„No a co udělala? Vsadil bych se o nevím co, že se nerozbrečela. Řekl bych, že zaskřípala zubama a postavila se ti na odpor. Je to tak?“
„Ne. Ještě jsem nebyla ani v polovině, když mi začaly drkotat zuby a ztratila jsem řeč. Zalila mě vlna nevolnosti.“
Genarr se zamračiclass="underline"
„Chceš mi snad tvrdit, že si myslíš, že Marlene disponuje nějakou zvláštní hypnotickou silou, která nám může zabránit jí odporovat? To je přece nesmysl. Všimla sis u ní někdy předtím něčeho podobného?“
„Ne, jistěže ne. Dokonce ani teď ne. Ona s tím nemá nic společného. Musela jsem v tu chvíli, kdy jsem jí vyhrožovala, vypadat strašně, a to ji určitě vyděsilo. Byla velmi znepokojená. Je nemyslitelné, aby to způsobila ona a potom tak reagovala. A když jste vy dva byli venku a ona se svlékala, tak se na tebe vůbec nedívala. Byla k tobě zády. Dívala jsem se, takže to vím. A přesto jsi zjistil, že nemůžeš nijak zakročit, a když si ona uvědomila, že máš problémy, vrhla se ti na pomoc. Nemohla by ti to vědomě udělat a vzápětí reagovat takovým způsobem.“
„Ale to —“
„Ještě jsem neskončila. Po tom, co jsem jí pohrozila, nebo spíše po tom, co se mi nepodařilo jí pohrozit, jsem se už neodvážila říct jí něco, co by nebylo dokonale neutrální, ale můžeš si být jistý, že jsem ji nespustila z očí a přitom jsem se snažila, aby to nepoznala. V jednu chvíli se pustila do řeči s jedním ze strážných — máš jich tu všude plno.“
„Teoreticky,“ zabručel Genarr, „je Kopule vojenské stanoviště. Stráže pouze udržují pořádek, pomáhají, když je třeba —“
„To jistě,“ řekla Insignová s nádechem pohrdání. „Anebo se Janus Pitt jistí, aby vás měl všechny pod dohledem a pod kontrolou, ale to je vedlejší. Marlene se strážným chvíli rozmlouvala, vypadalo to, že se dohadují. Když Marlene odešla, tak jsem za ním přišla a zeptala se ho, co po něm Marlene chtěla. Zdráhal se mi to povědět, ale nakonec jsem to z něj vytáhla. Řekl, že chtěla, aby jí zařídil nějakou propustku, aby mohla z Kopule volně odcházet a přicházet.“
„Zeptala jsem se, 'Co jste jí na to řekl?
Odpověděclass="underline" Že něco takového musí povolit velitel, ale že se jí pokusí pomoci'.
Byla jsem pobouřená. 'Co tím myslíte, pomoci? Jak jste jí mohl něco takového slíbit?
A on povídá: 'Něco jsem jí musel odpovědět, madam. Pokaždé, když jsem se pokusil tvrdit, že to nejde, tak se mi udělalo zle. “
Genarr ohromeně naslouchal. „Chceš mi snad říct, že to Marlene dělá podvědomě — to, že se každému, kdo se jí pokusí odporovat, udělá zle, a ona si to přitom ani neuvědomuje?“
„Ne, ovšem, že ne. Nevím, jak by vůbec něco mohla dělat. Kdyby to byla nějaká podvědomá schopnost, projevilo by se to už na Rotoru, a to se nikdy nestalo. A netýká se to každého druhu oponování. Včera večer si chtěla jít při večeři pro přídavek, a já úplně zapomněla, že jí nesmím odporovat, a tak jsem ji okřikla, 'Ne, Marlene. Tvářila se hrozně vzpurně, ale poslechla a mně se vůbec nic nestalo. Ne, myslím, že k tomu, že se jí nedá odporovat, dochází jen ve spojení s Erythro.“
„A jak si to teda vysvětluješ, Eugenie? Zdá se, že už na to máš nějakou teorii. Kdybych byl Marlene, přečetl bych si tě jako knihu a poznal, co je to za teorii, ale protože nejsem, musíš mi to povědět sama.“
„Nemyslím, že by to byla Marlene, kdo to má všechno na svědomí, ale — sama planeta.“
„Planeta!“
„Ano, Erythro! Planeta. Ovládá Marlene. Proč jinak by si byla tak jistá, že je vůči Nákaze imunní, a že se jí nic nestane? Nás ostatní ovládá také. Když ses ji pokusil zastavit, tak sis to odskákal. Já taky. Strážný jakbysmet. V prvních dnech existence Kopule si to odskákalo hodně lidí, protože planeta se cítila být ohrožována a tak stvořila Nákazu. Potom, když to vypadalo, že se všichni spokojíte s pobytem v Kopuli, se přestala bránit a Nákaza ustala. Chápeš, jak to všechno do sebe zapadá?“
„Takže ty si myslíš, že Planeta chce mít Marlene na svém povrchu?“
„Vypadá to tak.“
„Ale proč?“
„Nevím. Nepředstírám, že tomu rozumím. Pouze ti říkám, jak to musí být.“
Genarrův hlas změkl. „Eugenie, přece musíš vědět, že planeta nemůže nic takového provádět. Je to jen hromada kamení a kovu. Dala ses na mysticismus?“
„Ne. Sievere, nebuď hloupý a nenech se zlákat vysvětlením, že jsem bláznivá ženská. Jsem, špičkový vědec a na mém uvažování není nic mystického. Když říkám planeta, nemám tím na mysli kov a kamení, ale to, že na téhle planetě existuje nějaká mocná, všeprostupná forma života.“
„To by musela být neviditelná. Tohle je pustý svět bez jakýchkoli forem života převyšujících prokaryoty, o inteligenci ani nemluvě.“
„Co víš o tomhle pustém světě, jak ho nazýváš? Byl důkladně prozkoumán? Pročesali jste ho skrz naskrz?“
Genarr pozvolna zavrtěl hlavou. Skoro zaprosiclass="underline" „Eugenie, začínáš propadat hysterii.“
„Myslíš, Sievere? Promysli si to a pověz mi, jestli jsi přišel na lepší vysvětlení. Já ti říkám, že život na této planetě — ať je to cokoli — nás tu nechce. Jsme ztraceni. A co chce po Marlene“ — hlas se jí zachvěl — „si raději nepředstavuji.“
DVACET OSM
START
61
Oficiálně to neslo velmi komplikovaný název, ale mezi těmi několika Pozemšťany, kteří měli možnost se s tím setkat, se tomu říkalo Stanice čtyři. Z názvu bylo zřejmé, že jí dříve předcházely tři obdobné objekty — z nichž už žádný nesloužil svému účelu, vlastně byly prakticky demontovány. Existovala také Stanice pět, která nikdy nebyla dokončena a postupně zchátrala.
Je sporné, zda měla většina pozemského obyvatelstva vůbec ponětí o existenci Stanice čtyři, která zvolna obíhala kolem Země po orbitě nacházející se hodný kus za Měsícem.
První stanice bývaly odrazovými můstky Země, kde se zakládaly kolonie a posléze, když se toho ujali sami kolonisté, se ze Stanice čtyři stala pozemská základna pro lety na Mars.
Takový let na Mars se však uskutečnil pouze jediný, jelikož se ukázalo, že kolonisté byli pro dlouhé lety po psychologické stránce daleko lépe vybaveni (žili vlastně ve světě, který byl ve skutečnosti jedna obrovská vesmírná loď) a Země jim to s ulehčením přenechala.
Stanice čtyři v současné době k něčemu sloužila jen zřídkakdy a byla udržována jen jako pozemský opěrný bod ve vesmíru, jako symbol toho, že kolonisté nejsou jedinými vlastníky nezměrného prostoru za hranicemi pozemské atmosféry.
Teď však Stanice čtyři měla svůj účel.
Těžkopádně k ní mířila velká nákladní loď a nesla s sebou pověsti (šířící se mezi koloniemi), že se chystá další — ve dvacátém třetím století první — pokus dostat pozemskou posádku na Mars. Někteří říkali, že jde pouze o výzkumné cíle, jiní, že jde o založení pozemské kolonie na Marsu, aby se obešlo těch pár kolonií, které kolem planety obíhaly; a další se domnívali, že Země chce vybudovat předsunutou základnu na některém rozměrnějším asteroidu, na který si ještě žádná kolonie nečinila nárok.