdy a usídlili se v její blízkosti, musí to být hvězda, která je od nás vzdálená v okruhu čtrnácti světelných let. A těch není moc. Při superluminální rychlosti je můžeme navštívit všechny. A s neuronovými detektory zase rychle zjistíme, zda se Rotor nachází v blízkosti některé z nich.“
„Taky mohou v této chvíli bloudit v prostoru mezi hvězdami. Jak bychom je lokalizovali potom?“
„Nijak, ale když za šest měsíců prozkoumáme neuronovými detektory tucet hvězd, namísto abychom ten čas strávili marným prohledáváním jediné hvězdy, tak se tím naše šance přinejmenším trochu zvětší. A když neuspějeme — a na takovou možnost se musíme připravit — tak se alespoň vrátíme se spoustou údajů o tuctu různých hvězd — bílém trpaslíkovi, horké, modrobílé hvězdě, hvězdě slunečního typu, dvojhvězdě, a tak dále. Je nanejvýš pravděpodobné, že se víc než na jednu takovou cestu už nikdy v životě nedostaneme, takže když už, tak už. Vejít do historie s pořádným rámusem, co ty na to, Crile?“
Crile zamyšleně odpověděclass="underline" „Asi máš pravdu. Pročesat tucet hvězd a nic nenajít bude už tak dost zlé, ale prohledat okolí jediné hvězdy a vrátit se s vědomím, že Rotor může být někde jinde, v dosažitelné vzdálenosti, jenomže jsme už neměli čas se nikam vydat, by bylo mnohem horší.“
„Přesně tak.“
Crile posmutněle slíbiclass="underline"
„Zkusím si to zapamatovat.“
„Ještě něco,“ řekla Wendelová. „Neuronový detektor může zaznamenat i inteligenci, která není pozemského původu. To bychom si přece nemohli nechat ujít.“
Fisher vypadal polekaně. „Ale není to příliš pravděpodobné, že?“
„To tedy ne, ale kdyby k tomu došlo, o důvod víc nenechat si to ujít. Zvláště, nachází-li se v okruhu čtrnácti světelných let od Země. V celém vesmíru nemůže být nic tak zajímavého jako jiná forma inteligentního života — nebo taky nebezpečného. Museli bychom se o ní dozvědět víc.“
„Jaké jsou vůbec vyhlídky na zaznamenání inteligence nepozemského původu?“ zeptal se Fisher. „Neuronové detektory jsou konstruovány pouze na lidskou inteligenci. Mně se zdá, že bychom nerozpoznali ani život jako takový, natož inteligentní.“
„Možná se nám nepodaří rozpoznat přítomnost života, ale podle mě v žádném případě nemůžeme nezaznamenat přítomnost inteligence, a to, za čím jdeme, není život jako takový, nýbrž právě inteligence. A ta, ať už je jakákoli, jakkoli nezvyklá, jakkoli nerozpoznatelná, musí mít složitou strukturu, velmi složitou strukturu — přinejmenším tak složitou, jako je lidský mozek. A co víc, musí s sebou nést elektromagnetické interakce. Gravitační přitažlivost je velmi slabá; silné a slabé nukleární interakce mají příliš krátký dosah. A co se týče toho nového hyperpole, se kterým pracujeme při superluminálním pohonu, to, pokud víme, neexistuje nikde v přírodě, ale pouze jako výtvor inteligence.