Ať se ukáže, co dokážeme,“ pokračoval, „když nebudeme muset vybíjet svou energii na zbytečných kulturních odlišnostech a když se naše biosféra nebude muset bránit neustálým útokům cizích ekologií.“
Insignová cítila, jak se v ní něco pohnulo. I kdyby to nefungovalo, lidstvo by se aspoň něco naučilo — to, že by to nefungovalo. A kdyby to přece fungovalo?
Ale potom zavrtěla hlavou. „To je marný sen. Sousední hvězda bude stejně objevena, bez ohledu na to, jak moc se budeme snažit udržet ji v tajnosti.“
„Ruku na srdce, Eugenie, z jak velké části vděčíte za svůj objev náhodě? Prostě jste si náhodou všimla jedné hvězdy. Prostě jste ji náhodou srovnala s tím, co jste viděla na jiné mapě. Taky jste si jí nemusela vůbec všimnout. Stejně jako by si jí za podobných okolností nemuseli všimnout ostatní.“
Insignová neodpověděla, ale výraz na její tváři dával Pittovi za pravdu.
Ztišil hlas, skoro jako by ji chtěl hypnotizovat. „Když budeme mít pouhých sto let náskok, pouhých sto let, abychom mohli vytvořit novou společnost, staneme se dost velcí a silní na to, abychom zajistili vlastní obranu a přinutili ostatní, aby nás minuli a pokračovali dál. Potom už se nebudeme muset schovávat.“
Insignová znovu neodpověděla.
„Přesvědčil jsem vás?“
Otřásla se. „Ne docela.“
„Tak o tom přemýšlejte. Žádám vás pouze o jednu laskavost. Mezitím, co o tom budete přemýšlet, neříkejte nikomu ani slovo. Zatím uschovám všechna data týkající se Sousední hvězdy. Nezničím je, slibuji. Jestli se vydáme k Sousední hvězdě, budeme je potřebovat. Uděláte pro mě aspoň tohle, Eugenie?“
„Ano,“ hlesla nakonec. Nato vypálila: „Ještě jedna věc. Pojmenovat ji musím já. Když jí dám jméno, tak to bude moje hvězda.“
Pitt se malinko usmál. „A jak byste ji chtěla pojmenovat? Hvězda Insignové? Eugenina hvězda?“
„Ne. Zas tak pošetilá nejsem. Chci, aby se jmenovala Nemesis.“
„Nemesis? N-E-M-E-S-I-S?“
„Ano.“
„Ale proč?“
„Na konci dvacátého století si pár vědců nějaký čas pohrávalo s myšlenkou o existenci sousední hvězdy Slunce. Nakonec z toho nic nebylo. Žádná sousední hvězda se nenašla, ale dali jí tehdy pracovní název 'Nemesis'. Chtěla bych vzdát čest oněm dávným myslitelům.“
„Nemesis? Nejmenovala se tak jedna řecká bohyně? Jedna z těch nesympatických?“
„Bohyně pomsty, spravedlivé odplaty a božího trestu. Slovo samo proniklo do jazyka spíše jako taková květnatost. Když jsem se na ně zeptala počítače, definoval je jako 'archaismus'.“
„A proč ji tehdy tak nazvali?“
„Mělo to co dělat s ohonem nějaké komety. Nemesis, jak se zdá, při svém oběhu kolem Slunce procházela jejím ohonem a způsobovala kosmický déšť, který každých dvacet šest milionů let zahubil velkou část života na Zemi.“
Pitt vypadal překvapeně. „Vážně?“
„Ne, vážně ne. Tahle hypotéza nevydržela, ale i tak ji chci pojmenovat Nemesis. A chci, abych v análech figurovala jako ten, kdo jí dal jméno.“
„To vám slibuji, Eugenie. Je to váš objev a jako takový vejde do našich záznamů. Až zbytek lidstva objeví Nemesis, dozví se, kdo ji objevil a jak k tomu došlo. Vaše hvězda, vaše Nemesis, bude první hvězdou, jinou než Slunce, jež bude svítit nad lidskou civilizací; a první vůbec, jež bude svítit nad lidskou civilizací, která vznikla někde jinde.“
Pitt ji pozoroval, jak odchází. Mohl být spokojený. Zapadne do řady. To, že ji nechal hvězdu pojmenovat, byl od něho mistrovský tah. Bezpochyby bude chtít vidět svou vlastní hvězdu. Bezpochyby ji bude přitahovat představa o vybudování logické, spořádané civilizace kolem její hvězdy, která se může stát kolébkou civilizace rozeseté po celé galaxii.
A potom, když už se vlastně měl oddávat blažené vidině zářivé budoucnosti, jím otřásl slabý závan nevysvětlitelného strachu, pocitu, který mu byl naprosto cizí.
Proč Nemesis? Proč ji napadlo dát jí jméno bohyně pomsty a boží spravedlnosti?
Byl málem ochoten věřit, že je to zlověstné znamení osudu.
TŘI
MATKA
6
Byl čas oběda a Insignová měla jednu z těch nálad, kdy se tak trochu bála své vlastní dcery.
Nechápala proč, ale v poslední době měla tyhle nálady stále častěji. Možná to byl Marlenin narůstající sklon k mlčenlivosti, ke stahování se do ústraní, jako by se bez přestání zaobírala myšlenkami příliš hlubokými na to, aby se daly vyjádřit slovy.
A někdy byl ten strach smíšený s pocitem viny; viny za nedostatek mateřské trpělivosti; viny za to, že si příliš brala dívčino zaostávání ve fyzickém vývoji. Marlene určitě nezdědila nic z matčiny konvenční krásy ani z otcova prudce nekonvenčního, podmanivého vzhledu.
Marlene byla malá a — neohrabaná. Žádné slovo, které by ubohou Marlene vystihovalo lépe, Eugenii nenapadalo.
A ubohá, přirozeně. Tenhle přívlastek používala během svých vnitřních monologů téměř neustále a jen málokdy ho nepoužila při řeči.
Malá. Neohrabaná. Podsaditá, i když ne tlustá, taková byla Marlene. Nebylo na ní nic půvabného. Vlasy měla tmavě hnědé, delší a docela rovné. Zakulacený nos, ústa v koutcích trošičku svěšená, malou bradu; postoj ke světu naprosto pasivní a obrácený směrem dovnitř.
Ještě tu, přirozeně, byly její oči, velké a zářivě temné, nad nimiž se klenula podezíravá tmavá obočí, dlouhé řasy, které vypadaly skoro jako umělé. Jenže samotné oči, jakkoli mohly být chvílemi nádherné, nemohly vynahradit všechno.
Už když bylo Marlene pět let, Insignová věděla, že po tělesné stránce sotvakdy upoutá mužskou pozornost, a rok od roku to bylo patrnější.
Aurinel se stal vlažným ochráncem jejích dětských let, upoután její předčasnou inteligencí a téměř bezbřehou mírou porozumění. Marlene bývala v jeho přítomnosti plachá a šťastná, jako by mlhavě tušila, že na objektu zvaném „kluk“ je něco zvláštně příjemného, aniž by věděla co.
V posledních několika letech, jak se Eugenii zdálo, si Marlene konečně vyjasnila, co slovo „kluk“ znamená. Její bezedné hltání knih a sledování filmů příliš 'velkých' na její tělo, když ne na její rozum, jí při tom bezpochyby napomohlo, ale Aurinel rostl také, a hormony na něm začaly uplatňovat svá práva. Už to nebylo škádlení, co hledal.
Dnes se Insignová při jídle zeptala: „Jaký jsi dnes měla den, drahoušku?“
„Klidný. Hledal mě Aurinel, předpokládám, že ti nahlásil, že mě našel.“
Insignová si povzdechla:
„Když já nevím, co mám s tebou dělat. Zdáš se mi někdy tak smutná. Copak to není přirozené, že mám o tebe strach? Jsi příliš často sama.“
„Jsem ráda sama.“
„Nevypadáš na to. Nejevíš známky spokojenosti, když jsi sama. Je mnoho lidí, kteří by se s tebou rádi spřátelili a ty bys také byla šťastnější, kdybys jim to dovolila. Aurinel je tvůj přítel.“
„Byl. Má poslední dobou plnou hlavu jiných přátel, dnes to bylo úplně zřejmé. Rozzuřilo mě to. Mělas vidět, jak se tetelil, jen co pomyslel na Dolorette.“