Ve skutečnosti se v nákladním prostoru lodi nacházel Superluminal s posádkou, jež ho měla dopravit ke hvězdám.
Tessa Wendelová, přestože z ní byl už osm let téměř Pozemšťan, se s vesmírem vyrovnala klidně jako každý rozený kolonista. Vesmírné lodi svou podstatou mnohem víc připomínaly kolonie než planetu Zemi. A to byl důvod, proč se Crile Fisher, přestože absolvoval už tolik vesmírných letů, cítil poněkud nesvůj.
Tentokrát to bylo něco víc než jen nepřirozenost vesmírného prostoru, co se podepisovalo na napětí posádky na palubě nákladní lodi. Fisher si stěžovaclass="underline" „Nemůžu to čekání vydržet, Tesso. Trvalo nám to celá léta, abychom se dostali, kde jsme, Superluminal je hotový, a my stále čekáme.“
Wendelová na něj zamyšleně pohlédla. Takto si jeho roli nikdy nepředstavovala. Co po něm chtěla, byly chvíle odpočinku, které by mozku, unavenému náročností projektu, umožnily nabrat čerstvých sil. To bylo to, co očekávala; ale dopadlo to docela jinak.
Najednou zjistila, jak bezmocně na něm lpí. Jeho problémy se staly jejími. Roky jeho čekání teď bezpochyby přijdou vniveč a ona se obávala jeho zoufalství, které bude následovat po nevyhnutelném zklamání. Prozíravě se snažila krotit jeho sny studenou sprchou, zchladit jeho unáhlené naděje na shledání s dcerou, ale neuspěla. Pokud se za poslední léta vůbec něco změnilo, tak jen to, že jeho optimismus, bez žádného patrného důvodu — alespoň žádného, který by jí vysvětlil — ještě vzrostl.
Tessa se nakonec uspokojila (a uklidnila) faktem, že to nebyla jeho žena, na kterou se Crile těšil, ale pouze dcera. Ovšem, po pravdě, nikdy nepochopila jeho stesk po dceři, kterou viděl naposledy jako nemluvně. Sám jí žádné vysvětlení nenabídl a ona se o něj neprosila. Nač taky? Byla si jistá, že jeho dcera není naživu, že na Rotoru není nic naživu. Jestli se Rotor opravdu nacházel v blízkosti Sousední hvězdy, tak jen jako obrovská hrobka vznášející se v prostoru, navždy bloudící a navždy ztracená (opak by musel být obrovská náhoda). Bude Crila muset nějak uklidnit a udržet při smyslech, až se nevyhnutelná představa stane realitou.
„Zbývají už jen dva měsíce čekání — nanejvýš,“ řekla Tessa konejšivě. „Když jsme mohli čekat roky, tak už nás dva měsíce nezabijí.“
„Právě to mnohaleté čekání činí pouhé dva měsíce nesnesitelnými,“ zamumlal Fisher.
„Dívej se na to z jiné stránky, Crile,“ řekla Wendelová. „Nauč se sklonit před nutností. Světový kongres nám jednoduše dřív vyrazit nedovolí. Upírají se na nás zraky všech kolonií a neexistuje žádná záruka, že všechny uvěřily prohlášení, že máme namířeno k Marsu. Vzhledem k celkovým výsledkům Země v dobývání vesmíru na tom jistě není nic zarážejícího. Když setrváme dva měsíce v nečinnosti, budou se domnívat, že máme potíže — tomu naopak uvěří nadmíru ochotně, uklidní je to a odvrátí jejich pozornost.“
Fisher zlostně zavrtěl hlavou. „Koho zajímá, jestli se dozví, co děláme? Vystartujeme a zmizíme. Potom celé roky superluminální let nezopakujeme — mezitím budeme disponovat celou flotilou superluminálních plavidel a rychlými kroky směřovat k dobytí galaxie.“
„Nebuď si tím tak jistý. Je snazší něco okopírovat a vylepšit, než vymyslet. A pozemská vláda, vzhledem ke svým žalostným výsledkům ve vesmíru, kde kolonie mezitím dosáhly věku dospělosti, z psychologických důvodů zjevně prahne po neoddiskutovatelné prioritě.“ Pokrčila rameny. „Kromě toho potřebujeme víc času na prozkoušení Superluminalu v podmínkách nízké gravitace.“
„Ty vaše testy nikdy neskončí, že?“
„Nebuď netrpělivý. Tohle je tak nová a nevyzkoušená technologie a je tak nepodobná všemu, co kdy lidstvo mělo, že jí žádné testy navíc nemohou uškodit, zvláště když trochu tápeme v tom, jak přechod do a z hyperprostoru ovlivňuje intenzitu gravitačního pole. Vážně, Crile, nemůžeš nám mít za zlé, že jsme opatrní. Koneckonců před pouhými deseti lety byl superluminální let považován za teoreticky nemožný.“
„I opatrnosti může být někdy příliš.“
„Snad. Ale nakonec to budu já, kdo rozhodne, že už jsme udělali, co se po nás chtělo. Potom vystartujeme. Slibuji, že bezdůvodně čekat nebudeme. Nebude to zbytečná opatrnost.“
„Doufám.“
Wendelová na něj pochybovačně pohlédla. Musela se zeptat. „Víš, Crile, v poslední době jsi nějak nesvůj. Dva měsíce jsi hořel nedočkavostí, potom jsi nějakou dobu ochladl a teď jsi zase jako na trní. Stalo se snad něco, o čem nevím?“
Fisher se najednou uklidnil. „Nic se nestalo. Co by se mělo stát?“
Wendelové se zdálo, že se uklidnil příliš rychle, že přechod z napětí do pohody byl nanejvýš podezřelý. Řekla: „To se ptám já tebe, co se asi mohlo stát. Pokoušela jsem se tě varovat, Crile, že Rotor jako fungující svět pravděpodobně nenajdeme, pokud ho vůbec najdeme. Nenajdeme — pravděpodobně nenajdeme žádného z jeho obyvatel naživu.“ Vyslechla si jeho umíněné mlčení a potom dodala: „Copak jsem tě na takovou možnost neupozorňovala?“
„Častokrát,“ odvětil Fisher.
„A ty se zatím chováš, jako by ses už nemohl dočkat něčeho, z čeho se jisto jistě vyklube šťastné shledání. Je nebezpečné spoléhat na klamné naděje, stavět na nich všechno. Co je příčinou tak náhlé změny tvého postoje? Mluvil jsi s nějakým neospravedlnitelným optimistou?“
Fisher zrudl.
„Proč bych musel s někým mluvit? Proč bych sám nemohl dojít v této nebo kterékoli jiné věci k nějakému závěru? To, že nerozumím teoretické fyzice a ty ano, ještě neznamená, že jsem natvrdlý nebo úplně tupý.“
„Ne, Crile. Nic takového jsem si o tobě nikdy nemyslela, a ani jsem to nechtěla naznačit. Pověz mi, co si ty myslíš o Rotoru?“
„Nic světoborného ani duchaplného. Jenom bych řekl, že v prázdném prostoru se s velkou pravděpodobností nenajde nic, co by mohlo Rotor zničit. Je snadné říkat, že jestli Rotor vůbec dorazil k Sousední hvězdě, může už z něj být vrak, ale co je mohlo jak cestou, tak potom, co dorazili, zničit? Prosím tě, popiš mi nějaký konkrétní katastrofický scénář — kolize — jiné civilizace — cokoli.“
Wendelová naléhavým tónem odmítla: „Nemohu, Crile. Nemám žádné mystické vize toho, co se jim přihodilo. Jde jen o samotné hyperposilování. Je to nevypočitatelná technologie, to mi věř. Nepoužívá rovnoměrným způsobem prostor ani hyperprostor, ale klouže po jejich rozhraní, kolísá v krátkých periodách jak na jednu, tak na druhou stranu a přechází z prostoru do hyperprostoru a potom z hyperprostoru zpátky do prostoru a to i několikrát za minutu. Takže k takovému přechodu dojde během jejich cesty odtud k Sousední hvězdě miliónkrát i víc.“
„A co?“
„To, že přechod je mnohem nebezpečnější než úrovňový let v prostoru či hyperprostoru. Nevím, jak dalece Rotořané zvládli hyperprostorovou teorii, ale je pravděpodobné, že ji zvládli jen v základní formě, jinak by jistě vyvinuli opravdový superluminální let. Při našem projektu, který hyperprostorovou teorii rozpracoval do nejmenších podrobností, se nám podařilo stanovit, jaké vlivy má na hmotné objekty přecházení z prostoru do hyperprostoru a vice versa.
Pokud je objektem bod, nepůsobí na něj během přechodu žádné napětí. Pokud to však bod není — pokud je to trochu rozměrnější část hmoty, jako by byla naše loď — pak vždycky existuje omezený časový úsek, během kterého je jedna jeho část v prostoru a druhá v hyperprostoru. To vytváří napětí — jeho velikost závisí na velikosti objektu, fyzikálním složení, rychlosti přechodu a tak dále. Nebezpečí, které z jediného — či z tuctu přechodů — vyplývá, je dokonce i pro objekt velikosti Rotoru víceméně zanedbatelné.