„Rozběhnout,“ doplnila D'Aubissonová.
„Ano, ale — ale —“
„Ale zjistil jste, že nemůžete. Byl jste téměř paralyzován. Mám pravdu?“
Genarr přikývl. „Ano. Tak nějak. Pokoušel jsem se rozběhnout, ale — neměla jste někdy takovou tu noční můru, kdy vás někdo pronásleduje a vy se nijak nemůžete přinutit ke běhu?“
„Ano. Ty míváme všichni. Obvykle přichází, když se nám nějakým způsobem podaří zamotat ruce nebo nohy do přikrývek.“
„Měl jsem pocit, jako bych byl ve snu. Nakonec se mi podařilo vykřiknout, ale bez E-obleku mě určitě nemohla slyšet.“
„Měl jste pocit, že na vás jdou mdloby?“
„Ani ne. Jen pocit bezmoci a zmatku. Jako by ani nemělo smysl pokoušet se rozběhnout. Potom mě Marlene spatřila a rozběhla se ke mně. Nějak musela poznat, že jsem v maléru.“
„Nevypadalo to, že by měla s běháním nějaké problémy. Je to tak?“
„Ani jsem si neuvědomil, že běžela. Jakoby najednou byla u mě. Potom jsme — Musím se vám přiznat, Ranay. Potom si už nic nepamatuji.“
„Do Kopule jste vešli společně,“ doplnila ho klidně D'Aubissonová. „Pomáhala vám, podpírala vás. Jakmile jste byl v Kopuli, tak jste se zhroutil. A teď — vás mám tady.“
„A myslíte si, že mám Nákazu.“
„Myslím si, že jste zažil něco nenormálního, ale na mozkovém snímku vám nemohu nic najít, a to mě mate. To je všechno.“
„Byl to pro mě šok, vidět jak, je Marlene v nebezpečí. Proč by si svlékala E-oblek, kdyby ne —“ najednou se zarazil..
„Kdyby nepodléhala Nákaze. Tak jste to myslel?“
„Napadlo mě to.“
„Ale vypadá, že je v pořádku. Chcete se ještě trochu prospat?“
„Ne. Udělejte mi další mozkový snímek a dohlédněte na to, aby dopadl dobře, protože teď, když jsem tu historku ze sebe vyklopil, mi je už o poznání líp. Hned potom se musím pustit do práce, vy ukrutnice.“
„I kdyby snímek mozku dopadl napohled dobře, veliteli, tak zůstanete přinejmenším čtyřiadvacet hodin na lůžku. Na pozorování, zajisté chápete.“
Genarr teatrálně zasténal. „To mi nemůžete udělat. Nemůžu tu přece celý den trčet a čučet do stropu.“
„To ani nemusíte. Můžeme vám sem dát stojan, abyste si mohl číst nebo se dívat na holovizi. Dokonce k vám pustíme jednu nebo dvě návštěvy.“
„A ty mě budou také pozorovat, předpokládám.“
„Je dost dobře možné, že jim položíme několik otázek. A teď znovu přichystáme zařízení na snímkování.“ Otočila se, ale potom se k němu s nevýrazným úsměvem znovu obrátila. „Je velmi pravděpodobné, že jste v pořádku, veliteli. Vaše reakce se mi zdají normální. Ale my musíme mít jistotu, chápete?“
Genarr něco zamručel a když se D'Aubissonová znovu obrátila, aby odešla, vyplázl na ni jazyk. To byla také normální reakce, napadlo ho.
60
Když Genarr opět otevřel oči, spatřil nad sebou smutné Eugeniiny oči.
Překvapeně si začal sedat. „Eugenie!“
Usmála se na něj, ale smutek jí ve tváři zůstal.
„Pustili mě k tobě. Prý jsi v pořádku.“
Genarr ucítil, jak mu spadl kámen ze srdce. Věděl, že je v pořádku, ale bylo příjemné slyšet, že se to potvrdilo.
Hrdinským tónem prohlásiclass="underline" „Ovšem, že jsem. Snímek mám v pořádku jak ve spánku, tak při bdění. Navždy. Jak se vede Marlene?“
„Její mozkový snímek je také naprosto normální.“ Ale ani to nepozvedlo Eugeniinu náladu.
„Jak vidíš byl jsem Marlenin kanárek, jak jsem slíbil. Zapůsobilo to na mě, ať už to bylo cokoli, dřív než na ni.“ Ale potom změnil tón. Nebyl čas na žertování.
„Eugenie, jak se ti mám omluvit? Nejdřív jsem nedával pozor na Marlene a potom jsem byl zase příliš paralyzovaný strachem, než abych něco udělal. Dokonale jsem tě zklamal a to ještě potom, co jsem ti s takovou jistotou tvrdil, že se o ni postarám. Opravdu je to neomluvitelné.“
Insignová zavrtěla hlavou. „Ne, Sievere. Ani trochu to nebyla tvoje chyba. Jsem hrozně ráda, že tě dovedla zpátky.“
„Nebyla to moje chyba?“ Genarrovi to vyrazilo dech. Ovšem, že to byla jeho chyba.
„Ani v nejmenším. Existuje něco mnohem horšího než jen to, že si Marlene s takovou pošetilostí svlékla ochranný oblek nebo že jsi nebyl schopný včas zareagovat. Mnohem horšího. Tím jsem si jistá.“
Genarr ucítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. Co může být mnohem horšího? pomyslel si. „O čem to mluvíš?“
Vyskočil z lůžka a najednou si uvědomil, že má holé nohy a na sobě zcela nevhodný župan. Spěšně přes sebe přehodil lehkou přikrývku.
„Sedni si a mluv,“ přikázal jí. „Je Marlene v pořádku? Víš o ní něco, co mi nechceš říct?“
Insignová se posadila a obdařila Genarra vážným pohledem. „Říkají, že je v pořádku. Mozkový snímek má naprosto normální. Ti, co se zabývají Nákazou, tvrdí, že nevykazuje žádné symptomy.“
„Tak proč tady sedíš a vypadáš, jako by nastal konec světa?“
„Myslím, že nastal, Sievere. Toho našeho ano.“
„Co tím chceš říct?“
„Nedokážu to vysvětlit ani logicky zdůvodnit. Musel bys mluvit s Marlene, abys to pochopil. Ona prosadí svou, Sievere. Vůbec jí nepřipadá, že by provedla něco špatného. Trvá na tom, že v E-obleku nemůže Erythro náležitě prozkoumat — ucítit ji, přesně takhle to řekla — a že nemá v úmyslu si ho ještě někdy obléknout.“
„V tom případě nepůjde ven.“
„Jenže Marlene říká, že půjde. Docela sebejistě. Kdy jen bude chtít, tvrdí. A sama. Viní se z toho, že tě nechala, abys šel s ní. Ne, že by jí bylo jedno, co se ti přihodilo, abys mě chápal. Opravdu, když mluvila o tom, co se ti mohlo stát, kdyby tě včas nedovedla do Kopule, objevily se jí v očích slzy.“
„A ani to ji nezviklalo?“
„Ne, to je na tom to nejdivnější. Teď si je jistá, že jsi byl v nebezpečí, že kdokoli jiný může být v nebezpečí. Ale ne ona. Je si tak jistá, Sievere, že bych —“ Zavrtěla hlavou a zašeptala: „Nevím, co mám dělat.“
„Je si od přírody tak jistá, Eugenie. Sama to víš lépe než já.“
„Ale ne takhle. Je to, jako by věděla, že ji nemůžeme zastavit.“
„Třeba můžeme. Promluvím si s ní, a jestli se vytasí s tím svým 'Nemůžeš mě zastavit', tak ji prostě pošlu zpátky na Rotor — a okamžitě. Byl jsem na její straně, ale po tom, co se mi stalo venku, se obávám, že budu muset být přísnější.“
„Jenže ty nebudeš.“
„Proč ne? Kvůli Pittovi?“
„Ne. Prostě nebudeš.“
Genarr na ni zíral, a potom se zaraženě zasmál. „Ale no tak, zas tak moc si mě kolem prstu neomotala. Možná si připadám jako hodný strýček Siever, Eugenie, ale tak hodný, abych jí dovolil riskovat, zase nejsem. Existují určité hranice a uvidíš, že vím, jak je vymezit.“ Odmlčel se a potom posmutněle pokračovaclass="underline" „Zdá se, že jsme si vyměnili úlohy, ty a já. Do dnešního dne jsi to byla ty, kdo trval na tom, abychom ji zastavili, a já byl ten, kdo říkal, že to nemůžeme udělat. Teď je to naopak.“
„To proto, že tebe vystrašilo to, co se stalo venku, a mě to, co se stalo potom.“
„Co se stalo potom, Eugenie?“
„Já jsem chtěla vymezovat hranice, jakmile se vrátila do Kopule. Řekla jsem jí: 'Tak poslouchej, slečno, neopovažuj se se mnou takto mluvit, protože jinak neopustíš ani svůj pokoj, natož Kopuli. Zamknu tě, když bude třeba i svážu, a první raketou se vrátíme na Rotor. Chápeš, byla jsem tak vzteklá, že jsem jí vyhrožovala vším možným.“