Neuronový detektor dokáže zaznamenat nesmírně komplikované elektromagnetické pole, které znamená inteligenci, bez ohledu na její formu či chemické složení. A my budeme připraveni buď se něčemu přiučit, nebo vzít rychle nohy na ramena. A co se týče neinteligentního života, není vůbec pravděpodobné, že by mohl být technologické civilizaci, jako je naše, nebezpečný — přestože zajímavé by pro nás byly všechny formy cizího života, dokonce i na úrovni virů.“
„A proč se to musí všechno držet v tajnosti?“
„Proto, myslím si — vlastně vím, že nás Pozemský kongres bude chtít mít zpátky co nejrychleji, aby měli jistotu, že projekt byl úspěšný a tedy mohli začít s výstavbou lepších modelů luminálních plavidel založených na naší zkušenosti s prototypem. Ovšem já sama, pokud všechno proběhne v pořádku, si ráda prohlédnu vesmír a nechám je čekat. Netvrdím, že to udělám určitě, ale tuhle možnost si chci nechat v zásobě. Mám podezření, že kdyby věděli, o mých plánech — i když o tom přemýšlím jen teoreticky — pokusili by se utvořit posádku z lidí, kteří by se jejich rozkazům podřizovali ochotněji.“
Fisher se slabě usmál.
„Co je, Crile? Řekněme, že nenajdeme žádnou stopu po Rotoru a jeho obyvatelích. To by ses v tom případě jednoduše zklamaně vrátil domů? Celý vesmír na dosah a vzdát to?“
„Ne. Jenom nevím, jak dlouho to potrvá, než naistalují detektory a všechno, co sis ještě mohla navymýšlet. Za dva roky a něco mi bude padesát. A v padesáti jsou agenti pracující pro Úřad běžně stahováni z terénu. Dostanou nějaké teplé kancelářské křeslo na Zemi a do vesmíru už je nepustí.“
„No a?“
„Za dva roky a něco už neprojdu kvalifikací. Řeknou mi, že už jsem příliš starý, a žádný vesmír na dosah.“
„Hloupost! Mě pustí a je mi padesát už teď.“
„Ty jsi zvláštní případ. Je to tvá loď.“
„Ty jsi také zvláštní případ, protože na tobě budu trvat. Kromě toho pro ně nebude nic snadného sehnat pro Superluminal kvalifikované lidi. Všechno, co můžeme udělat, je přesvědčit je, aby se přihlásili dobrovolně. A přihlásit se musí: nemůžeme si dovolit dát loď do rukou nějakým nedobrovolným naverbovancům.“
„Proč by se neměli najít dobrovolníci?“
„Protože jsou to Pozemšťané, můj milý Crile, a vesmír je skoro pro všechny Pozemšťany něco jako postrach. Hyperprostor je pro ně ještě větší hrůza a oni se budou držet pěkně zpátky. Budeme tam ty a já a ještě tři dobrovolníci a můžu ti říct už napřed, že sehnat je bude problém. Už jsem si jich pěknou řádku předběžně obešla, a zatím mi, tak napůl, přislíbili účast dva, co za něco stojí: Čao-Li Wu a Henry Jarlow. Třetího ještě stále nemám. A i kdyby se, navzdory vší pravděpodobnosti, přihlásilo tucet dobrovolníků, tebe nevyškrtnou kvůli nikomu, protože když to nepůjde jinak, tak budu trvat na tom, abys šel se mnou jako můj velvyslanec k jednání s Rotořany. A když ti ani to nestačí, tak ti slibuji, že loď vystartuje dřív, než ti bude padesát.“
Teď už bylo ve Fisherově úsměvu znát opravdové ulehčení. „Miluju tě, Tesso. Víš, opravdu tě miluju.“
„Ne, nevím, jestli mě opravdu miluješ, zvláště když to říkáš tímhle tónem, jako by tě to samotného překvapilo. Je to hrozně zvláštní, Crile, ale za celých těch osm let, co se známe, co spolu žijeme, co spolu spíme, jsi to nikdy neřekl.“
„Ne?“
„Věř mi, dávala jsem pozor. A víš. co ještě je zvláštní? Já ti taky nikdy neřekla, že tě miluju, a přesto — miluju tě. Ale ze začátku tomu tak nebylo. Nevíš, co se stalo?“
Fisher potichu řekclass="underline" „Možná jsme se do sebe zamilovali postupně, aniž bychom si toho všimli. To se někdy stává, nemyslíš?“
Plaše se na sebe usmáli, jako by nevěděli, co si s tím mají počít.
DVACET PĚT
POVRCH
54
Eugenii Insignovou sužovaly obavy. Víc než to.
„Povím ti, Sievere, od té doby, co jsi vzal Marlene na výlet letadlem, jsem se pořádně nevyspala.“ Hlas jí sklouzl do něčeho, co by se u ženy s méně pevným charakterem dalo možná nazvat fňukáním. „Nebyla ta projížďka vzduchem — k oceánu a zpátky, taky jste se vrátili až po soumraku — nebylo to pro ni dost? Proč ji nezastavíš?“
„Proč ji nezastavím?“ protáhl Siever, jakoby otázku vychutnával na jazyku. „Proč ji nezastavím? Eugenie, už jsme se dostali za hranici, kdy jsme byli schopní Marlene zastavit.“
„To je nesmysl, Sievere. To je skoro až zbabělost. Schováváš se za ni a předstíráš, že je všemocná.“
„A není? Ty jsi její matka. Přikaž jí, ať zůstane v Kopuli.“
Insignová sevřela rty.
„Je jí patnáct. Nechci ji tyranizovat.“
„Právě naopak. Moc ráda bys ji tyranizovala. Ale když se o to pokusíš, podívá se na tebe těma svýma neskutečnýma očima a řekne něco jako: 'Matko, cítíš se vinná tím, žes mě připravila o otce, a také máš pocit, že se proti tobě spikl celý svět, aby tě za trest připravil o mě, což je nesmyslná představa'.“
Insignová se zamračila.
„To je největší blbost, jakou jsem kdy slyšela, Sievere. Nic takového nepociťuji a ani bych nemohla.“
„Samozřejmě, že ne. Jenom jsem si něco vymyslel. Ale Marlene si vymýšlet nebude. Ona bude vědět přesně, z toho, jak pohneš palcem nebo lopatkou nebo něčím jiným, co tě sžírá, a taky ti to poví a bude to čistá pravda a to tak zahanbující pravda, že si myslím, že budeš mít dost starostí s tím, co říct na svou obranu, a raději toho necháš, než aby sis od ní nechala postupně odlupovat jednotlivé slupky své duše.“
„Neříkej mi, že se ti to stalo.“
„Mně ne, protože mě má ráda a já se s ní snažím jednat velmi diplomaticky. Ale mám strach pomyslet, co by ze mě zbylo, kdybych se jí postavil na odpor. Podívej se, pokoušel jsem se ji zdržet. To musíš uznat. Chtěla jít ven okamžitě po návratu z toho vyhlídkového letu. A já ji zdržel až do konce měsíce.“
„Jak se ti to povedlo?“
„Pouhá sofistika, to tě můžu ujistit. Je prosinec. Řekl jsem jí, že za tři týdny začne nový rok, alespoň podle Pozemského kalendáře, a jak lépe oslavit začátek roku 2237, zeptal jsem se jí, než odstartováním nové éry průzkumu a osídlování Erythro? Víš, ona se totiž právě takto dívá na své působení na planetě — jako na začátek nové éry. A tím je to horší.“
„Proč horší?“
„Protože se na to nedívá jako na svůj rozmar, ale jako na něco, co je životně důležité pro Rotor a možná i pro lidstvo. Není nad to, když člověk uspokojuje své potěšení a nazývá to vznešeným příspěvkem ke společnému blahu. Omlouvá to všechno. Dělal jsem to také, jako ty, jako všichni. A z těch, koho znám, nejvíc Pitt. Ten se nejspíš přesvědčil, že dýchá jen proto, aby přispíval oxidem uhličitým rostlinstvu na Rotoru.“