„Takže jsi ji zdržel tím, že jsi zabrnkal na její megalomanskou strunu.“
„Ano, a ještě stále máme týden času zjistit, jestli ji něco může zastavit. To říkám, i když musím přiznat, že ji moje zdůvodnění neoklamalo. Souhlasila, že počká, ale řekla: 'Myslíš si, že když mě pozdržíš, získáš tím alespoň kousíček náklonnosti mé matky, že, strýčku Sievere? Nevidím na tobě nic, co by poukazovalo na to, že bys příchodu nového roku přikládal sebemenší význam. “
„Taková neomalenost.“
„Jen neomalená pravda. Možná úplně totéž.“
Insignová odvrátila pohled. „Moji náklonnost? Co mám na to říct —“
Genarr rychle řekclass="underline" „Co bys říkala? Řekl jsem ti, že jsem tě miloval a teď vidím, že s přibývajícími roky se na tom mnoho nezměnilo. Ale to je můj problém. Nikdy ses ke mně nechovala nečestně. Nikdy jsi mi nezavdala důvod k nadějím. A jestli jsem takový blázen, že nedokážu pochopit, co znamená ne. proč by tě to mělo zajímat?“
„Zajímá mě, jestli se cítíš nešťastný, ať už z jakéhokoli důvodu.“
„To už je co říct.“ Genarr vydoloval na tváři úsměv. „To je nesrovnatelně lepší než nic.“
Insignová odvrátila zrak a po chvilce váhání se vrátila k tématu Marlene. „Ale Sievere, když Marlene prohlédla tvé pohnutky, proč potom souhlasila s odkladem? „
„Nebude se ti to líbit, ale raději ti povím pravdu. Marlene řekla: 'Počkám do Nového roku, strýčku Sievere, protože to třeba matku opravdu potěší, a já jsem na tvé straně. „
„To řekla?“
„Nesmíš se na ni zlobit. Očividně jí učaroval můj pronikavý důvtip a šarm, myslí si, že mi tím prokáže službu.“
„Normální dohazovačka,“ konstatovala Insignová; viditelně se zmítala mezi hněvem a pobaveností.
„Abych řekl pravdu, napadlo mě, že kdyby ses přinutila dát najevo trochu zájmu o mě, mohli bychom toho využít a k ledasčemu ji přesvědčit, když si bude myslet, že to posílí tvoji náklonnost ke mně — jenže ta by musela být opravdová, jinak by to prokoukla. A kdyby byla opravdová, tak by zase Marlene nepovažovala za
nutné se omezovat a napomáhat něčemu, co už existuje. Chápeš?“
„Chápu,“ řekla Insignová, „že kdyby nebylo Marleniny vnímavosti, tak by byl tvůj vztah ke mně rozhodně machiavelistický.“
„Teď jsi mě docela prokoukla, Eugenie.“
„Tak, a což takhle udělat to, co se nakonec samo nabízí? Dát ji pod zámek, strčit do rakety a poslat zpátky na Rotor.“
„Se svázanýma rukama a nohama, předpokládám. Stejně bychom něco takového ani nedokázali, a už chápu, jak se na to dívá Marlene. Začínám uvažovat o kolonizaci Erythro — celého světa, který nám leží u nohou.“
„Dýchat jeho bakterie, mít je v potravě a ve vodě.“ Insignová se ušklíbla.
„A co má být? Dýcháme, pijeme a jíme je — do určité míry — i zde. Nelze se jich zbavit dokonale. Když už o tom mluvíme, na Rotoru jsou také bakterie, které dýcháme, pijeme i jíme.“
„Ano, ale na rotorské životní formy jsme adaptovaní. A toto jsou cizí životní formy.“
„Tím lépe. Když na ně nejsme adaptovaní, nejsou adaptované ani ony na nás. Nemáme důvod si myslet, že by na nás mohly eventuálně parazitovat. Prostě to budou jen neškodné částečky prachu.“
„A Nákaza.“
„To už je horší, jistě, dokonce i v takovém případě, kdy se jedná pouze o to dovolit Marlene, aby se prošla venku. Učiníme, samozřejmě, potřebná bezpečnostní opatření.“
„Jaká opatření?“
„Bude mít na sobě ochranný oblek, to je jedna věc. A druhá věc, půjdu s ní já. Budu fungovat jako její kanárek.“
„Co tím myslíš, 'kanárek'?“
„To byl způsob, který se před několika staletími používal na Zemi. Horníci nosili kanárky — víš, takové malé žluté ptáčky — s sebou do dolů. Když se zhoršil vzduch, zemřel kanárek dřív, než to stačilo zapůsobit na lidi, a ti, když viděli, že něco není v pořádku, vyfárali. Jinými slovy, když se začnu chovat divně, ihned nás oba dopraví nazpět.“
„Ale co když to na ni zapůsobí dřív než na tebe?“
„Nemyslím. Marlene si připadá imunní. Řekla to už tolikrát, že jsem tomu uvěřil.“
55
Eugenie Insignová nikdy nesledovala přibližující se začátek nového roku na kalendáři s takovou pozorností. Nebyl k tomu důvod. Kalendář byl vlastně jen přežitek, navíc dvakrát zrušený.
Na Zemi začínal rok označováním období a svátků, které se k nim vztahovaly — letní slunovrat, zimní slunovrat, setba, žně — bůhví jaká další jména všechny měly.
Crile (vzpomněla si Insignová) jí kdysi spletitosti kalendáře vysvětloval. Objasňoval to tím svým zasmušilým a jakoby slavnostním způsobem, se kterým dělal všechno, co mu připomínalo Zemi. Naslouchala mu se směsicí horlivosti a obav; horlivě proto, že s ním chtěla sdílet jeho zájem, což by je mohlo k sobě víc přiblížit; a s obavami proto, že se bála, aby ho jeho láska k Zemi od ní neodehnala, jak se nakonec stalo.
Zvláštní, že při těch vzpomínkách stále pociťovala bolest — nebo už byla slabší? Zdálo se jí, že si vlastně nedokáže vzpomenout na Crilův obličej, že si pamatovala už jen právě tu vzpomínku. Byla to už jen vzpomínka na vzpomínky, co teď stálo mezi ní a Genarrem?
A přesto to byla jen vzpomínka, která na Rotoru zachovávala kalendář.
Rotor nikdy neměl žádná období. Rok, ten samozřejmě ano, protože (a spolu s ním všechny kolonie systému Země-Měsíc, s nepočetnou výjimkou těch, co obíhaly kolem Marsu nebo co byly vystavěny v pásmu asteroidů) doprovázel Zemi na její dráze kolem Slunce. Ovšem bez ročních období neměl rok jako takový smysl. Pohromadě ho držely jen měsíce a týdny.
Rotor měl také den, umělý, čtyřiadvacetihodinový, během něho se na poloviční dobu jeho trvání vpouštělo dovnitř sluneční světlo a na druhou polovinu se blokovalo. Mohli stanovit jakýkoli časový úsek, ale rozhodli se pro délku jednoho pozemského dne, rozděleného do dvaceti čtyř hodin po šedesáti minutách, každá z nich čítala šedesát sekund. (Alespoň dny a noci měly jednotný dvanáctihodinový rytmus.)
Čas od času některá kolonie přišla s návrhem, aby se uzákonil systém, který by dny pouze počítal a seskupoval je do desítek a jejích násobků; do dekadnů, hektodnů, kilodnů, a z druhé strany zase do decidnů, centidnů a milidnů; jenže to bylo ve skutečnosti neproveditelné.
Kolonie si nemohly určit každá svůj vlastní systém, protože by tím nastal zmatek v obchodní a komunikační síti. Stejně tak se nemohl ustanovit žádný jednotný systém nezahrnující Zemi, neboť tam stále žilo devadesát devět procent lidské populace, a zbylé jedno procento k ní vázaly tradice. Vzpomínka přiměla Rotor a všechny ostatní kolonie udržovat kalendář, který byl pro ně v podstatě zbytečný.
Ale nyní Rotor opustil sluneční soustavu a stal se z něj izolovaný a osamocený svět. Neexistovaly na něm žádné dny, měsíce ani roky v pozemském slova smyslu. Nebylo to dokonce ani sluneční světlo, co oddělovalo den od noci, protože Rotor zářil umělým osvětlením, jež každých dvanáct hodin přecházelo do temnoty osvětlované jen několika jasnými body. Tuto strohou přesnost nenarušovalo dokonce ani postupné ztlumování a rozsvěcování, které simulovalo úsvit a soumrak. Nezdálo se, že by to bylo potřeba. A přitom, v celém tomto uspořádání, jednotlivé rodiny podle individuálních potřeb a zvyklostí zachovávaly vlastní režim rozsvěcování a zhasínání. Dny ale počítaly podle koloniálního času — což byl čas pozemský.