Dokonce i zde, na erythrejské Kopuli, kde se přirozeně střídal den s nocí, a tímto rytmem se ti, kteří ji obývali, bezděčně řídili, se v oficiálních výpočtech používala ne zcela odpovídající délka koloniálního dne, a tedy dne pozemského — oné vzpomínky na vzpomínku.
V poslední době sílily názory, že den nemá být jedinou základní časovou jednotkou. Insignová bezpečně věděla, že Pitt byl pro decimalizaci měření času, a přesto se i on zdráhal předložit to oficiálně, v obavě před vlnou divokého odporu.
Ale možná ne navždy. Tradiční, neuspořádané jednotky týdnů a měsíců, jak se zdálo, ztratily na důležitosti a svátky se stále častěji opomíjely. Insignová ve svých astronomických pracích používala jako jediné signifikantní časové jednotky dny. Jednoho dne starý kalendář zanikne a někdy v nedohledné budoucnosti se ustanoví nové dohodnuté metody značení času — třeba Standardní galaktický kalendář.
Avšak nyní shledala, že v duchu odpočítává zbývající čas, do, svým způsobem chaotického, začátku nového roku. Na Zemi začínal Nový rok alespoň v době slunovratu — zimního na severní a letního na jižní polokouli. Souviselo to nějak s oběžnou drahou Země kolem Slunce, jak, to si na Rotoru pamatovali už jen astronomové.
Avšak nyní — přestože Insignová astronomem byla — byl pro ni nový rok spojený pouze s Marleniným bláznivým podnikem na povrchu Erythro — termín, který vybral Siever jen proto, že mimo jiné znamenal i přijatelný odklad, a s tím zase Insignová souhlasila jen proto, že navenek předstírala, že je to jen rozmar nedospělé dívky.
Když se probrala z hlubokého zamyšlení, zjistila, že si ji Marlene starostlivě prohlíží. (Kdy vstoupila do pokoje? Nebo byla Insignová tak hluboce zabraná do svých myšlenek, že ani nezaslechla její kroky?)
„Ahoj, Marlene,“ napůl šeptem řekla Insignová.
Marlene chmurně pronesla: „Trápíš se, mami.“
„Na to není potřeba zvláštní vnímavosti, aby to člověk postřehl, Marlene. Jsi stále rozhodnutá vyjít na povrch Erythro?“
„Ano. Naprosto. Absolutně.“
„Proč, Marlene, proč? Můžeš mi to vysvětlit tak, abych to pochopila?“
„Ne, protože ty to nechceš pochopit. Volá mě.“
„Co tě volá?“
„Erythro. Chce mě tam mít.“ Marlenin obvykle rozmrzelý obličej se najednou jakoby rozzářil.
Insignová vyprskla:
„Když mluvíš tímhle tónem, tak mám prostě pocit, jako kdybys už dostala tu — tu —“
„Nákazu? Ne. Strýček Siever právě obdržel poslední mozkový snímek, který mi udělali. Říkala jsem mu, že to není nutné, ale řekl, že než půjdeme ven, musíme nechat udělat záznam. Jsem naprosto normální.“
„Mozkové snímky ti nemůžou říct všechno,“ mračila se Insignová.
„Mateřské obavy taky ne,“ řekla Marlene.
Potom mírněji:
„Mami, prosím tě, já vím, že chceš získat čas, ale já to nedovolím. Strýček Siever mi dal slovo. Jdu ven, i když bude pršet, i když bude špatné počasí. V této roční době nejsou nikdy žádné bouřky ani teplotní extrémy. Vlastně tu nejsou skoro celý rok. Je to nádherný svět.“
„Ale pustý — mrtvý. Až na ty mikroby,“ řekla Insignová opovržlivě.
„Ale jednoho dne do něj vdechneme život.“ Marlene odvrátila oči zamlžené snivým pohledem. „To vím jistě,“ dodala.
56
„E-oblek je jednoduchý,“ vysvětloval Siever Genarr. „Nemusí totiž odolávat tlaku. Není to potápěčský oblek ani kosmický skafandr. Má helmu a stlačenou zásobu recyklovaného vzduchu a malou výhřevnou jednotku, která udržuje přiměřenou teplotu. Je, samozřejmě, vzduchotěsný.“
„Padne mi?“ zeptala se Marlene a s odporem pohlédla na hrubý pseudo-textilní materiál.
„Po estetické stránce asi ne,“ usmál se Genarr a zamrkal. „Jeho smyslem není krása, ale užitek.“
Marlene s mírnou podrážděností řekla: „Je mi jedno, jak v tom budu vypadat, strýčku Sievere, ale nechci se potácet jak medvěd. Jestli se mi v tom bude chodit špatně, tak je to k ničemu.“
Do rozhovoru se vložila Eugenie Insignová, která do té chvíle všechno pozorovala, obličej bledý, rty sevřené.
„Oblek je na to, aby tě chránil, Marlene. Jestli ti sedne nebo ne, to mě nezajímá.“
„To ale neznamená, že musí být nepohodlný, ne, matko? Ten, co mi sedne, mě ochrání stejně dobře.“
„Tenhle ti myslím padne docela dobře,“ řekl Genarr. „Lepší už jsme nenašli. Koneckonců, máme je jen v číslech pro dospělé.“ Otočil hlavu k Insignové. „V poslední době už je moc nepoužíváme. Jednu dobu, po tom, co odezněla Nákaza, jsme ještě dělali nějaké průzkumy, ale teď už naše nejbližší okolí známe poměrně dobře a když se občas přece jen dostaneme ven, tak většinou v uzavřených E-vozech.“
„Nejraději bych byla, kdybyste ty uzavřené E-vozy použili i teď.“
„To ne,“ vyděsila se Marlene. „V jednom dopravním prostředku už jsem venku byla. Chci jít pěšky. Chci — cítit zem.“
„Blázen,“ zavrtěla hlavou Insignová.
Marlene vybuchla: „Přestaneš konečně s těmi narážkami —“
„Kam se poděla tvá vnímavost? Neměla jsem na mysli Nákazu. Jen posedlost v běžném slova smyslu. Chci říct — ach, Marlene, já se z tebe zblázním.“
Potom řekla: „Sievere, když jsou ty obleky staré, jak můžeš vědět, že jsou nepropustné?“
„Protože jsme je zkoušeli, Eugenie. Ujišťuji tě, že jsou v pořádku. Nezapomeň, že jdu s ní a budu ho mít taky.“
Insignová zjevně hledala nějakou záminku. „A co když se ti najednou bude chtít —“ udělala rukou mnohoznačné gesto.
„Močit? To máš na mysli? O to je také postaráno, i když to není zrovna pohodlné. Jenže toho nebude zapotřebí. Vyprázdnili jsme své měchýře a na několik hodin jsme bez problémů — anebo bychom měli být. Taky nejdeme bůhvíjak daleko, takže se v případě potřeby budeme moci vrátit do Kopule. Už bychom měli jít, Eugenie. Venku jsou příznivé podmínky a toho bychom měli využít. Ukaž, Marlene, pomůžu ti s tím oblekem.“
„Jsi nějak moc horlivý,“ podotkla uštěpačně Insignová.
„Proč ne? Abych se přiznal, sám se rád podívám ven. Kopule ti může po čase snadno začít připadat jako vězení, abys věděla. Možná, že kdybychom chodili ven častěji, tak by naši lidé vydrželi v Kopuli déle. Tady máš, Marlene, teď už zbývá jen helma.“
Marlene zaváhala. „Ještě okamžik, strýčku Sievere.“ Nacpaná v obleku s napřaženou paží přistoupila k Insignové.
Insignová na ni chmurně shlížela.
„Mami,“ obrátila se k ní Marlene. „Znovu ti opakuju, buď klidná, prosím tě. Mám tě ráda a jen tak pro nic za nic bych tě strachu nevystavovala. Dělám to jenom proto, že vím, že se mi nic nestane a že k žádnému strachu není důvod. Vsadím se, že by sis sama nejraději nasadila E-oblek, abys mohla jít se mnou ven a neztratit mě z očí, ale neopovaž se to udělat.“
„Proč ne, Marlene? Nikdy bych si neodpustila, že jsem nebyla s tebou, abych ti pomohla, kdyby se ti něco stalo.“
„Ale mně se nic nestane. A i kdyby se stalo, k čemuž nedojde, co bys mohla dělat? Krom toho se Erythro tak bojíš, že tvoje psychika je pravděpodobně bezbranná vůči všem neznámým účinkům. Co kdyby Nákaza napadla tebe a ne mě? Jak bych s tím pak měla žít já?“